Pozdrav Benedikta XVI. u příležitosti pohřbu kardinála Meisnera

Zveřejňujeme pozdrav emeritního papeže Benedikta XVI. napsaný u příležitosti pohřbu kardinála Joachima Meisnera. Text četl během obřadů prefekt papežského domu arcibiskup Georg Gänswein.

^{Foto: Mazur/catholicnews.org.uk}

Pozdrav emeritního papeže Benedikta XVI. u příležitosti pohřbu kardinála Joachima Meisnera, 15. července 2017

Vatikán, 11. července 2017

V tento okamžik, kdy se kolínská arcidiecéze i věřící z míst ležících daleko za jejími hranicemi loučí s kardinálem Joachimem Meisnerem, jsem také já svým srdcem a myšlenkami s vámi, a proto jsem rád vyšel vstříc přání kardinála Woelkiho, abych se s vámi podělil o tuto vzpomínku.

Když jsem se minulou středu telefonicky dozvěděl o smrti kardinála Meisnera, nejprve jsem tomu nechtěl věřit. O den dříve jsme si spolu ještě volali. Z jeho hlasu byla patrná vděčnost za to, že je nyní na dovolené poté, co se předchozí neděli (25. června) ještě účastnil blahořečení biskupa Teofilia Matulionise ve Vilniusu. Láska k církvím u východních sousedů, které trpěly komunistickým pronásledováním, stejně jako vděčnost za to, že v utrpení zůstaly věrné, ho provázely po celý život. A tak to přece jen není náhoda, že poslední cesta jeho života vedla k jednomu ze svědků víry v těchto zemích.

To, co ve mně při posledních rozhovorech se zesnulým panem kardinálem zanechalo dojem, byla jeho veselost, vnitřní radost a optimismus, ke kterému dospěl. Víme dobře, jak to pro něj, zapáleného pastýře a duchovního správce, bylo těžké opustit svůj úřad, a to právě v době, kdy církev obzvláště nutně potřebovala přesvědčivé pastýře, kteří dokáží čelit diktatuře ducha doby a žijí a uvažují zcela přesvědčivě podle víry. A o to více mě dojalo, jak se v posledním období svého života naučil odpoutat se od toho a stále více žil z hlubokého přesvědčení, že Pán neopouští svou církev, i když je někdy loď plná vody až k převrhnutí.     

Dvě věci mu v poslední době dělaly stále větší radost a naplňovaly ho jistotou.

• Jednou, o níž mi vždy znovu říkal, byla hluboká radost, která ho naplňovala z toho, s čím se setkával u svátosti smíření, že právě mladí lidé, především mladí muži, zakoušejí milost odpuštění – dar, že skutečně znovu našli život, který jim může dát jen Bůh.
• Druhou věcí, která se ho vždycky znovu dotkla a rozradostněla ho, bylo to, jak tiše roste adorace nejsvětější svátosti. Na Světovém setkání mládeže v Kolíně to pro něj byl hlavní bod – aby se konala adorace nejsvětější svátosti, aby vládlo ticho, ve kterém do srdce promlouvá jen Pán. Mnozí odborníci na pastoraci a liturgii byly toho názoru, že není možné docílit takového ticha v patření na Pána při tak obrovském množství lidí. Někteří byly dokonce toho mínění, že adorace nejsvětější svátosti jako taková je něco překonaného, protože Pán se v podobě eucharistického chleba přijímá a ne že se na něj jen dívá. Ale to, že se tento chléb nepožívá jako nějaké obyčejné jídlo a že „přijímat“ Pána v eucharistii od nás vyžaduje všechny dimenze naší existence – že přijímání musí být adorací, se mezitím stalo znovu daleko zřejmější. Tak se chvíle adorace před nejsvětější svátostí během kolínského Světového setkání mládeže staly vnitřní událostí, která byla nezapomenutelná nejen pro pana kardinála. Tento okamžik měl od té doby stále více živě na paměti a byl pro něj velkým světlem.

Když kardinál Meisner poslední ráno svého života nepřišel na mši svatou, byl ve svém pokoji nalezen mrtev. Breviář mu vypadl z rukou: zemřel, když se modlil, se zrakem upřeným na Pána, v rozhovoru s Pánem. To, jakým způsobem smrti byl obdařen, ještě jednou ukazuje na to, jak žil: se zrakem upřeným na Pána a v rozhovoru s ním. A tak můžeme s útěchou svěřit jeho duši Boží dobrotivosti. Pane, děkujeme Ti za svědectví Tvého služebníka Joachima. Učiň ho nyní přímluvcem modlícím se za kolínskou arcidiecézi a za celý okrsek zemský! Requiescat in pace!

(podepsán Benedikt XVI.)