Rozhovor s velvyslancem Václavem Kolajou v italském tisku

Tento týden publikovala italská tisková agentura ACI Stampa v souvislosti s blížícím se výročím sametové revoluce a českou národní poutí do Říma obsáhlý rozhovor s českým velvyslancem ve Vatikánu Václavem Kolajou. Jakým způsobem fungovaly vztahy mezi Svatým stolcem a Československem v období komunismu? A proč si v době železné opony Československo vysloužilo titul jednoho z nejvíce protikatolicky zaměřených států? To jsou některé z otázek, na které český velvyslanec odpovídal.
Publikováno: 16. 8. 2019 16:00

Foto: Radka Blajdová / ČBK

Italská agentura uvádí, že k příležitosti 30letého výročí pádu komunismu v tehdejším Československu se Česká biskupská konference rozhodla uspořádat letos v listopadu českou národní pouť do Říma. Očekává se účast cca 2 tisíc poutníků z ČR, které budou doprovázet čeští a moravští biskupové i vládní delegace. Českému velvyslanci ve Vatikánu Václavu Kolajovi při této příležitosti položil italský novinář Andrea Gagliarducci otázky, které objasňují historii česko-vatikánských vztahů od doby komunismu až po dnešek.

Jak se Svatému stolci podařilo udržet spojení s Českou republikou v době sovětské nadvlády?

Pokus komunistů po převzetí moci v Československu v únoru 1948 měl především vložit klín mezi Svatým stolcem a místní biskupskou konferencí. Diplomaté Vatikánu byli zpočátku z jednání o vztazích mezi státem a církví v Československu vyloučeni, následně byli ze země vykázáni a apoštolská nunciatura v Československu byla uzavřena. Začátkem padesátých let komunistická vláda nařídila likvidaci československé diplomatické mise u Svatého stolce, a pak v březnu 1950 zamítla návrh Švýcarska zastupovat zájmy Svatého stolce v Československu. Tímto způsobem došlo na více než deset let k přerušení jakýchkoliv oficiálních i neoficiálních kontaktů mezi vládou Československa a Svatým stolcem, aniž by ale došlo k formálnímu přerušení diplomatických vztahů.

Svatý stolec a vláda tedy nebyly v kontaktu?

Komunističtí představitelé v Československu odmítli jakékoliv jednání se Svatým stolcem. Jedinými partnery pro vyjednávání o budoucnosti katolické církve v zemi zůstali biskupové. Svatý stolec jim umožnil pokusit se o vyjednávání a dal jim k tomu svůj souhlas, ale vybavil je pokyny, jak jednat s maximální opatrností. Svatý stolec si byl vědom toho, že komunistická vláda se snažila zničit jednotu biskupské konference tajným projektem, který v Československu vytvoří „národní církev“ nezávislou na Vatikánu.

Jaká byla situace katolíků v České republice?

Následně po protiklerikálních zásazích vyvolaných komunistickým režimem v celé zemi v červnu 1949, které pokračovaly i v následujících letech,  získalo Československo smutnou pověst jednoho z nejkrutějších pronásledovatelů katolické církve za železnou oponou. Věřícím v Československu bylo prakticky zakázáno být v kontaktu s ústředím církve. K těmto kontaktům mohlo docházet pouze v tajnosti a znamenaly pro věřící velké riziko, že budou odhaleni. Kontakt duchovenstva a věřících s Vatikánem byl považován za spolupráci s nepřátelskou mocí, a proto byl trestán.

Jak se k tomu postavil Svatý stolec?

Svatý stolec zjevně hledal všechny možné přístupové cesty, pomocí kterých by bylo možné udržovat kontakty s místní církví v Československu. Za tímto účelem využil diplomatické propojení a západní diplomatické služby: italské, francouzské a především rakouské, se kterými měl díky geografické a historické blízkosti dobré kontakty, a které také ve svém zájmu pečlivě sledovaly události v sousední zemi. Informace o situaci v Československu poskytovalo Vatikánu také italské velvyslanectví při Svatém stolci, poté co je obdrželo od italského velvyslanectví v Československu. Dalším informačním kanálem byli jezuité, kteří měli spojení mezi představeným jezuitů v Římě a místním provinciálem Tovaryšstva Ježíšova. Většina informací o církvi v Československu však přicházela do Vatikánu díky československým kněžím v exilu.

Jaké byly hlavní cíle diplomacie Svatého stolce v těchto letech? A jak se vztahy vyvinuly později?

Vzhledem k tomu, že materiály vatikánských archivů, které pocházejí z období pontifikátu Pia XII., lze konzultovat až od března 2020, není nyní možné přesně provést rekonstrukci činnosti římské kurie. I bez těchto zdrojů však lze říci, že papežská diplomacie se snažila, navzdory stále omezenějšímu prostoru pro jednání, maximálně využít jakoukoli možnost neuzavírat dveře k jednání a nevystavovat církev riziku přímé konfrontace s komunistickým režimem dříve, než bylo nutné nebo dříve, než byly připraveny struktury pro její přežití.

Jaké byly příklady přímé konfrontace s komunistickým režimem?

Typickým příkladem bylo to, že když v listopadu 1948 dorazili do Říma na návštěvu ad limina apostolorum tři českoslovenští biskupové (pražský arcibiskup Beran, košický apoštolský administrátor Čársky a litoměřický biskup Trochta), bylo jim papežem Piem XII. a státním sekretářem kardinálem Tardinim doporučeno jednání s vládou prodlužovat a nevytvářet příležitosti pro rychlou plánovanou likvidaci církve.

Co se stalo po prvních letech komunistické vlády?

Od roku 1949 můžeme mluvit o ukončení první fáze „východní politiky svého druhu“ mezi Vatikánem a Československem. Od té chvíle se pozice papeže Pia XII. zintenzivnila v důsledku radikalizace protikatolických opatření v zemích sovětského bloku pod vedením Moskvy. V tu chvíli bylo zřejmé, že od komunistického režimu v Československu nelze očekávat žádné pozitivní gesto, díky kterému by se mohly udržovat diplomatické vztahy s Vatikánem, a že bude pokračovat systematické pronásledování duchovenstva a nepřizpůsobivých věřících, vyvlastnění církevního majetku, uzavírání klášterních řádů atd.

Jaká byla pozice Pia XII.?

Pius XII se cítil jako strážce západní křesťanské civilizace tváří v tvář tlaku bolševismu a marxistické sekularizace. Komunismus považoval za zlo, s nímž není možné dosáhnout kompromisu, který je v podstatě zvrácený a proti kterému musíme bojovat s „duchovními zbraněmi“ - modlitbou, svědectvím víry, mučednictvím a silou slova. Současně papež hledal praktické způsoby, jak zajistit přežití církve za železnou oponou, ale po hermetickém uzavření československých hranic to bylo velmi komplikované. Pozice komunistů se velmi změnila především díky exkomunikačnímu dekretu, který Pius XII. vydal v červnu 1949 a který z církve exkomunikoval všechny členy komunistické strany.

Jaké byly reakce na exkomunikační dekret?

Jeho vydání způsobilo vlnu opatření ze strany komunistických vlád a Pius XII. se stal úhlavním nepřítelem celého východního bloku. Nicméně Vatikán podnikl v padesátých letech minulého století některé opatrné pokusy o smíření, kterými byly např. projev solidarity a nabídka materiální pomoci po povodních na jižním Slovensku v roce 1954, jež byly ale vytrvalým mlčením komunistické vlády v Československu odmítnuty.

Jak pokračoval vývoj u dalších papežů po Piu XII.?

Nástupci Pia XII., papež Jan XXIII. a Pavel VI., dospěli k závěru, že vzhledem k tomu, že komunistické režimy se ukázaly být odolnějšími a rozdělení kontinentu trvalejším, než se očekávalo, že jakýkoliv pokus o radikální změnu situace by mohl způsobit jaderný konflikt, tedy že pouze dialog a snížení napětí můžou zaručit světový mír a přežití církve tvrdě pronásledované za železnou oponou. Kroky Svatého stolce při hledání, jak nahradit konfrontaci s komunismem dialogem, označovaným jako „východní politika“, jsou neoddělitelně spjaty s osobností proslulého vatikánského diplomata Agostina Casaroliho.

Jakým způsobem jednal Casaroli?

Od roku 1961 byl náměstkem tajemníka Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti a v roce 1963 poprvé navštívil Československo. Následně po této návštěvě režim učinil několik kroků zpět, když na osobní žádost papeže Pavla VI. propustil tři biskupy z vězení, kteří ale nebyli propuštěni na svobodu, ale byli drženi v povinné internaci. Režim také uznal roli biskupa Františka Tomáška, který byl do té doby nucen žít jako obyčejný kněz na moravském venkově, a uznal také jeho jmenování do funkce apoštolského správce pražské arcidiecéze. Začátkem roku 1965 se také podařilo to, že pražský arcibiskup Beran, jenž byl po mnoho let vězněn a internován, mohl odjet do římského exilu. Obecně lze říci, že vzhledem k tvrdohlavosti komunistického režimu vatikánská „východní politika“ v šedesátých letech v Československu nedosáhla velkých výsledků.

Pak nastalo období přerušení vztahů mezi Prahou a Svatým stolcem ...

Ano, jednání mezi Prahou a Vatikánem byla následně přerušena a obnovena až v sedmdesátých letech v období tzv. „normalizace“, která nastala po Pražském jaru v roce 1968. Hlavním tématem rozhovorů bylo jmenování biskupů v Československu. Svatý stolec byl po tříletých jednáních nucen nominovat pouze čtyři biskupy, zatímco další jmenování byla přesunuta, a byl také donucen učinit velké kompromisy při výběru osob, neboť komunistům se podařilo prosadit jmenování dvou členů organizace katolického duchovenstva Pacem in Terris. Na druhé straně bylo v polovině 70. let 20. století odsouhlaseno jmenování kardinála Tomáška pražským arcibiskupem. Papež Pavel VI. pak učinil začátkem roku 1978 vstřícné gesto vůči československé vládě publikováním dvou bul - o úpravě hranic (sladění státních hranic s hranicemi diecézí) a založení slovenské provincie.

V roce 1978 byl zvolen Jan Pavel II. Jaké reakce byly v Československu?

Zvolení Jana Pavla II. za Petrova nástupce mělo na věřící v Československu silný pozitivní dopad. Povzbuzení nového papeže, abychom se nebáli prosazovat svá práva za železnou oponou, bylo opěrným bodem „pokynů“ Jana Pavla II., které kardinál Tomášek obdržel. Dokonce i komunisté vnímali nový vítr, který během následných jednání se Svatým stolcem vál z Vatikánu. Reakcí komunistů bylo, vyhnout se přímým schůzkám, pokud nebereme v úvahu setkání československého ministra zahraničí Chňoupka s papežem v prosinci 1983, které ale nepřineslo žádné významné výsledky. Silný otřes pro politiku duchovenstva v československém režimu znamenalo v roce 1982 vydání dekretu Kongregace pro klérus, který kněžím zakazoval stát se členy sdružení Pacem in Terris. Jednání v 80. letech neměla žádný výsledek, protože komunistická vláda nechtěla ustoupit v zásadní otázce jmenování biskupů, zatímco Svatý stolec odmítl stáhnout opatření proti sdružení Pacem in Terris.

Jakým způsobem se chovali katolíci v Československu?

Od roku 1977 se v Československu stále více prosazovala ochrana lidských práv a svobod. Stalo se to oblastí, na jejímž poli se odehrával boj odpůrců totalitního režimu se státní mocí Československa. Katolíci začali vyjadřovat svůj nesouhlas s nedostatkem svobody pořádat akce náboženského charakteru. Nejvýznamněji k tomu došlo na Velehradě v roce 1985 nebo na modlitebním shromáždění v Bratislavě v roce 1988. Tento boj za svobodu vyvrcholil v listopadu 1989, kdy se při příležitosti svatořečení sv. Anežky České 12. listopadu uskutečnila do Říma pouť s obrovským počtem poutníků z Československa, a následně 17. listopadu, kdy začala „sametová revoluce“, která v Československu ukončila čtyři desetiletí komunistické vlády.

Jaké jsou vztahy mezi Svatým stolcem a Českou republikou dnes? A jaký vliv mají tyto vztahy na současnost?

Diplomatické vztahy mezi Československem a Svatým stolcem pozastavené v roce 1950 byly znovu aktivovány v dubnu 1990 po obnovení demokracie a od počátku jsou velmi dobré a přátelské. V tomto duchu vztahy se Svatým stolcem pokračují i po rozdělení Československa a vzniku dvou nových států - České republiky a Slovenské republiky 1. ledna 1993.

Za mezníky vývoje bilaterálních vztahů lze považovat zejména čtyři papežské návštěvy v České republice (Jana Pavla II. v letech 1990, 1995 a 1997 a Benedikta XVI. v roce 2009), svatořečení Zdislavy z Lemberku a Jana Sarkandra v květnu 1995, rehabilitování Mistra Jana Husa (omluva Jana Pavla II. za smrt mučedníka Husa a za křížové výpravy proti husitům v Čechách v roce 1997) a důstojná účast České republiky na Jubileu v roce 2000.

Období na přelomu tisíciletí bylo pro česko-vatikánské vztahy ve znamení hledání oboustranné dohody. Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů byla podepsána v červenci 2002, ale doposud nebyla českou stranou ratifikována. Tato skutečnost však nepředstavuje hlavní problém ve vztazích mezi Českou republikou a Svatým stolcem, neboť obě dvě strany se shodují na tom, že důležitější než podpis a ratifikace smlouvy je implementace jejího obsahu. S ohledem na výše uvedené je obzvláště důležité zdůraznit schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který vstoupil v platnost v roce 2012.

(Zdroj: ACI Stampa)

Autor článku:
Radka Blajdová

Související články

Další aktuality

Naživo s Indy o tom, jak čeští dárci mění životy chudých indických dětí

Tento týden přijede do východních Čech indický koordinátor charitního projektu Adopce na dálku® P. Patrick Edward Pinto z oblasti Bangalore. O životě dětí z nejchudších indických rodin, kterým čeští dárci pomáhají získat vzdělání, bude vyprávět studentům na školách v Hradci Králové (20. 9.) a na Pardubicku (18., 19. a 23. 9.). Živé besedy pro veřejnost se uskuteční v Poličce (18. 9.), v Novém Městě nad Metují (20. 9.), v Kutné Hoře (21. 9.), v Dobrušce a v Rychnově (22. 9.) i v dalších městech. Ve čtvrtek 19. září se P. Pinto ještě setká s radním Pardubického kraje pro sociální péči a neziskový sektor Pavlem Šotolou a s řediteli Charit.
17.09.2019

Mše svatá zahájí proces blahořečení Adolfa Kajpra

Dnes uplynulo přesně 60 let od smrti P. Adolfa Kajpra SJ (1902–1959). Při příležitosti tohoto výročí a zahájení diecézní fáze procesu jeho blahořečení se bude slavit mše svatá v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Začne v neděli 22. září v 9 hodin a hlavním celebrantem bude pražský arcibiskup Dominik Duka OP. V závěru bohoslužby budou ostatky Božího služebníka Adolfa Kajpra uloženy v kostele.
17.09.2019

Mír spočívá na modlitbě a dialogu, píše papež komunitě Sant´Egidio

Ve španělském hlavním městě v neděli začalo každoroční mezinárodní setkání za mír, které za účasti tří set náboženských představitelů a osobností ze světa politiky i kultury pořádá římská komunita Sant´Egidio, tentokrát pod mottem „Mír bez hranic“. Třiatřicet let po modlitbě za mír v Assisi, k níž vyzval sv. Jan Pavel II., tak pokračuje tato „pouť míru“, jak ji v pozdravném poselství definuje papež František.
16.09.2019

Pastýřský list biskupa Vlastimila Kročila

Pastýřský list diecézního biskupa českobudějovického k 24. neděli v mezidobí.
16.09.2019

Svatoludmilská pouť na Levém Hradci

Ve dnech 14.-15. 9. 2019 se konala na Levém Hradci Svatoludmilská pouť, během níž byla vystavena lebka sv. Ludmily. V sobotu 14. 9. byla relikvie uvítána v kostele sv. Klimenta, poté byla slavena byzantsko-slovanská liturgie sv. Jana Zlatoústého ke cti sv. Ludmily. Hlavním celebrantem byl gen. vikář Apoštolského exarchátu Mons. Milan Hanuš. V neděli 15.9. slavnostní mši sv. celebroval Mons. Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský. Po mši kardinál Duka požehnal vyhlídku sv. Ludmily, následovala beseda a řeckokatolický chvalozpěv - Akathist.
16.09.2019