Máme ještě vůbec radost z lásky?

19. 06. 2018 Rubrika: Domácí
V politicko-společenské diskusi se u nás nyní objevuje několik témat nějakým způsobem spjatých s rodinou. Mluví se o tradici a modernitě; o existenci dvou nesmiřitelných táborů, různých pojetích apod. Jak z toho ven? Dobrým čtením pro tyto dny se nám jeví dokument (exhortace) papeže Františka z roku 2016 o manželství a rodině, Amoris Laetitia. Proč? Text mj. obsahuje kapitolu Realita rodin a životní výzvy s podkapitolou Některé výzvy. Právě tento popis situace "nohama na zemi" (AL 6) s využitím výstupů dvou biskupských synod nám může dát v současné situaci podněty k promýšlení. Podívejme se na ni proto blíže.

Vztahy jako sportovní turnaj s určitými pravidly? Partneři, nebo soupeři na opačné straně stolu? Ilustrační foto: CCBY 2.0 JUANEDC

Některé výzvy

50. Odpovědi obdržené na konzultacích obou synodálních zasedání zmiňují nejrůznější situace, které kladou nové výzvy. Kromě těch již citovaných se mnozí zaměřili na výchovnou funkci, která prochází těžkostmi, neboť kromě jiných příčin se rodiče vracejí domů unaveni, bez ochoty k rozmluvě; v mnoha rodinách neexistuje ani zvyk společného jídla a kromě závislosti na televizi narůstá velká rozmanitost nabízené zábavy. Rodičům to ztěžuje předávání víry dětem. Dále bylo konstatováno, že rodiny často trpí enormní úzkostí. Zdá se, že si dělají větší starosti o budoucnost než o sdílení přítomnosti. Tato kulturní otázka narůstá v důsledku nejisté profesní budoucnosti, ekonomické nejistoty či obav o budoucnost dětí.

51. (…) Jak ukázali biskupové Mexika, vyskytují se tristní situace násilí v rodinách, které se stávají živnou půdou nových forem sociální agresivity, protože „rodinné vztahy vysvětlují osobnostní sklon k násilí. V rodině, které takto působí, chybí komunikace, převládají obranné postoje a jejich členové se vzájemně nepodporují; neexistují v nich rodinné aktivity, které podporují sdílení, vztahy mezi rodiči jsou často konfliktní a násilné a vztahy mezi rodiči a potomky se vyznačují nevraživostí. Násilí v rodinách je školou nevole a zášti v základních lidských vztazích.“[39]

52. Nikdo se nemůže domnívat, že oslabování rodiny jakožto přirozeného společenství založeného na manželství je něčím, co společnosti prospívá. Dochází k opaku: překáží lidem v dozrávání, v péči o společenské hodnoty i v mravním rozvoji měst a obcí. Už se jasně nevnímá, že jedině výlučné a nerozlučné spojení muže a ženy plní sociální funkci, protože je stabilním závazkem a umožňuje plodnost. Musíme uznat velkou rozmanitost rodinných situací, které mohou skýtat jakési životní uspořádání, avšak fakticky existující soužití nebo soužití osob téhož pohlaví, například, není možné zjednodušeně klást na roveň manželství. Žádný svazek, který je nepevný nebo uzavřený pro předávání života, nezajistí budoucnost společnosti. Kdo se však dnes zaobírá podporou manželů a pomáhá jim překonávat rizika, která je ohrožují, doprovází je v jejich výchovném poslání a stimuluje stabilitu manželského sjednocení?

53. „(…) V mnoha prostředích, a to nejen na Západě, se značně šíří praxe soužití, které předchází manželství, anebo i takových soužití, jež ani nesměřují k tomu, aby získala formu institucionálního svazku.“[40] V různých zemích legislativa usnadňuje vývoj rozmanitých alternativ, takže manželství spojené s výlučností, nerozlučností a otevřeností životu vypadá jako zastaralá nabídka mezi mnoha dalšími. V mnoha zemích pokračuje právní dekonstrukce rodiny a schvaluje takové formy, které se zakládají téměř výlučně na paradigmatu autonomní vůle. Třebaže je legitimní a správné odmítat staré formy „tradiční“ rodiny založené na autoritářství a také násilí, nemělo by to vést k pohrdání manželstvím, nýbrž ke znovuobjevení jeho pravého smyslu a k jeho obnově. Síla rodiny „spočívá především ve schopnosti milovat a učit lásce. Rodina může být jakkoli zraněná, avšak vždy může růst tím, že vychází z lásky.“[41]

54. V tomto stručném pohledu na realitu bych rád zmínil, že ačkoli došlo k výraznému zlepšení v uznávání práv ženy a v její účasti ve veřejném prostoru, zbývá v některých zemích ještě mnohé vykonat. Ještě nejsou zcela vykořeněny některé nepřípustné zvyklosti. Především hanebné násilí, které je pácháno na ženách, špatné zacházení v rodinách a různé formy otroctví, které nejsou výrazem mužské síly, nýbrž zbabělé degradace. Verbální, fyzické a sexuální násilí, které je pácháno na ženách v některých manželských párech, odporuje samotné povaze manželského svazku. Mám na mysli vážné genitální mrzačení žen v některých kulturách, ale také nerovný přístup k důstojnému zaměstnání a na místa, kde se přijímají rozhodnutí. Dějiny překypují stopami výstřelků patriarchálních kultur, kde byla žena považována za druhořadou, ale připomeňme také praxi „pronajímání dělohy“ či „zpředmětnění a komercializaci ženského těla v nynější mediální kultuře.“[42] Někdo se domnívá, že mnohé aktuální problémy nastaly v důsledku emancipace ženy. Taková argumentace „je falešná a nepravdivá. Je výrazem mužského šovinismu“.[43] Identická důstojnost muže a ženy nás naplňuje radostí z toho, že jsou překonávány staré formy diskriminace a že se v rodinách rozvíjí styl vzájemnosti. A pokud vznikají formy feminismu, které nemůžeme považovat za adekvátní, obdivujeme rovněž působení Ducha ve zřetelnějším rozpoznávání důstojnosti ženy a jejích práv.

55. „V životě rodiny plní muž stejnou rozhodující úlohu se zvláštním důrazem na ochranu a podporu manželky a dětí. [...] Mnozí muži si jsou vědomi důležitosti své role v rodině a plní ji se specifickou kvalitou mužské povahy. Nepřítomnost otce závažně poznačuje rodinný život, výchovu dětí a jejich začlenění do společnosti. Jeho nepřítomnost může mít ráz fyzický, citový, poznávací a duchovní. Tento nedostatek zbavuje děti vzoru odpovídajícího otcovského chování.“[44]

56. Další výzva vyvstává v různých formách ideologie obecně zvané „gender“, „která popírá přirozenou rozdílnost mezi mužem a ženou a jejich vzájemnost. Vykresluje pohlavně nerozlišenou společnost a vyprazdňuje antropologický základ rodiny. Tato ideologie zavádí výchovné projekty a legislativní usměrnění, jež prosazují identitu osob a citovou intimitu v naprosté oproštěnosti od biologické rozdílnosti mezi mužem a ženou. Lidská identita se ponechává na individuální volbě, jež se může časem i měnit.“[45] Je zneklidňující, že některé ideologie tohoto typu si nárokují odpovědi na určité, někdy pochopitelné aspirace, se snaží prosadit jako uniformní myšlení, které má ovlivňovat také výchovu dětí. Netřeba ignorovat, že „biologické pohlaví (sex) a sociálně-kulturní role pohlaví (gender) se mohou rozlišovat, stejně jako duše a tělo, ale nikoli oddělovat“.[46] Na druhé straně, „biotechnická revoluce v oblasti plození člověka umožnila manipulovat s aktem plození a učinit ho nezávislým na pohlavním styku mezi mužem a ženou. Lidský život a schopnost rození se tak staly „stavebnicovou“ záležitostí podřízenou především přáním jednotlivců i dvojic.“[47] Jednou věcí je pochopit lidskou křehkost či složitost života, druhou je přijímat ideologie, které oddělují dva neoddělitelné aspekty reality. Neupadněme do hříšného nároku zastupovat Stvořitele. Jsme tvorové, nejsme všemohoucí. Stvoření nás předchází a musí být přijato jako dar. Zároveň jsme povoláni střežit svoje lidství a to znamená především přijmout jej a respektovat tak, jak bylo stvořeno.

57. Děkuji Bohu za to, že mnoho rodin, které jsou daleké toho, aby se považovaly za dokonalé, žijí v lásce, realizují svoje povolání a postupují vpřed, i když třeba víckrát během cesty padnou. Ze synodálních úvah nevzešel nějaký stereotyp ideální rodiny, nýbrž oslovující mozaika tvořená mnoha různými skutečnostmi, plnými radosti, dramat a snů. Skutečnosti, které nám dělají starosti, jsou výzvami. Neupadněme do léčky vyčerpávat se v sebeobranných nářcích, místo toho, abychom probouzeli misionářskou kreativitu. Ve všech situacích „církev cítí potřebu vyslovit slovo pravdy a naděje. [...] Velké hodnoty manželství a křesťanské rodiny odpovídají hledání, jímž prochází lidský život.“[48] Četné těžkosti, které konstatujeme, jsou – jak prohlásili kolumbijští biskupové – „pozvánkou uvolnit v nás energie naděje a předávat je prorockými sny, přetvářejícími činy a představivostí dobročinné lásky.“[49]

Redakčně kráceno (vyznačeno). České vydání této postsynodální exhortace o lásce v rodině připravilo v roce 2016 nakladatelství Paulínky.

Pozn.:

[38] Argentinská biskupská konference, Navega mar adentro, 31.květen 2003, 42. [39] Mexická biskupská konference, Que en Cristo Nuestra Pay México tenga vida digna, 15. únor 2009, 67. [40] Relatio finalis 2015, 25. [41] Tamt., 10. [42] Katecheze, 22.dubna 2015. [43] Katecheze, 29.dubna 2015. [44] Relatio finalis 2015, 28. [45] Tamt., 8. [46] Tamt., 58. [47] Tamt., 33. [48] Relatio Synodi 2014, 11. [49] Kolumbijská biskupská konference, A tiempos dificiles, colombianos nuevos, 13. listopad 2003, 3. [50] 50 Evangelii gaudium, 35.

Autor článku: Tiskové středisko ČBK