Rozhovor s Tomášem Holubem: Církev musí dát mladým důvěru

12. 10. 2018 téma: Synoda o mladých lidech Rubrika: Domácí
Českou republiku na Synodě o mladých lidech zastupuje biskup Tomáš Holub. V rozhovoru jsme mu položili otázky k průběhu synody, diskutovaným tématům či atmosféře jednání.

Foto: Radka Blajdová / TS ČBK

S jakými očekáváními jste na synodu odjížděl?

Já jsem byl hlavně zvědavý, protože synoda je pro mě něco úplně nového. Musím říci, že jsem očekával zážitek světové církve a především setkání s papežem Františkem nablízko. A zatím obě dvě věci se mi splnily vrchovatě.

Jak jednání na synodě probíhá?

Jednání synody mají dva základní kroky. Tím prvním je generální shromáždění, na kterém každý ze synodních otců a dále experti a různí hosté, pozvaní např. i z jiných církví nebo komunit, mají právo jednou vystoupit. Toto vystoupení může trvat pouze čtyři minuty, poté je člověk docela nemilosrdně přerušen. Takže i já jsem svůj příspěvek, který jsem publikoval v celém znění, celou noc intenzivně zkracoval. Všech těchto generálních setkání se zatím účastnil i papež František.

A tento týden jsme začali pracovat i v tzv. „circoli minori“, tj. malých skupinách, ve kterých se setkáváme na bázi jednotlivých jazyků, kterých je celkem šest. A nejmenší skupina, která tady existuje, je německá, do které jsem se přihlásil i já. Má pouze devět členů, oproti např. italské, kterých je několik a má cca 20 členů. Naše skupina má ale významné zastoupení kardinálů: vedle vídeňského arcibiskupa Christopha Schönborna, je v ní také prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů Kurt Koch ze Švýcarska a předseda Německé biskupské konference Reinhard Marx. Je to skupina, ve které se intenzivně diskutuje. Jen já a ženevský biskup Alain De Raemy jsme těmi, kdo nemají v naší skupině němčinu jako rodný jazyk.

První část synody měla vymezit problematiku, jaká témata byla nastolena?

V úterý byla na jednání uzavřena otázka analýzy reality dnešních mladých lidí, tak jak my ji vnímáme a mnohdy nerozumíme. Byla snaha, aby toto vymezení bylo opravdu co nejpoctivější.

Témata, která dnes mladé lidi nejvíce trápí, se týkají spravedlnosti. Často zaznívalo, jak je mladá generace pohoršena v okamžiku, kdy se církev spojí s nějakou korupcí nebo politikaření ve smyslu nějakých výhod. Dále se také objevila otázka sexuálního zneužívání jako něčeho, co dramaticky ničí vůbec schopnost začít s mladou generací mluvit. A dále otázka sexuální morálky, kterou chce mládež řešit a církev hledá cestu, jak na to adekvátně odpovědět. Základní rovinou je učit se naslouchat. Naslouchání nemá být jenom taktikou, ale je to teologický postoj víry člověka, je výrazem důvěry k druhému.

A po této úvodní analýze reality začala další fáze a tou je, jakým způsobem tuto realitu interpretovat z křesťanského pohledu. A jako takový refrén neustále zaznívá, že máme být připraveni mladé lidi doprovázet. Jakým konkrétním způsobem toto zrealizovat, aby nezůstalo pouze u zbožných slov, tak o tom budeme diskutovat v těch malých skupinách.

V prvním týdnu zazněl na generálním shromáždění také váš příspěvek. Jaká na něj byla odezva?

Odezva na můj příspěvek mě překvapila, protože je poměrně velmi intenzivní. A to jak tady ve Vatikánu, kde se ke mně po mém příspěvku přihlásilo relativně dost biskupů, především z Evropy a Severní Ameriky, s poděkováním a slovy, že je moc dobře, že jsem měl odvahu toto téma otevřít a že to je téma, s kterým si vlastně nevíme rady. A tento námět byl zmíněn i na tiskové konferenci, která se koná na závěr každého zasedání. A podobnou reakci jsem získal i od expertů z Kongregace pro výchovu, kteří za mnou přišli s poděkováním.

Teď dostávám různé reakce především od kněží z České republiky, kteří v drtivé většině děkují, že jsem otevřel téma, které je nějak složité. Samozřejmě nezakrývám, že jsou i některé reakce, které s mým příspěvkem nesouhlasí, mají kritické připomínky a domnívají se, že to je téma, kde bychom měli jednoznačně odmítnout jakoukoliv diskuzi o tom, že ty věci jsou jinak, než dnešní praxe církve odpovídá. Jsem ale moc rád, protože ta celá otázka nebyla o tom, že víme, co s tím, ale že je to problém, který je potřeba pojmenovat a ptát se, kudy nás vede Boží duch dál.

Setkáváte se zde biskupy z celého světa, v čem je pro vás obohacující?

Je to podobné jako tenkrát, když jsem byl na tzv. „baby biskupech“, tj. formačním kurzu pro nové biskupy. Takže podobnou atmosféru zažívám znovu a prožívat tuto multidiverzitu je velmi obohacující.

Snažím se být co nejvíce času s různými lidmi a uvědomuji si, že příspěvky a postřehy jednotlivých biskupů z celého světa nasvěcují věci z úplně jiné strany. Uvedu příklad situace biskupa z Pákistánu, který mluví o tom, jak pro mladého křesťana je vlastně složité získat zaměstnání, což nám v našem kontextu, kde je přezaměstnanost, vůbec nedojde. Další příklad je z Jižní Ameriky z Chile, kde jsou dnes mladí lidé naprosto tvrdě konfrontováni s dopady kauzy sexuálního zneužívání. A to jsou věci, které člověku trochu víc dojdou jenom v přímém kontaktu s těmi lidmi.

Získal jste sám nějaký zajímavý podnět z jiné části světa?

Evropa je na synodě v menšině, většina synodních otců je z jiných kontinentů a to samé platí i pro odborníky a mládež, takže zaznívá spousta zkušeností z jiného světa. Např. mě velmi zaujal příspěvek arcibiskupa z Melbourne, který říkal, že nejde o to, přivést mladé do církve, ale že jde o to, aby se církev stala zpátky, jak to bylo na začátku, tak mladou, aby byla součástí mladého světa, ve kterém ti lidé žijí. Pokud se budeme snažit mladé lidi přivést do církve, tak z nich uděláme „staré“, jako jsme my. Toto mě velmi zaujalo…

Jaká panuje na synodě atmosféra? A jak na vás působí papež František?

Atmosféra na synodě je velmi otevřená. Jsou nastoleny některé věci, které jsou velmi diskutabilní, které nejsou ničím, co by znamenalo jenom podporu toho, jak církev žije dnes, právě naopak. To, co nejvíce synodní jednání charakterizuje, je pestrost, ale na druhou stranu také velká únava.

Papež František se pohybuje zcela nenuceně a otevřeně mezi všemi účastníky, jednou je s mladými lidmi, jednou s biskupy, pak se zase směje s orientálním patriarchou a poté se ptá člena švýcarské gardy, jestli si správně pamatuje jeho jméno… Tak všechny tyto věci vytvářejí atmosféru mnohem větší spontánnosti, kterou někdy trochu musí kardinál Baldisseri, který je generálním sekretářem synody, korigovat, abychom začali včas. A toto dává možnost mluvit i v zákulisích nenuceně.

U papeže Františka je pro mě neskutečně překvapivé a úplně nepochopitelné, že člověk v 82 letech je schopen sedět tři hodiny na zasedání a poslouchat a pak se přihlásit do diskuze, shodou okolností jako pátý, jak na něho přišla řada. To už samo o sobě je takové odzbrojující. A když se přihlásí, tak v té chvíli je ten, kdo zcela konkrétně mluví k daným příspěvkům, které zazněly v rámci celého dne. A je vidět, že celou dobu pozorně poslouchá.

Liší se v něčem názory mladých z České republiky od těch ostatních, nebo jaká společná témata řeší?

Pro mladou generaci je dneska velká otázka toho, nakolik církev je sama v sobě vnitřně poctivá a férová. To vidím jako velikou výzvu a velké téma. Zde vnímám, že toto sdílí česká církev s celým světem, tuto otázku určité nezaprodanosti se strukturám a moci. To je něco, co tady zaznívá ze všech stran.

Co v tom jako církev a i jako jednotlivá farnost můžeme konkrétně podniknout? O jakých nových cestách k mladým se zde diskutuje?

Jsme tu ještě na začátku, takže postřehy „Kudy dál?“ budou až součástí třetí části synody a nechávám si je na závěr. To, co mi ale dnes vychází jako zásadní po tom prvním týdnu je, že to, co my máme představovat lidem, je Ježíš, Ježíš jako člověk, který zároveň je Bohem. A nabízet setkání s Ním, které je až drze nevlastní nebo nezávislé na strukturách církve, a je to setkání s Ježíšem evangelia. A to ostatní pak nechat na později nebo na svobodě Božího ducha. Toto zde zaznívalo několikrát a pro mě to je inspirující. S tím, že právě nechat to na těch druhých znamená, darovat mladým lidem základní důvěru, že ty věci „nezvořou“ a že my nemusíme ukazovat každé kroky úplně přesně, protože my je přeci víme lépe. Pro mě je toto jedna z věcí, která se nemá realizovat jenom na úrovni celosvětové církve, ale i u nás v České republice. A kéž bychom toto uměli i jako kněží v jednotlivých farnostech.

A vzkaz na závěr?

Závěrem bych rád poděkoval za zájem, i za zájem o můj příspěvek. Rád bych vyzval všechny, kteří o něm chtějí přemýšlet a diskutovat, aby to učinili, protože si myslím, že je to důležité. Je to věc, ve které hledáme cestu dál, a bude dobré, když se o tom bude mluvit.

Na druhé straně bych chtěl moc poprosit o modlitbu. Setkáváme se tady v napjaté situaci, ne nadarmo papež František v těchto dnech opakovaně vyzývá ke každodenní modlitbě Růžence a k modlitbě ke sv. Michaelovi, který nás má chránit před ďáblem rozdělení. A myslím, že to není žádná nadsazená výzva, ale je to něco, co on s velkou bolestí nese v srdci, ačkoliv z něho neustále vyzařuje klid a pohodu. Takže bude moc prima, když se k této výzvě připojíme a podpoříme papeže, aby ta církev skutečně směřovala tam, kam ji chce Hospodin vést.

Děkujeme za rozhovor.

Autor článku: Radka Blajdová