Tisková konference s papežem Františkem během letu ze Švédska

Během návratu ze Švédska, kde se papež František účastnil připomínky 500. výročí Reformace, se konala na palubě letadla obvyklá tisková konference. Papež při ní odpovídal na otázky týkající se například uprchlíků a migrantů, svěcení žen, setkání charismatické obnovy nebo boje proti obchodování s lidmi. Přepis tiskové konference v překladu Vatikánského rozhlasu zveřejňujeme v plném znění.
Publikováno: 3. 11. 2016 12:00

Foto: Alan Holdren / CNA

Téma uprchlíků a migrantů

První otázku položila Elin Swedenmarková ze švédské zpravodajské agentury TT: „Včera jste, Svatý otče, mluvil o revoluci něhy. Vidíme přicházet stále větší počet lidí ze zemí jako Sýrie či Irák, kteří hledají útočiště v evropských zemích. Některé země reagují obavami a jsou lidé, kteří se domnívají, že příchod uprchlíků může ohrozit křesťanskou kulturu v Evropě. Co byste řekl lidem, kteří se bojí takovéhoto vývoje situace, a co byste vzkázal Švédsku, které po dlouhé tradici přijímání uprchlíků nyní svoje hranice uzavírá?“

Papež: „Jako Argentinec a Jihoameričan velice děkuji Švédsku za přijetí, protože mnoha Argentinců, Chilanů, Uruguayců bylo během vojenských diktatur přijato ve Švédsku. Švédsko má dlouhou tradici v přijímání uprchlíků, ale nejenom v přijímání, také v integraci a pohotovém zaopatřování bydlení, školy a práce… integraci mezi lidi. Podávali mi statistiku. Nejsem si jist, ale mám za to, že Švédsko má 9 milionů obyvatel, z nichž 850 tisíc tvoří „noví Švédi“. Tedy migranti a uprchlíci či jejich děti. To za prvé. Za druhé: je třeba rozlišovat mezi uprchlíkem a migrantem. S migrantem je třeba zacházet podle jistých pravidel, protože migrovat je právo, ale velice regulované právo. Naproti tomu uprchlík prchá před válkou, z úzkosti, z hladu. Status uprchlíka vyžaduje větší péči a více práce. I v tom dávalo Švédsko vždycky dobrý příklad svojí systematičností, výukou jazyka a integrací do kultury. Z této integrace kultur nemusíme mít obavy, protože Evropa je kontinuální integrace mnoha kultur. Myslím – a vůbec se tím nechci někoho dotknout – jen pro zajímavost na skutečnost, že na Islandu je možné číst tamější klasiky v islandštině, což znamená, že je to země s malou migrací či malým přílivem migrantů ve srovnání s ostatní Evropou. Evropa však vznikla v důsledku migrací.

Co si myslím o zemích, které uzavírají hranice: Myslím, že teoreticky se před uprchlíkem nesmí uzavírat srdce. Představitelé států musí být ve své rozvážnosti při jejich přijímání velmi otevření, ale musí počítat také s jejich zařazením. Uprchlíka je totiž nutné nejen přijmout, ale také integrovat. Má-li nějaká země určitou kapacitu, musí se podle toho řídit. Jiná země, která má tuto kapacitu větší, dělá víc. Vždy však s otevřeným srdcem. Není lidské zavřít dveře. Není lidské uzavřít srdce. Za to se potom platí. Tady se platí politicky, že? Stejně jako je možné politicky zaplatit za nerozvážnou kalkulaci, pokud se přijímá víc, nežli je možné integrovat. Jaké je totiž nebezpečí, když nějaký uprchlík či migrant – platí to pro oba – není integrován? Je potom – promiňte mi ten neologismus – ghettizován. Stane se součástí ghetta. Vzniká kultura, která se nerozvíjí ve vztahu s jinou kulturou, a to je nebezpečné. Myslím, že nejhorším rádcem zemí, které mají tendenci uzavírat hranice, je strach. A tím nejlepším rádcem je rozvážnost.

Mluvil jsem s jedním švédským veřejným činitelem, který mi řekl, že určitý problém dnes spočívá v tom, že není dostatečně zajištěno zařazení těch, kdo přicházejí, tedy zajištění školy, bydlení, práce a výuky jazyka. A rozvážnost s tím musí kalkulovat. Myslím, že Švédsko, na které dnes mnozí hledí, protože je známé svým pozitivním přístupem, se nedopouští nějakého sobectví, když omezuje přijímání uprchlíků. Je to kvůli jejich zařazení a pro nedostatek potřebného času pro přijetí všech. Nevím, zda jsem tím odpověděl.“

Svěcení žen

Druhou otázku položila redaktorka Švédské televize Kristina Kappelin: „Švédsko, které hostilo toto významné ekumenické setkání, má v čele svojí církve ženu. Co si tom myslíte? Je realistické myslet si, že svátost svěcení bude pro ženy také v katolické církvi v příštích desetiletích? A pokud ne, tak proč? Bojí se snad katoličtí kněží konkurence?“

Papež: „Když jsem trochu četl o dějinách tohoto regionu, kde jsme byli, viděl jsem, že tu byla jistá královna, která třikrát ovdověla, a řekl jsem si: To byla silná žena. A někdo mi řekl, že švédské ženy jsou velice silné. Proto také někteří muži ve Švédsku hledají ženu jiné národnosti (s úsměvem). Nevím, zda je to pravda… Ohledně svěcení žen v katolické církvi řekl poslední a jasné slovo svatý Jan Pavel II. A toto slovo platí. To zůstává.

Ženy však mohou dělat spoustu věcí lépe než muži. I na poli dogmatiky. Například v tom, že vysvětlují a objasňují nejenom odkazem na nějaký dokument. V katolické eklesiologii jsou dvě dimenze. Petrovská, tedy Petr a apoštolové, sbor apoštolů, a týká se pastorace. A dimenze mariánská, která je ženskou dimenzí církve. Již jsem o tom vícekrát mluvil. Kladu si otázku, kdo je důležitější v teologii a mystice církve. Apoštolové, či Maria v den Letnic? Maria! Církev je žena, je nevěstou Ježíše Krista. Je to snubní tajemství. A ve světle tohoto tajemství je zřejmé, proč existují tyto dvě dimenze. Dimenze petrovská, tedy biskupská, a dimenze mariánská. S tím vším je církev mateřská, avšak v hlubším smyslu. Neexistuje církev bez ženské dimenze, protože samotné (slovo církev) je ženského rodu.“

Setkání charizmatické obnovy

Třetí otázku položil Argentinec Austen Ivereigh: „Letošní podzim byl velmi bohatý na ekumenická setkání s pravoslavnou, anglikánskou a nyní luteránskou církví. Většina dnešních protestantů však patří k evangelikální, letniční tradici. Dozvěděl jsem se, že v příštím roce se na vigilii Letnic chystá na Cirku Maximu velké setkání u příležitosti 50. výročí charizmatické obnovy. Vy jste podnikl mnohé takové iniciativy. Co očekáváte od tohoto shromáždění v příštím roce?“

Papež: „Řekl bych, že jde o dva typy iniciativ. Jednou byla návštěva letničního sboru v Casertě a v téže linii také návštěva valdézské církve v Turíně. Iniciativa odčinění a žádosti o odpuštění, protože katolíci – část katolíků – část katolické církve se k nim nechovala křesťansky, dobře. Šlo o odpuštění a zahojení ran.

Druhou iniciativou byl dialog, což se dělo již v Buenos Aires. Tam se například v Luna Parku, který má kapacitu 7 tisíc lidí, konala tři setkání věřících evangelikálů a katolíků v linii charizmatické obnovy, ale byla otevřená. Ta setkání trvala celý den. Kázal jeden pastor, evangelikální biskup a katolický kněz či biskup. A střídali se. Na dvou těchto setkáních, ne-li na všech třech, kázal otec Cantalamessa, tedy papežský kazatel.

Myslím, že to vyplývá již z předchozích pontifikátů a z doby, kdy jsem byl v Buenos Aires. Prospělo nám to. Pořádali jsme také třídenní duchovní cvičení společně pro kněze a pastory. Vedli je také pastoři a kněz nebo biskup. Velice to napomohlo dialogu, porozumění, sblížení a práci, zejména společné práci s těmi nejpotřebnějšími. A respektu, velkému respektu. Tolik k iniciativám v Buenos Aires. Nyní k Římu. Zde jsem měl několik setkání s pastýři. Dvě či tři. Někteří přišli z USA nebo tady z Evropy.

To, které jste zmínil, organizuje ICCRS (Mezinárodní služba katolické charismatické obnovy) u příležitosti 50 let trvání hnutí charizmatické obnovy, které se zrodilo jako ekumenické, a proto to bude ekumenické setkání. Uskuteční se na Cirku Maximu. Předpokládám, dá-li Bůh, že tam půjdu promluvit. Je známo, že to potrvá dva dny, ale ještě to není zorganizováno. Vím, že to bude v předvečer Letnic.

Co se týká charismatické obnovy a letničních církví: Slovo letniční či pentekostální je dnes dvojznačné, protože se vztahuje k mnoha věcem, které nejsou stejné, ba jsou protichůdné. Je proto zapotřebí větší přesnosti. Velmi se rozšířilo, až se stalo dvojakým termínem. Je to typické pro Brazílii, kde se hodně propagovalo.

Když vzniklo hnutí charizmatické obnovy, byl jsem jedním z jeho prvních odpůrců v Argentině. Protože jsem tam v té době byl provinciálem jezuitů, kterým jsem zakázal, aby s tímto hnutím měli co do činění. Veřejně jsem mluvil o tom, že když se slaví liturgie, je třeba dělat liturgickou věc a nikoliv „školu samby“. Dnes si myslím opak, pokud se to dělá dobře.

Už v Buenos Aires jsme v katedrále měli jednou za rok mši se členy hnutí charizmatické obnovy, kam přicházeli všichni. Prožil jsem tedy také určitý vývoj v uznání toho dobrého, co obnova dala církvi. Netřeba přitom opomíjet velkou postavu kardinála Suenense, který měl velkou prorockou a ekumenickou vizi.“

Setkání s prezidentem Madurem a situace ve Venezuele.

Čtvrtou otázku položila Eva Fernández z rádia Španělské biskupské konference Cope: „Před nedávnem jste se setkal s venezuelským prezidentem Nicolásem Madurem. Jaký dojem máte z tohoto setkání a co si myslíte o navázání rozhovorů [mezi vládou a opozicí ve Venezuele]“?

Papež: „Ano, venezuelský prezident požádal o rozhovor a setkání, když se vracel z Blízkého východu, z Kataru a dalších emirátů a měl technickou zastávku v Římě. O setkání žádal dříve. Přišel v roce 2013, potom žádal ještě jednou, ale mezitím onemocněl a nemohl přijít. Když nějaký prezident požádá, je přijat, tím spíše, když byl v Římě. Mluvili jsme spolu půl hodiny. Vyslechl jsem jej, na něco jsem se zeptal a vyslechl jeho mínění. Vždycky je dobré slyšet všechny názory. Pokud jde o dialog: Je to jediná cesta pro všechny konflikty. Pro všechny. Buď se vede dialog, anebo se křičí, ale jiná cesta není. Já se dávám dialogu celým srdcem a věřím, že je třeba jít touto cestou. Nevím, jak to skončí, poněvadž je to velmi komplikované, ale lidé, kteří tam jsou zapojeni, jsou politicky významní. Zapatero, který byl dvakrát španělským premiérem, a Restrepo požádali Svatý stolec, aby byl přítomen dialogu. A Svatý stolec určil nuncia ve Venezuele, Mons. Tscherriga, aby se účastnil rozhovorů. Dialog, který usnadňuje dohodu, je jediným východiskem z konfliktu. Jiné neexistuje. Kdyby se totéž učinilo na Blízkém východě, kolik životů by zůstalo ušetřeno!“

Je sekularizace fatální?

Pátou otázku položila Mathilda Imberty z Radio France: „Svatosti, vracíme se ze Švédska, kde je velmi silná sekularizace, což je fenomén, který zasahuje celou Evropu. Dokonce i ve Francii se odhaduje, že v nejbližších letech bude většina obyvatel bez náboženského vyznání. Je podle vás sekularizace nějak fatální? Kdo je za ni zodpovědný? Sekulární vlády nebo příliš bázlivá církev?“

Papež: „Fatální ne. Já nevěřím ve fatálnost! Kdo je zodpovědný? To nevím. Ty (tedy každý) jsi odpovědný. Já nevím. Je to proces. Nejprve však chci říci jednu věc. Papež Benedikt XVI. o tom mluvil často a jasně. Stává-li se víra vlažnou, oslabuje se církev, jak jste řekla. Vzpomeňme například na Francii a na časy zesvětštění dvora: dobu, kdy byli kněží dvorními duchovními, klerikální funkcionalismus. Chyběla moc evangelizace, síla evangelia. Vždycky když dochází k sekularizaci, můžeme opravdu říci, že dochází k nějakému oslabení evangelizace. Existuje však i další proces – kulturní – o kterém jsem myslím už jednou mluvil a kterým je druhá forma „nekultury“, když člověk dostane od Boha svět, aby jej kultivoval a dal mu růst. On se jej však zmocní a ovládne jej, takže se pak považuje za vládce oné kultury. Pomysleme na příběh o Babylonské věži. Ovládne kulturu natolik, že se stává tvůrcem jiné, vlastní kultury a zaujme místo, jež je vlastní Bohu Stvořiteli. V sekularizaci dříve či později dojde ke hříchu proti Bohu Stvořiteli. Soběstačný člověk… Není to problém laickosti, která je potřeba, protože zdravá laickost je potřeba. Autonomie věcí, zdravá autonomie věcí, zdravá autonomie věd, myšlení, politiky. Tam je zapotřebí zdravé laickosti. Jinou věcí je laicismus, který nám zanechalo osvícenství.

Myslím, že jde o tyto dvě věci: Jednak určitá soběstačnost člověka jakožto stvořitele kultury, který překračuje hranice a cítí se Bohem. A pak určitá slabost evangelizace, která se stává vlažnou, a vlažnost křesťanů. Trochu nám pomáhá, když obnovíme zdravou autonomii v rozvoji kultury a věd, a také když jsme podřízeným tvorem a nikoli Bohem. A když oživíme evangelizaci. Myslím, že dnes je sekularizace v kultuře a v určitých kulturách velice silná. Je silná také v různých formách mondénnosti, duchovního zesvětštění. Nejhorší je, vstoupí-li tato mondénnost do církve. Toto nejsou moje slova, ale slova kardinála de Lubaca, jednoho z velkých teologů koncilu. Říká, že vstoupí-li do církve duchovní zesvětštění, je to nejhorší, co se může přihodit, je to horší než to, co se dělo v dobách pokleslého papežství. A jmenuje tam některé takové formy zkaženosti papežů. Nepamatuji si dobře, ale je jich mnoho. Mondénnost je pro mne nebezpečím. Bude to vypadat jako kázání, ale řeknu to: Ježíš při Poslední večeři prosí Otce za všechny, nikoli aby nás vzal ze světa, ale aby nás chránil před světem, před mondénností, která je nejnebezpečnější. Je to sekularizace, která je trochu nalíčená, trochu přestrojená, trochu jako prêt-à-porter – oděvní kolekcí – církevního života. Nevím, zda jsem trochu odpověděl…“

Boj proti obchodování s lidmi

Šestou otázku položil Jürgen Erbacher z německé televize ZDF: „Svatosti, před několik dny jste se setkal s tzv. Skupinou sv. Marty, zabývající se bojem proti obchodu s lidmi. Tato témata vám podle mého názoru leží a ležela na srdci již v Buenos Aires. Proč? Je za tím zvláštní, možná osobní zkušenost? A potom: jako Němec se chci na začátku výročí Reformace zeptat, zda přijedete také do země, kde tato Reformace před 500 lety začala? Snad v příštím roce?“

Papež: „Začnu druhou otázkou. Program cest na příští rok ještě není hotov. Ví se pouze a je téměř jisté, že pojedu do Indie a Bangladéše, ale zatím to není připraveno, je to hypotéza.

K první otázce. V Buenos Aires jsem se již jako kněz velice znepokojoval o Kristovo tělo. Fakt, že Kristus nadále trpí, že Kristus je nadále křižován ve svých nejslabších bratřích, mne vždy dojímal. Pracoval jsem jako kněz. V drobných věcech s chudými, ale nikoli výlučně, pracoval jsem také s univerzitními studenty. Potom jsem se jako biskup v Buenos Aires spolu se skupinami nekatolíků a nevěřících angažoval proti otrocké práci, zejména latinskoamerických migrantů, kteří přicházeli do Argentiny. Vezmou jim pas a nechají je pracovat jako otroky v továrnách, kde jsou zavření. V jedné z nich došlo jednou k požáru a zahynuly přitom děti. Jsou to opravdu otroci. Byl jsem tím pohnut. Obchod s lidmi. Pracoval jsem také s dvěma řeholními kongregacemi sester, které se věnovaly prostitutkám, otrokyním prostituce. Nerad říkám prostitutky, říkám otrokyně prostituce. Jednou za rok jsme na náměstí Konstituce, kde je jedno z velkých železničních nádraží – něco jako v Římě Termini – měli mši spolu s těmito otroky. Na tuto mši přicházely všechny organizace, řeholnice a také skupiny bez náboženského vyznání, které pracovaly společně.

Na tomto poli se pracuje společně. Tady v Itálii existuje mnoho skupin dobrovolníků, kteří bojují proti každé formě otroctví, ať už pracovního nebo proti obchodu s ženami. Před několika měsíci jsem jednu z těchto organizací navštívil. Tady v Itálii pracuje volontariát velmi dobře. Netušil jsem to. Dobrovolnictví je jednou z krásných věcí v Itálii, a to díky farářům. Oratoř a volontariát jsou dvě věci, které se zrodily z apoštolské horlivosti italských farářů. Nevím, zda jsem odpověděl.“

(překlad: Vatikánský rozhlas, redakčně upraveno)

 

Autor článku:
Ondřej Mléčka

Související články

Další aktuality

Nedělní kázání (nejen) pro děti - 25. neděle v mezidobí

Nedělní kázání P. Romana Vlka (nejen) pro děti ke 25. neděli v mezidobí.
19.09.2020

Papež František: Křesťanský novinář nemá zatajovat pravdu a manipulovat s informacemi

“Je nezbytné, aby ve stále sekularizovanějším mediálním prostoru zazníval hlas církve a křesťanských intelektuálů, kteří jej obohacují o konstruktivní reflexi, vyznačují se kladným pohledem na lidi i události a odmítají předsudky”, oslovil dnes papež František redaktory belgického křesťanského týdeníku Tertio.
18.09.2020

Univerzitní titul z obýváku? Ano, už je to možné i v češtině!

Teologii čistě v online formě budete moci od letošního podzimu studovat na Univerzitě Palackého. A přitom nemusíte jezdit do Olomouce, kde univerzita sídlí. Bakalářem se totiž můžete stát, aniž byste do školy „chodili“. Dva roky příprav vyvrcholily během jarní karantény, která přípravu online programu urychlila. Teď virtuální náruč online univerzity čeká na své první studenty. Zájemci o nový program se mohou hlásit až do 18. října 2020. Výuka začne na konci října.
18.09.2020

Encyklika “Fratelli tutti” bude zveřejněna 4. října

V některých zemích probíhá diskuse o názvu nového papežského dokumentu – encyklice „Fratelli tutti“ – a jeho překladu do různých jazyků. Každá encyklika však v sobě nese univerzální poselství a přeje si promlouvat k srdci každého člověka, domnívá se ediční ředitel vatikánského Úřadu pro komunikaci, Andrea Tornielli. Text nové encykliky bude zveřejněn v neděli 4. října, na liturgickou památku sv. Františka z Assisi, oznámilo tiskové středisko Svatého stolce.
18.09.2020

Katolická teologická fakulta slaví 30 let

Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy slaví svoje malé výročí. Velká výročí fakulty se vztahují ke 14. století, kdy byla fakulta založena v rámci nově vzniklé Univerzity Karlovy. Méně známé však je, že velkým mezníkem byl pro akademickou obec také rok 1990. Fakulta totiž v průběhu své historie nesídlila vždy v Praze a ne vždy byla součástí Univerzity Karlovy.
18.09.2020