Katolický týdeník: Katolíci a pomnichovské trauma

Mnichovská dohoda na konci října 1938 ukončila dvacetiletou existenci tzv. první republiky. Jaký dopad měla tato událost na církev u nás a jaký postoj v následujícím krátkém období tzv. druhé republiky zaujímali čeští katolíci?

^{Repro: KT}

Podzim před osmdesáti lety byl zejména v české společnosti spojen s hlubokou frustrací. Potupa, kterou tehdy občané prožili, se hluboce zapsala pod kůži všem dalším generacím. Veřejnost nebyla a ani nemohla být psychicky připravena na otřes zářijové kapitulace, a proto nedokázala dostatečně čelit tendenci zúčtovat s prvorepublikovou demokracií a jejími nositeli, jež se rozšířila v prvních dnech a týdnech po ztrátě pohraničí.

Nepřehlédnutelnou roli tehdy sehrávali katoličtí věřící, a to ve všech částech státu. Při pohledu na reakci českých katolických kruhů najdeme hned několik obrazů, které se mohou zdát snad i v rozporu, ale věrně odrážejí naladění našich věřících předků. Na jedné straně se věřící stali součástí mohutného proudu vlasteneckého nadšení bránit svou vlast, na druhé straně – i z pocitu dosažení satisfakce za předchozí dvacetiletý ústup katolicismu z veřejné scény – byli v předních řadách účtování s demokratickými hodnotami.

Složitost doby z katolického pohledu nám ostatně zprostředkovává i vztah k našemu národnímu patronovi. Ve vypjatých měsících roku 1938 povzbuzoval sv. Václav vlastenecký duch českého národa a jeho nezlomnost vůči nepřátelům. Perem básníka Františka Halase se k postavě českého svatého vládce hlásila i komunistická levice („myslete na chorál, malověrní“). Emočně silná byla také oslava patrona české země ve svatovítské katedrále, která byla potemnělá kvůli obavám z německých náletů a z kázání zaznívala odhodlanost k obraně země před nepřítelem.

Pod svatováclavským praporem

Po kapitulaci na podzim 1938 se do popředí dostával akcent na mírumilovnost knížete i na jeho snahu najít shodu s okolními sousedy, tedy samozřejmě primárně s Německem. V politickém i duchovním zmatku vzápětí po kapitulaci se však osobnost „věčného knížete“ jevila především jako pevný bod, kolem něhož se může ponížený národ semknout.

V pomnichovské atmosféře bezvýchodnosti a beznaděje zesílily ale také hlasy, které si do svatého Václava promítaly své představy o zesílení autoritativního vedení národa a státu a nahrazení předchozích demokratických tradic. Jeden z takových apelů najdeme v časopisu Národní obnova: „Václav buď prohlášen znovu za Vůdce našeho národa a jeho den buď hlavním národním svátkem...jeho nauky kulturní, společenské i politické buďte prohlášeny za národní dědictví, k němuž se celý národ musí vrátit a z něhož musí žít...Osmadvacátý říjen buď zrušen, protože vzbuzoval domnění, že jsme na světě dvacet let, a protože byl symbolem falešné ideologie.“

Jaroslav Šebek

Více v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Začíná misijní rok

Tento týden vstupujeme do misijního roku. Papež František vyhlásil říjen 2019 mimořádným misijním měsícem a vyzval církev, aby se na něj rok připravovala. Misiím věnuje KT tematickou dvoustranu.

Hotel, kde obsluhují uprchlíci

Navštívili jsme hotel Magdas Arcidiecézní charity Vídeň.

Dvacáté století ve Stalinově stínu

Prostými symboly a silnými příběhy promlouvá multimediální expozice Paměti národa pod pražským letenským „Stalinem“. Pořádající společnost Post Bellum jí chce přispět k oslavám sta let republiky.

Byli jsme doma spolu rádi

V pořadí dvacátý litoměřický biskup JAN BAXANT oslaví 8. října sedmdesáté narozeniny. KT s ním přináší rozhovor. 

^{(Autor anonce: Jiří Macháně, KT)}