Svoboda? Svoboda. Několik poznámek Jakuba Kříže

V souvislosti s blížícím se festivalem Divadelní svět Brno 2018 se na různých úrovních rozvinula diskuse na téma možností umělecké svobody a jejích limitů; v komentáři ji z pohledu katolické církve v ČR rekapituluje advokát Jakub Kříž.
Publikováno: 17. 5. 2018 12:15

Ilustrační foto: Benjamin Thompson

Znásilněná svoboda

Divadelní hra Naše násilí a vaše násilí má prý poukázat na pokrytectví naší společnosti. Před diváka předestírá otázku, zda je v pořádku, že kvůli obětem teroristických útoků v Paříži truchlíme více než kvůli mrtvým v Bagdádu. (Jistě, že je to v pořádku: více prožívám tragédii bližších než vzdálenějších. Více mě zasáhne smrt maminky vlastní než smrt maminky někoho jiného...) V jednom ze svých vyjádření představitelé divadla zmiňují, že hru prý hrají výhradně muslimští herci. Jako by naznačovali, že hra je alegorií na násilí křesťanů na muslimech. Názorový guláš – oč méně pravdy, o to silnější obrazy.

Způsob, jakým hra provokuje ke "kritickému myšlení", je nechutný: Kristus sestupuje z kříže a znásilňuje muslimku.

Křesťanství není náboženstvím knihy, jak se mnozí mylně domnívají. V jeho jádru je vztah člověka s osobním Bohem, který se v Ježíši Kristu stal člověkem. Křesťanská víra není souhlas s abstraktním myšlenkovým systémem nebo soustavou mravních pouček, ale osobním následováním Krista, přátelstvím s ním. Pokud někdo záměrně Krista uráží takto odporným způsobem, nemůže být překvapen odmítavou reakcí. Uráží totiž někoho, kdo je srdci křesťana nejdražším.

Prý je to umění – byť extrémní – a jde o legitimní součást evropské divadelní kultury. A pak také: svoboda, svoboda, svoboda. V tomto případě svoboda uměleckého projevu.

Volají-li představitelé divadla po umělecké svobodě, měli by si uvědomit, že tuto svobodu jim přinesla civilizace založená na křesťanském pojetí člověka jako lidské a svobodné bytosti, která bez nátlaku ze strany státu hledá pravdu o sobě a o světě. Tedy civilizace budované na zásadách hlásaných Kristem.

Je součástí této svobody také možnost urážet druhé – a pokud ano, v jaké míře? Žádná svoboda není ze své podstaty absolutní. Evropská úmluva o lidských právech svobodu projevu například limituje ochranou veřejného pořádku, zdraví nebo morálky, či ochranou pověsti a práv jiných.

Pokud by divadelní scéna pojednávala o živé osobě, domohla by se tato jejího zákazu. Jestliže by v ní vystupoval černoch či Rom, byli by autoři stíháni kvůli podezření z trestného činu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. A kdyby hlavní postavou rouhavé scény byl prorok Mohamed, vzali by právo do svých rukou sami muslimové, kteří podobné rouhání nestrpí, a politicky korektní Evropa by autory vinila z fašismu a nenávisti. Zesměšňuje-li se Kristus, je vše dovoleno.

Asi není pochyb o tom, že uvedením hry je hanobena křesťanská víra nebo se podněcuje nenávist vůči ní. Ten, který hlásal odpuštění a pokoj, je vykreslen jako násilník. Křesťané nejsou občany druhé kategorie, mají svobodu vyznání a zaslouží si alespoň minimální míru respektu

V islámské právní kultuře se vyskytuje trestný čin rouhání. Například pakistánská křesťanka Asia Bibi byla odsouzena k trestu smrti (!) kvůli tomu, že se měla dopustit kritických výroků na adresu proroka Mohameda. Měla prý pronést něco tak odporného jako: „zatímco Ježíš Kristus trpěl na kříži a zemřel pro lidi, prorok Mohamed nic tak významného neučinil".

Trest smrti za rouhání hrozí v téměř deseti státech světa. V mnoha dalších hrozí tresty odnětí svobody. Různé měkké variace na zákony proti rouhání dokonce nalezneme také v některých evropských státech. Například dánský trestní zákoník kriminalizuje jednání, které znevažuje nebo uráží učení nebo bohoslužby právně uznaných náboženských společenství. Od roku 1946 nikdo nebyl podle tohoto zákona odsouzen – až v roce 2017 byl použit proti muži, který veřejně spálil korán...

Není bez zajímavosti, že muslimské státy sdružené v Organizaci islámské spolupráce na půdě OSN v letech 1999 až 2011 velmi angažovaně usilovaly o vytvoření mezinárodního rámce, který by posvětil existenci zákonů proti rouhání. Dalším cílem pak bylo získání právního nástroje, kterým by mohly také v neislámských státech bojovat proti domnělým či skutečným urážkám proroka. Nakonec se jim podařilo pouze prosadit rezoluci o boji proti netoleranci, diskriminaci a násilí na základě náboženského vyznání.

Autoři hry prý chtějí provokovat, aby vyvolali diskusi. Proč tímto způsobem nevyvolávají diskusi také v muslimském světě? Nemají k tomu dost odvahy?

Pravděpodobně by se jim dostalo jiného zacházení než u nás, kde je představení uváděno za podpory veřejných finančních prostředků. Je-li něčím tato kauza užitečná, pak tím, že může otevřít diskusi nad veřejnou podporou pro umění. Pornografii – kterou snad také někdo za umění považuje a která je zhruba na stejné morální úrovni – také veřejná moc nedotuje. Divadlo volá po umělecké svobodě. Svobodné soutěže se ale bojí a nechá se podporovat z veřejných zdrojů. A když někdo uvažuje o jejich omezení, křičí "cenzura!".

Střet mezi svobodou uměleckého projevu a náboženskou svobodou je právně velmi složité téma. Zdá se mi však, že nejsilnějším nárokem je nárok na slušnost v mezilidských vztazích. Nevoláme po trestání rouhání jako v Pákistánu, ale po obyčejné lidské slušnosti a respektu.

Maritain ve své Odpovědnosti umělce detailně popisuje napětí mezi dokonalostí uměleckou, k níž je umělec puzen svou uměleckou intuicí, a dokonalostí mravní, k níž je povolán jako člověk. Umění, píše, využívá všeho, i hříchu. Ať se umělec klidně zatratí, jen když zvětší slávu umění. Umělec je ale také člověkem, dodává, a to dříve než umělcem.

Zdá se, že na to umělecká scéna ráda zapomíná. Tak jako finančník může být opojen ziskem a neuvědomovat si mravní rozměr svého podnikání, tak také umělec může být opojen svým "uměním" a na nic jiného nedbat. Měl převzít odpovědnost za své jednání a neschovávat se za fráze o básnické licenci. Není pravda, že umění je bez následků. Zasévá-li umělec nenávist, zesměšňování, urážky... , co bude sklízet?

Ve hře Naše násilí a vaše násilí byla umělecká svoboda znásilněna. Naše rozhořčení je oprávněné. Zdá se mi však, že přiléhavější reakcí je lítost. Kristus z kříže nesestoupil. Setrval na něm, ačkoliv nemusel, a prosil: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí."

Jakub Kříž, advokát

Autor článku:
František Jemelka

Související články

Další aktuality

Změny ve vedení vatikánských médií

Papež František jmenoval Mattea Bruniho novým ředitelem Vatikánského tiskového střediska. Alessandro Gisotti, který působí jako dočasný ředitel vatikánského tiskového oddělení, a Sergio Centofanti byli jmenováni Svatým otcem zástupci ředitele vatikánského dikasteria pro komunikaci. Tyto změny jsou platné od 22. července 2019.
18.07.2019

Půl milionu korun ze sbírky ČBK odešlo na opravu katedrály Notre-Dame

Ze sbírky vyhlášené ČBK na obnovu pařížské katedrály Notre-Dame po ničivém požáru byla dnes odeslána první platba ve výši 499 586 Kč (19 000 EUR). Finanční prostředky jsou určené na podporu aktivit katedrály po dobu její opravy a na opravy po požáru. Sbírka nadále pokračuje, dary můžete zasílat na číslo účtu 1387680243/2700.
17.07.2019

Sant' Egidio: 1000 mladých Evropanů v Osvětimi

Po 80 letech od vypuknutí druhé světové války se tisíc mladých lidí z 16 evropských zemí sejde v Krakově, od 19. do 21. července, aby se zúčastnili setkání "A Global Friendship to live Together in Peace".
17.07.2019

Katolický týdeník: Křesťanská inspirace

Zatímco křesťanů v Evropě ubývá, v jiných koutech světa se děje opak – zejména právě v Jižní Koreji, kde ještě před 150 lety byla křesťanů jen hrstka a nyní tvoří třetinu populace.
17.07.2019

Papež František navštíví diecézi Albano

Biskup suburbikální diecéze Albano Laziale, mons. Marcello Semeraro, při nedělních bohoslužbách ohlásil papežovu návštěvu, která připadne na sobotu 21. září. Jedná se o datum s dvojím významem – jednak osobní papežovu připomínku dne, kdy se v roce 1953 zrodilo jeho duchovní povolání, jednak diecézní slavnost dedikace nového katedrálního oltáře, který před jedenácti lety požehnal Benedikt XVI.
17.07.2019