Papež František: Modleme se s důvěrou

12. 12. 2018 téma: Středeční audience Rubrika: Papež František
Při dnešní audienci pokračoval papež František v cyklu katechezí věnovaných modlitbě Otče náš. Tématem dnešního zamyšlení byla „Modlitba s důvěrou“. Na příkladu slepého Bartimaia papež ukázal, jak je důležité mít víru a s důvěrou volat k Pánu.

Foto: Tiskové středisko Svatého stolce

Ježíš nás neučí žádným formulím ale důvěrnému oslovení „Otče“

Papež František ve svém zamyšlení navázal na texty o vyslyšení proseb z Lukášova evangelia (Lk 11,9-13), které jsou uvedeny hned za Modlitbou Páně. „Ježíš dává svým učedníkům do úst krátkou, ale smělou modlitbu, která se skládá ze sedmi otázek, čísla, které v Bibli není náhodné, ale vyjadřuje plnost,“ uvedl papež na úvod. Odvážnou proto, že „kdyby ji nenavrhl Kristus, pravděpodobně nikdo z nás, ani nikdo z nejznámějších teologů, by se neodvažoval modlit k Bohu tímto způsobem,“ pokračoval papež.

Ve skutečnosti zve Ježíš své učedníky, aby se Bohu přiblížili a obraceli se k Němu s důvěrou, bez jakýchkoliv úvodů. Ježíš nás neučí žádným formulím, abychom se Pánu zavděčili, ale naopak nás vybízí, abychom se při modlitbě zbavili bariér podřízenosti a strachu. Neříká, abychom se k Bohu obraceli a vzývali ho ´Všemohoucí´, ´Nejvyšší´, Ty, který nám jsi tak vzdálený, já jsem ubohý..., nic takového neříká, ale jednoduše se k Němu obrací slovem ´Otče´, zcela jednoduše, jako se děti obrací ke svému tatínkovi. A toto slovo ´Otec´vyjadřuje důvěru,“ řekl dále papež František.

V modlitbě žádáme o konkrétní věci

Modlitba „Otče náš“ má své kořeny v konkrétní realitě člověka, není od této reality oddělena. Např. prosba o každodenní chléb je jednoduchou, ale zásadní prosbou, která vyjadřuje to, že víra není nějakou „dekorativní“ otázkou oddělenou od života, ke které se dochází poté, co byly uspokojeny všechny potřeby. Naopak, modlitba začíná samotným životem

První modlitbou je výkřik novorozence

Ježíš nás učí, že modlitba se nezačíná s plným žaludkem, ale tam, kde je hlad, pláč, boj, kde se trpí a klade se otázka „proč“. Naší první modlitbou, v jistém slova smyslu, byl výkřik, který doprovázel naše první nadechnutí. V tomto pláči novorozence se oznamuje osud celého našeho života: náš neustálý hlad, neustálá žízeň a hledání štěstí,“ vysvětlil papež František.

Ježíš nechce v modlitbě udusit to lidské, nechce, abychom potlačovali otázky a požadavky a naučili se vše snášet. Naopak chce, aby nás každé utrpení, každé znepokojení přiblížilo k nebi a stalo se dialogem. 

Mít víru znamená volat s důvěrou

„Všichni bychom měli být jako Bartimaios z evangelia (Mk 10,46-52), ten slepý muž, který žebral u bran Jericha,“ řekl papež František a pokračoval v příběhu: „Bartimaios měl kolem sebe spoustu dobrých lidí, kteří mu říkali, aby mlčel a nerušil mistra svým otravným voláním. Ale on se svatou trpělivostí věřil, že se v tomto ubohém stavu bude konečně moci setkat s Ježíšem. A křičel nahlas: ´Ježíši, smiluj se nade mnou!´ (Lk 10,47). A vychování lidé mu říkali: ´Ale ne, je to mistr, prosím tě! Děláš nám ostudu!´ A on křičel, protože chtěl vidět, chtěl být uzdraven: ´Ježíší, smiluj se nade mnou!´. A Ježíš mu vráti zrak a řekl mu: ´Tvá víra tě zachránila.´(Lk 10, 52).

Jakoby tím chtěl vysvětlit, že rozhodující věc v jeho uzdravení byla ona modlitba, ono zvolání s vírou, více než dobře míněné rady lidí, kteří ho nabádali k mlčení.“  

Modlitba tedy nejen uzdravení předchází, ale v jistém smyslu slova ho již obsahuje, neboť osvobozuje od zoufalství ty, kteří z mnoha bezvýchodných situací žádné východisko nevidí. 

Ježíš nás učí chválit Svého Otce

Věřící také cítí potřebu Boha chválit. Evangelia přinášejí radostné zvolání Ježíše, plné údivu a uznání k Otci, pramenícího z Jeho srdce: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.
Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,25-27).

První křesťané dokonce měli potřebu přidat k textu modlitby „Otče náš“ doxologii (chvalořečení): Neboť tvá je moc a sláva navěky. (Didaché, 8, 2).

Začněme svoji modlitbu jednoduše slovy: Otče, tatínku...

„Ale nikdo z nás není nucen přijmout teorii, kterou kdosi v minulosti pojal, že totiž prosebná modlitba  je formou slabé víry, zatímco autentičtější modlitbou je prý čirá chvála, hledající Boha, aniž by Jej zatěžovala nějakou prosbou,“ zdůraznil papež František a dále pokračoval: Prosebná modlitba je autentická, spontánní; je to úkon víry v Boha, který je dobrým a všemohoucím Otcem. Je úkonem víry ve mně, nepatrném, hříšném a nuzném.“

Proto je modlitba, která o něco prosí, velice vznešená. Bůh je Otec, který k nám chová nezměrný soucit, a chce, aby k Němu Jeho děti mluvily bez obav a přímo a oslovovaly Jej „Otče“; anebo se k Němu obracely v těžkostech slovy: Pane, co jsi mi to učinil?.

„Můžeme Mu proto vypovědět všechno, včetně toho, co v našem životě zůstává znetvořené a nepochopitelné. On nám slíbil, že bude s námi navždy, až do posledního ze dní, které strávíme na této zemi. Modleme se modlitbu Otče náš, začínaje zcela jednoduše: ´Otče´ nebo ´Tatínku´. A On nás pochopí a má nás moc rád,“ uzavřel papež František svoji katechezi.

(Zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce)

Autor článku: Radka Blajdová