Církve si připomínají 500. výročí reformace

31. října 1517 zaslal Martin Luther mohučskému arcibiskupovi Albrechtovi Braniborskému svých 95 tezí proti odpustkům. Toto datum se často považuje za začátek reformace. V den pětistého výročí probíhá po celém světě řada akcí i bohoslužeb. Současně se uzavírá připomínkový Rok reformace. Právě na tento rok se při nedávné audienci zaměřil i papež František.

^{Martin Luther, autor Lucas Cranach st.}

Hlavní bohoslužba připomínající reformaci proběhne 31. října 2017 přímo v německém Wittenbergu. Očekává se přítomnost německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, kancléřky Angely Merkelové a zástupců církví, kultury a politiky.

K pětistému výročí publikoval společný dopis mnichovský kardinál Reinhard Marx a bavorský evangelický biskup Heinrich Bedford-Strohm. Reformační rok je podle církevních představitelů „výchozím bodem pro další kroky na cestě k viditelné jednotě“. „Popohání nás veliká radost z toho, že jsme křesťané,“ dodávají biskupové (více na stránkách Německé biskupské konference).

31. října se také uzavírá připomínkový rok reformace. Na jeho počátku se papež František ve švédském Lundu zúčastnil ekumenické bohoslužby. Jejím tématem bylo „Od konfliktu ke společenství – společně v naději“.

Letos 26. října přijal papež František moderátora Skotské církve Dereka Browninga a delegaci. Ve svém projevu zhodnotil uplynulý rok reformace. Projev zveřejňujeme v českém pracovním překladu.

Projev papeže Františka pro delegaci Skotské církve

Drahý bratře moderátore, drazí bratři a sestry v Kristu,

s radostí vás vítám a děkuji moderátorovi za jeho významný příspěvek a také za naše setkání [soukromé, k němuž došlo před audiencí – pozn. překl.]. Vaše přítomnost je pro mě příležitostí k tomu, abych mohl zaslat své vřelé pozdravy všem členům Skotské církve.

Toto naše setkání probíhá krátce před pětistým výročím reformace, k jejíž připomínce jsem se připojil před rokem v Lundu. Poděkujme Pánu za velký dar, že jsme tento rok prožili jako opravdoví bratři a sestry, nikoliv již jako rivalové, po příliš mnoha staletích odcizení a konfliktu. Bylo to možné – skrze Boží milost – díky ekumenickému putování, jež umožnilo zintenzivnění porozumění, důvěry a konkrétní spolupráce mezi námi. Vzájemné očištění paměti je jedním z nejvýznamnějších plodů této společné cesty. Je-li pravda, že minulost nelze změnit, je také pravda, že dnes si konečně rozumíme způsobem, jakým se na nás dívá Bůh: Jsme především jeho děti, znovuzrození v Kristu ve stejném křtu, a jsme proto také bratry a sestrami. Dlouho jsme se na sebe dívali zdálky, „příliš lidským“ pohledem. Živili jsme tak podezřívavost a zaměřovali se na rozdíly a chyby a na srdce, jež má tendenci přičítat vinu za podstoupené křivdy.

V duchu evangelia nyní postupujme na cestě pokorné lásky, která vede k překonání rozdělení a k uzdravení ran. Vstoupili jsme do dialogu společenství, dialogu, který mluví jazykem těch, kdo patří Bohu. To je také nepostradatelná podmínka evangelizace: Jak můžeme hlásat Boží lásku (srov. 1Jan 4,8), když se nemilujeme mezi sebou? Právě ve Skotsku, v Edinburghu, měli křesťanští misionáři před více než sto lety odvahu představit s novým entuziasmem Ježíšovu vůli, abychom „byli jedno, aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Pochopili, že hlásání a misie nejsou zcela věrohodné, pokud nejsou doprovázeny jednotou. To je stále pravda, dnes stejně jako tehdy.

Dozvěděl jsem se, že ve znaku Skotské církve je vyobrazený hořící keř, před nímž Mojžíš zakusil živého Boha. Dotýká se mě fakt, že se v tomto zásadním biblickém textu Pán označuje jménem, jež přetrvá po staletí: „Bůh vašich otců.“ (Ex 3,15) Takto volá i nás, abychom jako děti, bratři a sestry vstoupili do dějin vztahů, jež nás předchází, a abychom přijali život víry nikoliv izolovaně nebo abstraktně, nýbrž v prostředí konkrétní komunity. Nikdo se totiž nestává křesťanem sám a nikdo nemůže žít jako křesťan bez druhých. Patříme k rodině křesťanů, mnoha křesťanů, již při křtu nastoupili na novou cestu (srov. Řím 6,4) a doprovázejí nás na téže cestě.

Myslím zejména na křesťany, kteří se dnes potýkají s velkými zkouškami, protože trpí a jsou pronásledovaní pro jméno Ježíš. Vyznávají svou víru, docházejí k mučednictví, je jich tolik, kdo nesou těžký kříž. Jejich svědectví nás nutí, abychom pokračovali s láskou a odvahou až do konce. Náš dialog směřující k plné jednotě, naše svědectví a naše společná služba, naše nasazení v modlitbě jedni za druhé a v překonávání ran minulosti jsou odpověďmi také těmto pronásledovaným, uvnitř onoho velkého „my“ víry.

Modlím se a doufám, že cesta k viditelné jednotě bude pokračovat každým dnem, a ponese hojné ovoce v budoucnu, jako se to dělo i v nedávné minulosti. Katolická církev, která – především skrze Papežskou radu pro jednotu křesťanů – již desítky let plodně spolupracuje se Skotskou církví a se Světovým společenstvím reformovaných církví, chce pokračovat a postupovat kupředu společně. S vděčností za vaši přítomnost zde i na ekumenické cestě prosím Ducha svatého, aby posiloval naše společenství v Kristu Ježíši, ke slávě Boha Otce. A k němu se můžeme společně obrátit v modlitbě jedni za druhé: Otče náš…