Cena Celestýna Opitze pro letošní rok již má své držitele

02. 11. 2018 Rubrika: Domácí
V souvislosti s oslavami 100 let od vzniku Československa se možná mohlo zapomenout na jednu malinko jinou oslavu, což by bylo škoda. 27. října se totiž v Praze mj. předávala i Cena Celestýna Opitze, tedy ocenění lidskosti a péče o potřebné. Již podeváté ji udělili milosrdní bratři.

Slavnost proběhla již tradičně v pražském kostele sv. Šimona a Judy, letos v rámci koncertu uskupení In Concerto Davida Uličníka a Jiřího Škorpíka. K řadě laureátů se přidali tři další. Ceny byly předány jen pár metrů od místa, kde byla v roce 1847 milosrdným bratrem a lékařem Celestýnem Opitzem podána první narkóza při operaci pacienta v Evropě.

A kdo byl oceněn tentokrát?

MUDr. Tomáš Šebek, lékař „bez hranic“, za obětavou službu lidem nemocným v oblastech světa postižených válečnými konflikty a jinými katastrofami a příkladnou práci lékaře.

Paní Klementina Kubičíková za dílo pomoci dětem s postižením, poskytnutí možnosti vzdělávání a pomoc při směřování života těchto dětí.

TV Noe za zprostředkovávání nejen dobrých zpráv a poskytování duchovních služeb lidem nemocným, upoutaným na lůžko.

Letošním laureátem je dále Rev. Bernard Oringa Balmoi, arcibiskup episkopální církve v Jižním Súdánu, za obětavou službu lidem trpícím v Jižním Súdánu, budování zdravotního a sociálního systému ve svěřené diecézi v Toritu a především šíření naděje na vyřešení dlouhotrvajícího konfliktu. Otci arcibiskupovi byla cena předána při jeho návštěvě České republiky v květnu letošního roku.

Přehled všech oceněných z předešlých let hledejte na webu milosrdných bratří.

Celestýn Opitz se narodil 25. února 1810 v Hermsdorfu u Broumova. Po absolvování humanistického gymnázia v Brně se rozhodl pro vstup do řádu milosrdných bratří v Pražském konventu na Františku, kde také roku 1833 složil věčné sliby. V prvních letech své nemocniční řádové praxe působil především v řádové nemocnici ve Valticích, později ve Vídni a dále pak v Budapešti. Poté se vrátil do Prahy, kde se dal zapsat na Karlovu Univerzitu na studium chirurgie. Roku 1841 zde získal titul magistr a odešel do nemocnice milosrdných bratří v Novém Městě nad Metují.

Do Prahy se opět vrátil roku 1845, kde působil pod vedením tamního profesora Hally a primáře Dr. Hofmeistera. O dva roky později se pokusil o jednu z prvních operací v narkóze, ta se podařila a přinesla tak nemocnici Na Františku ohromný věhlas, zásluhou právě bratra Celestýna Opitze. Už dlouho před tím se Opitz zajímal o to, jak pacientům ulehčit v bolesti, kterou při operacích zažívali. Jediným možným způsobem totiž do té doby bylo omámit je velkými dávkami alkoholu, což pochopitelně nepřinášelo znatelnější účinek. Navíc se chirurgie musela omezit pouze na amputaci končetin, protože například do dutiny břišní se žádný lékař při vědomí pacienta neodvažoval zasáhnout. Anesteziologie tak otevřela nové možnosti celé lékařské vědě a chirurgii především. Bratr Opitz se tedy rozhodl pro použití éteru. Přestože několik let studoval jeho účinky a zaznamenal jeho pozitivní působení na zvířata, musel těžko prosazovat svoji myšlenku provést operaci na člověku. Jednak představenstvo nemocnice nevěřilo dosud na lidech nevyzkoušené praktice, jednak se tomu bránilo také z etického hlediska, protože se věřilo, že bolest má pro člověka zvláštní význam a je příležitostí prokázání poslušnosti Bohu, člověka posiluje a za její snášení přináší velké zásluhy. Od této první operace do své smrti provedl ještě 186 operací v narkóze pomocí jednoduché skleněné baňky, v níž byla látka nasáklá éterem, a v jeho myšlence bezbolestné operace pokračoval celý vývoj moderní medicíny.

Po tomto úspěchu mu dokonce Vídeňská univerzita nabídla doktorská studia chirurgie, která přijal, odjel do Vídně a pokračoval tam jak ve studiích, tak v prosazování operací v narkóze. Roku 1849 mu byl dokonce císařem propůjčen zlatý kříž za zásluhy. Byl promován na doktora medicíny a o tři roky později po návratu do Čech převorem pražského konventu. O další čtyři roky později dokonce provinciálem nad 20 konventy tehdejší rakousko-české provincie. V roce 1866 mu byl udělen rytířský kříž řádu Františka Josefa I. a v prosinci ještě téhož roku ve Vídni zemřel.

(Zdroj: http://www.milosrdni.cz)

Autor článku: František Jemelka