V Římě vrcholí plenární zasedání Caritas Internationalis

Mší svatou ve Svatopetrské bazilice celebrovanou papežem Františkem začalo minulý týden plenární zasedání Caritas Internationalis. Tato konfederace sdružuje více než 160 charitních organizací na celém světě. „Když přijde krize, Charita je vždy v terénu. Různorodost členů je naší silou – od malých skupin dobrovolníků po největší globální charity,“ čteme na domovských stránkách této instituce se sídlem v Římě, která je prodlouženou pomáhající rukou katolické církve.

^{Foto: Lukáš Curylo}

V současné podobě pracuje od roku 1951, ačkoli se hlásí k tradici položené v Německu, založením první charity v roce 1897, a k Charitas Catholica, ustanovené na Světovém eucharistickém kongresu v Amsterdamu v roce 1924. Členem konfederace je také Charita Česká republika. Plenárního zasedání v Římě se účastní prezident Charity Česká republika Mons. Pavel Posád a ředitel Charity ČR Lukáš Curylo. 

Petrův nástupce pronesl pozoruhodnou homilii, ve které komentoval jeden důležitý bod církevních dějin, totiž první, jeruzalémský sněm, který musel rozhodnout, zda starozákonní náboženské tradice a přesvědčení vyvoleného lidu budou platit také pro pohany, kteří přijali víru v Ježíše Krista, třebaže pro takový případ Ježíš nezanechal žádné přesné pokyny. Touhu po takových přesných pokynech nazval pokušením efektivismu:

„Tedy takové smýšlení, podle něhož si církev vede dobře, pokud má všechno pod kontrolou, žije bez otřesů a má vždycky uspořádané plány. Je to také pokušení kazuistiky. Pán si takto nepočíná. Neposílá totiž svým učedníkům z nebe nějakou odpověď, posílá Ducha svatého. A Duch nepřináší denní řád, přichází jako oheň. Ježíš nechce, aby církev byla vzorově perfektní, měla zalíbení ve vlastní organizaci a ve schopnosti bránit svoje dobré jméno. Ubohé místní církve, pachtící se organizováním, plánováním ve snaze mít všechno jasné a seřazené. To mi působí bolest. Ježíš nežil takto, nýbrž na cestě a bez obav ze životních otřesů. Naším životním programem je evangelium. V něm je všechno. Učí nás, že se problémy neřeší podle připraveného receptu a víra není cestovní mapa, nýbrž »cesta« (Sk 9,2), kterou se jde společně, vždycky společně a s důvěrou. Vyprávění Skutků podává tři podstatné prvky putující církve: pokoru naslouchání, charisma celku a odvahu k odříkání.“

Papež pak pokračoval výkladem zmíněných třech podstatných prvků:

„Začněme od konce, od odvahy k odříkání. Výsledek onoho velkého rokování nespočíval v  nařízení něčeho nového, nýbrž ve zřeknutí se něčeho starého. První křesťané se však nezříkali nicotných věcí. Šlo o důležité náboženské tradice a předpisy, drahé vyvolenému lidu. Ve hře byla náboženská identita. Nicméně rozhodli, že Pánova zvěst je prvořadá a cennější než vše ostatní. Kvůli misjinímu poslání a aby bylo transparentně a věrohodně zvěstováno každému, že Bůh je láska, je možné a nutné zříci se takových lidských přesvědčení a tradic, jež jsou spíše na překážku než ku pomoci. I nám je zapotřebí společně objevit krásu zřeknutí, především v nás samotných. Svatý Petr říká, že Pán »vírou očistil srdce« (Sk 15,9). Bůh očišťuje, zjednodušuje, často umožňuje růst tím, že odnímá, nikoli přidává, jak to děláme my. Pravá víra očišťuje od lpění. K následování Pána je zapotřebí kráčet hbitě, k čemuž je třeba se oprostit, i když to přichází draho. Jako církev nejsme povoláni k podnikatelským kompromisům, nýbrž evangelnímu rozmachu. A při očišťování a reformě je třeba se vyhnout určitému šelmovství, tedy fingování změny s cílem, aby se ve skutečnosti nezměnilo nic. K tomu například dochází ve snaze jít s dobou, kdy se povrch trochu nalíčí šminkami kvůli zdání mladosti. Pán nechce kosmetické úpravy, chce obrácení srdce, vedoucí skrze odříkání. Vyjití ze sebe je základem reformy.“

^{(Zdroj: Vatican News)}