Z dopisů blahoslaveného Charlese de Foucaulda

Před sto lety byl ve své poustevně na Sahaře zavražděn Charles de Foucauld, řeholním jménem Karel od Ježíše. Tohoto muže, který žil na poušti spiritualitu skrytosti Ježíše v Nazaretě, blahořečil v roce 2005 papež Benedikt XVI. K tomuto výročí publikujeme dopis, v němž světec popisuje své prožívání víry.

Charles de Foucauld se narodil v roce 1858 ve Štrasburku. Po svém dědovi převzal vojenskou kariéru. Jako dospívající ztratil víru, kterou znovu nalezl ve věku 28 let. „Jakmile jsem uvěřil v Boha, pochopil jsem, že nemohu dělat nic jiného, než pro Něho žít v samotě,“ uvedl. Během pouti do Svaté země objevil své povolání: následovat Ježíšův skrytý život v Nazaretě.

Sedm let strávil jako trapista ve Francii a později v Sýrii. Poté žil v samotě v Nazaretě. Po kněžském svěcení se odebral na Saharu, kde se usadil mezi Tuarégy. Chtěl zde žít mezi „těmi nejopuštěnějšími“. S velkou úctou ke kultuře a víře těch, kdo jej obklopovali, toužil „křičet evangelium svým životem“. Prvního prosince 1916 byl zabit skupinou banditů.

(z oficiálního životopisu na vatikánských stránkách)

Jako pšeničné zrno. Dopis Charlese de Foucaulda, 8. dubna 1905

Jsem starý hříšník, kterého po jeho obrácení, téměř před dvaceti lety, přitáhla síla Ježíše ke skrytému životu Nazareta. Od té doby se Jej snažím napodobovat, avšak bídně, bohužel! Strávil jsem mnoho let v tomto milém a požehnaném Nazaretě, jako domovník a kostelník kláštera klarisek. Zanechal jsem to požehnané místo pouze proto, abych přijal posvátné svěcení.

Jako knězi z diecéze Viviers mi má poslední duchovní cvičení před jáhenstvím a kněžstvím ukázala, že tento život Nazareta, mé povolání, nemám žít ve Svaté zemi, i když ji velmi miluji, nýbrž mezi těmi nejvíce nemocnými dušemi, těmi nejztracenějsími ovcemi, nejopuštěnějšími. Tuto božskou hostinu, jejímž jsem se stal služebníkem, mám nabízet nikoliv bratřím, příbuzným nebo bohatým sousedům, nýbrž těm nejkulhavějším, nejvíce slepým, nejchudším, nejopuštěnějším duším, které nejvíce potřebují kněze.

Zamlada jsem projel křížem krážem Alžírsko a Maroko: v Maroku, které je veliké jako Francie a má deset milionů obyvatel, nebyl ve vnitrozemí ani jeden kněz. V alžírské Sahaře, jež je sedmkrát, osmkrát větší než Francie a žije zde více lidí, než se dříve myslelo, je pouze tucet misionářů. Jelikož mi žádný jiný lid nepřipadl opuštěnější než tyto, požádal jsem a obdržel od apoštolského prefekta Sahary dovolení žít v alžírské Sahaře, abych zde vedl, v samotě, klauzuře a tichu, při manuální práci a ve svaté chudobě, sám nebo jen s nějakým jiným knězem nebo laikem, jako Ježíšovi bratři, v neustálé adoraci Nejsvětější svátosti, pokud mi Bůh dá nějakého bratra, život co nejvíce podobný tomu skrytému, jež vedl milovaný Ježíš v Nazaretě.

Před třemi a půl lety jsem se přestěhoval sem, do Beni Abbès v alžírské Sahaře, přímo na hranici s Marokem, kde jsem zkoušel, velmi bídně a vlažně, žít požehnaný život Nazareta. Doposud jsem byl jen „pšeničné zrno, které neumírá a zůstane samo“. Modli se k Ježíši, abych umřel všemu, co není On a Jeho vůle.

Malé údolíčko je má klauzura, odkud vycházím pouze tehdy, když mě přinutí velmi naléhavá povinnost lásky – chybí zde jakýkoliv kněz (nejbližší kněz je 400 km severněji) – abych někam přinesl Ježíše… Byl jsem tak přinucen cestovat dlouhou dobu v roce 1904… Avšak nyní jsem se vrátil do klauzury, k nohám božského Svatostánku, abych zde žil před zraky Milovaného život podobný božskému domu v Nazaretě, nakolik mi to dovolí ubohost mého srdce… Nyní chápete, nakolik mi leží na srdci Váš dospívající Ježíš! Jak mě dojímají stránky, na kterých popisujete vzor, který se již dvacet let snažím napodobovat! Váš odchod do Svaté země mě dojímá. Tolik ji miluji, tuto drahou Svatou zemi, především Nazaret!

Karel od Ježíše, kněz 8. dubna 1905

^{(dopis citován webem Il Sismografo)}