V kosmické pohádce Antoina de Saint-Exupéryho „Malý princ“ je pilot svým malým přítelem žádán, aby namaloval beránka. Ale ať kreslí, jak kreslí, Malému princi se to nelíbí.
Repro: KT - Vánoce. Valerie Z. Benáčková (podmalba na skle)
Až když nakreslí jakousi podivnou bedničku a řekne, že beránek je uvnitř, rozzáří se princi oči uspokojením. Malé děti totiž mají díky fantazii obrovský smysl pro tajemství. My dospělí žijeme spíše v říši předsudků, které odborně nazýváme zkušenostmi. A tak, když dětem kupujeme dárky, koupíme plastikového kojence napájeného alkalickým dobíjecím akumulátorem. Panenka pláče, směje se a křičí a dokonce kaká plastiková hovínka – a my máme bláhový pocit dobrého nákupu a ještě si dovolíme opovážlivě tvrdit, že to přinesl Ježíšek. O to víc nás překvapí, že děti hračku záhy rozbijí nebo odloží. Nevejde se totiž do světa jejich přirozené dětské obrazotvornosti. Odborníci by řekli do psychologické fáze intuitivně-projektivní víry, v níž se právě nachází jejich dětská duše.
Vánoce jsou v křesťanství spojeny s dětským úsměvem samotného Boha. Je zajímavé se zamyslet, proč my dospělí rádi pozorujeme malé děti. Britský spisovatel a novinář G. K. Chesterton v knize Ohromné maličkosti píše, že je to ze dvou důvodů: malé děti jsou velmi vážné, a právě proto jsou velice šťastné. Žádné filozofické škole se i přes veškeré dlouholeté úsilí nepodařilo dosáhnout vážnosti, jaká kouká z očí tříměsíčního nemluvněte. Děti nás fascinují tím, že je u nich všechno jakoby zbrusu nové. Vliv dětí na nás se ale neomezuje pouze na jejich hravý pokus vytvořit nebe na zemi, ale nutí nás, abychom změnili svoje chování a smýšlení. A právě tyto dvě skutečnosti stály i za narozením Ježíše Krista. Vytvořit nebe na zemi (tedy otevřít ono věčné nebe pro všechny a ukázat, že část z něj máme prožít již zde, a to nejen o Vánocích) a vyzvat nás ke změně smýšlení.
A tak nás vánoční svátky každoročně vybízejí, abychom se spolu s malým Božím dítětem nejen stali dětmi, ale především začali podobným způsobem i myslet. Ne nadarmo Ježíš v Písmu říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.“ Je to výzva především odložit předsudky v mezilidských vztazích a začít myslet jednoduše s logickou fantazií, která je bezesporu darem Božím. Pepíček se u stromečku ptá rodičů: „Ty všechny dárky mi přinesl Ježíšek?“ „Pochopitelně, kdo jiný?“ říkají svorně rodiče. Pepíček ale nazlobeně povídá: „To znamená, že vy jste se na mě zase vykašlali, stejně jako loni?“
Být upřímný a nebát se světa fantazie, to je cesta, která vede k setkání s Božím dítětem v našem srdci. Hledání cesty k druhému člověku má být jedním ze základních pilířů křesťanské radostné zvěsti. Pokud tomu tak není, je naše víra těžce nemocná. Český herec Jan Werich ve svém vánočním zamyšlení kdysi napsal: „Filozofie vystavěná na lásce bližního k bližnímu trvá několik tisíc let. Prošla i špinavýma rukama lidí zlé vůle, kteří ji překrucovali a vulgarizovali, ale tato myšlenka všechny přežila.“ O to, aby myšlenka lásky k bližnímu i lásky k Bohu přežila, se starají každoročně v liturgickém kalendáři právě vánoční svátky.
Můžeme připomenout slova evangelisty Matouše, který byl velkým průkopníkem lidství Ježíše Krista a obraz člověka se stal i jeho ikonografickým atributem. Právě on ve svém evangeliu uvádí rodokmen Ježíše a vybral přitom reprezentativní vzorek generací, kde je i pár skvrn na rodinné cti. Chtěl tím zřejmě naznačit, že Ježíš nabízí naději všem. Současně ale říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem.“ Možná právě k tomu dodává G. K. Chesterton, že „nejmocnější ze všech proroků je láska. Milovat člověka, jenž není milováníhodný, a odpouštět, co odpustitelné není“. A tak touha po dobru, podpořená logikou dětské fantazie, která se uskutečňuje v lásce k Bohu i člověku, může být výzvou dnešních Vánoc pro nás všechny.
PAVEL KONZBUL,
brněnský světící biskup
Více v Katolickém týdeníku, který je k mání elektronicky na https://www.alza.cz/media/katolicky-tydenik-d2171757.htm nebo ve vybraných prodejnách tisku a v řadě kostelů.
Dále si lze v KT přečíst:
Po celé zemi jsou během Vánoc k vidění tisíce betlémů. Vypravili jsme se s historikem umění po stopách zobrazení této scény dějin spásy...
Kovaný klíč se otáčí ve velikánském zámku. Hned za těžkými vraty začínají točité kamenné schody, které vystřídají nad úrovní kůru dřevěné. Schodiště jak k nebi. Kdesi nad hlavami se nám rozeznívá zvon.
Vánoce jsou darem i příležitostí. Časem vděčnosti za Ježíšovo narození, časem, kdy se i my můžeme rozpomenout na to, proč jsme se narodili. A proč se rodí naše děti a vnoučata. Vánoce představují nový počátek. Šanci obnovit vztah s Bohem i s lidmi. Jsou příležitostí ke smíření i nalezení našeho poslání.
Děti, a co dáme Ježíškovi my?
Některé děti si představují Ježíška jako malého andělíčka s křídly, který přiletí oknem a nepozorovaně dává pod stromeček dárky. Je to skutečně tentýž Pán Ježíš, který za třicet tři let poté zemřel na kříži? Jak doprovodit děti vánočním tajemstvím?