Papež František: Prosme Boha, aby nám dal sílu odpustit

Během dnešní audience na květinově vyzdobeném svatopetrském náměstí a za hojné účasti mládeže z milánské diecéze dokončil papež František zamyšlení k 5. prosbě modlitby Otčenáš: Jako i my odpouštíme našim viníkům. Zdůraznil, že pokud my neodpustíme druhým, ani Bůh nám neodpustí. Proto odpuštění, které od Boha získáváme, máme dávat také druhým.

^{Foto: Tiskové středisko Svatého stolce}

Všichni jsme dlužníky před Bohem

Papež František připomněl, že „člověk je před Bohem opravdovým dlužníkem: od Něj jsme všechno přijali, jak v rovině přirozenosti tak i milosti. Náš život není pouze chtěný, ale také milovaný. Opravdu zde není žádný prostor pro domýšlivost, když spojujeme ruce v modlitbě. V církvi neexistují žádní ´self made man´, tj. lidé, kteří se sami učinili. Všichni jsme dlužníky před Bohem a před tolika lidmi, kteří nám dali podmínky příhodné pro život. Naše identita se utváří od dobra, které jsme přijali.“

Modlením se učíme děkovat

„Kdo se modlí, učí se říkat ´děkuji´ a prosí Boha, aby s ním byl shovívavý,“ uvedl dále Svatý otec a dodal, že my tolikrát zapomínáme říkat „děkuji“. „I když se snažíme, vždy zůstane před Bohem nenahraditelný dluh, který nikdy nebudeme moci vrátit: On nás miluje nekonečně více, než my milujeme Jeho. A my, i když se snažíme žít podle křesťanské nauky, v našem životě bude vždy něco, za co budeme muset žádat odpuštění: někdy žijeme naše dny velmi lenivě, někdy máme zášť ve svém srdci...To jsou zkušenosti, bohužel ne řídké, které nás vedou k tomu, abychom prosili: ´Otče, odpusť nám naše viny´,“ pokračoval papež ve své katechezi.

Když nad tím dobře uvažujeme, tak by se toto zvolání mohlo ukončit v této první části. Ale Ježíš je podporuje druhým vyjádřením, které je s tímto prvním spojeno. Je to právě onen vztah shovívavosti, který je vertikální ze strany Boha a který se musí vyjádřit také v nových vztazích, které žijeme s našimi bratry. Dobrý Bůh nás vyzývá k tomu, abychom i my byli dobrými. Tyto dvě části prosby jsou spojeny onou spojkou ´jako´: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim přátelům, našim blízkým, lidem, kteří nám neudělali nic dobrého.“

Bůh odpouští hříchy těm, kteří jsou otevřeni se nechat milovat

„Každý křesťan ví, že pro něho existuje tato velká milost - odpuštění hříchů. On nám odpouští neustále,“ uvedl dále Svatý otec a pokračoval: „Když Ježíš vypráví Svým učedníkům o Boží tváři, vykresluje ji jako plnou Milosrdenství. Říká, že v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad zástupem spravedlivých, kteří nepotřebují obrácení. Nic v evangeliu nám neumožňuje podezřívat Boha z toho, že neodpouští hříchy těm, kteří jsou otevřeni k tomu, aby Jej prosili a znovu se nechali obejmout.“

Jestliže my neodpustíme, ani Bůh nám neodpustí

„Boží milost, která je vždy nadmíru, nás vždy vede k jednání. On, od kterého jsme mnoho přijali, nás vede k tomu, abychom dávali mnoho, protože to, co jsme přijali, se musíme naučit dávat také dál,“ zdůraznil Svatý otec.

Není to totiž náhodné, že Matoušovo evangelium poté, co vyprávělo o modlitbě Otčenáš, se zastavuje u toho, aby podtrhlo právě onen prvek odpuštění mezi bratry: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ (Mt 6,14-15)

Toto je velmi silné tvrzení a přesto často slýcháme: „Nikdy neodpustím této osobě...“ „Ale Bůh, jestliže ty neodpustíš, tak neodpustí tobě... Uvažujme nad tím, jestli jsme schopni odpustit,“ vybídl Svatý otec a vyprávěl příběh o jedné staré ženě, která v blízkosti smrti, když jí kněz přišel udělit svátost nemocných, na otázku: „Odpouštíte druhým?“ odpověděla „ne“.  

Často i my říkáme: „Ale já neodpustím, protože ti lidé mi tak ublížili.“ Ale v těchto chvílích máme prosit Boha, aby nám dal sílu odpustit: „Pane, prosím, pomoz mi odpustit.“ Nacházíme zde velmi pevný základ pro spojení mezi Boží láskou a láskou k bližnímu. Láska vyzývá lásku, odpouštění vyzývá k odpuštění.

U evangelisty Matouše najdeme podobenství o bratrském odpuštění. Byl zde služebník, který měl velký dluh před svým králem, byla to částka, kterou nebyl schopen zaplatit. Ale stal se zázrak, že tento služebník získal ne oddálení zaplacení ale úplné smazání dluhu. Je to velká neočekávaná milost. Ale právě tento služebník se potom rozhněval na svého bratra, který mu dlužil sto denárů, což je malá částka, kterou je možné zaplatit, ale on nereagoval na žádnou jeho prosbu. A proto si ho pán zavolal znovu, a jelikož nebyl ochoten odpustit, ani jemu nebylo nakonec odpuštěno a byl odsouzen. (srv. Mt 18,21-35)

Sílu odpouštět nám dává Ježíš

Ježíš vkládá do lidských vztahů sílu k odpouštění. V životě se ne všechno dá vyřešit spravedlností. Především tam, kde je třeba zastavit zlo, kde je třeba znovu milovat, abychom znovu začali dějiny milosti. Zlo zná nenávist a závist a je třeba zlomit tento kruh tím, že vstoupíme do nového světa. Máme zde zákon odplaty: to co jsi ty udělal mně, já navrátím tobě, ale Ježíš jej nahrazuje zákonem lásky: to co Bůh udělal pro mě, já dám tobě.

„A my jsme teď, v tomto velikonočním týdnu, který je tak krásný, a tak prosme, abychom byli schopni odpustit. A pokud se necítíš být schopný odpustit, tak pros Pána o milost odpustit, protože to je skutečně milost,“ zdůraznil papež František.

To nejcennější, co jsme přijali, je odpuštění

„Bůh dává každému křesťanovi milost psát dějiny dobra v životě svých bratří, zvláště u těch, kteří vykonali něco nepříjemného nebo pochybného. Jedním slovem je možné obejmout, usmát se, přinést druhým to, co my jsme přijali jako nejcennější. A co cenného jsme přijali? Přeci odpuštění. A my jsme schopni dát toto odpuštění také druhým,“ zakončil Svatý otec svoji katechezi.

^{(Zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce)}