Petici za záchranu domácí zdravotní péče s více než 36 tisíci podpisy předali koncem srpna zástupci Charity ČR českým poslancům. Požadují v ní spravedlivé financování této péče. V čem spočívá význam této služby? KT přináší komentář arcibiskupa Jana Graubnera:
Víra bez skutků je mrtvá. Proto se katolická církev hned po Sametové revoluci zapojila do pomoci potřebným a začala dělat to, co pro ni bylo vždycky přirozené. Caritas (charita) – milosrdná láska – je odpovědí církve na potřeby trpících lidí a lidí v nouzi. Jako jeden z problémů jsme vnímali to, že mnoho lidí, především starších, je zbytečně v ústavech a nemocnicích, anebo jsou sice doma, ale bez zajištění základních potřeb, jako je zdravotní péče, pravidelné jídlo, nákupy, praní prádla atd. Ale vnímali jsme i další problémy, jako je samota a pocit opuštěnosti, nemožnost dostat se na úřad, k lékaři nebo do kostela. Byli jsme přesvědčeni, že pomoc doma je to nejlepší, protože pomáhá i celé rodině, kterou drží pohromadě. I pro společnost je to nejlevnější varianta.
První charitní domácí péče vznikly již v roce 1990 – zpočátku na dobrovolné bázi, ale pak se rychle transformovaly do profesionální podoby. Viděli jsme, že empatie a dobrá vůle nestačí, že je třeba i vysoká profesionalita. Od ledna 1991 začal dvouletý experiment ministerstva zdravotnictví ve spolupráci s Českou katolickou charitou, zaměřený na pomoc umírajícím pacientům až do samého závěru jejich života. To znamenalo péči 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Byli jsme průkopníky domácí péče.
Dnes se jen Charita ČR stará v domácí zdravotní péči ročně o více než 36 tisíc pacientů, ke kterým jezdí denně na 800 zdravotních sester (594 celých úvazků). Jen pro představu uvedu několik údajů. Za rok vykonají charitní sestry 1,39 milionu návštěv a jen auty ujedou 2,5 milionu kilometrů. Přímou péčí o pacienty u nich doma odpracují 752 165 hodin. Jen hospicových pacientů, tedy pacientů nevyléčitelně nemocných a umírajících, měla charitní domácí péče v roce 2018 celkem 1 336.
Charita je největším poskytovatelem domácí zdravotní péče v republice. Aby to mohlo fungovat, bylo třeba zajistit prostory a nákladné vybavení. Stovky aut, polohovacích postelí a antidekubitních matrací, přístrojů na podporu dýchání a dávkování léků. Nelze všechno vyjmenovat, ale za ta léta jde o stovky milionů. Značná část z toho je ze sponzorských darů a církevních i veřejných sbírek. Téměř 30 let usilovné práce a snažení mnoha lidí.
Ale to nejcennější, co máme, jsou naše zdravotní sestry, které vyjíždějí každý den, často po večerech nebo i v noci, o sobotách, nedělích i svátcích, za každého počasí. Musejí být vzdělané a musejí mít potřebnou praxi. Je to práce fyzicky i psychicky náročná. Ony musejí nechat doma svoje starosti a pacientovi se věnovat na sto procent. On čeká, že mu sestřička poskytne nejen profesionální službu, ale taky se ukáže jako milý a chápající člověk, který jej vyslechne a bude s ním sdílet jeho starosti a problémy. I přes velkou náročnost mají sestry svou práci rády a považují ji za svoje poslání.
JAN GRAUBNER, olomoucký arcibiskup a předseda Komise ČBK pro Charitu
Více v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Téma: Církev a druhá světová válka
Před 80 lety, 1. září 1939, vypukl nejničivější konflikt v dějinách. Druhá světová válka těžce zasáhla i do života církve.
Báli jsme se, že jedeme na Sibiř
Je autorem řady knih, odborných textů, překladů, ale lidé ho znají především z jeho dlouholetého působení ve Vatikánském rozhlase. Začátkem září oslavil P. JOSEF KOLÁČEK devadesátiny.
Zažít páté evangelium v Izraeli
Velká letní soutěž KT končí. Vyhrát lze poutní cestu do Svaté země. Jedním z pravidelných duchovních průvodců poutníků je P. Stanislav Přibyl, který se podělil o své zážitky.
Připravujeme: DESATERO
Bůh jej předal Mojžíšovi před více než třemi tisíci lety, tisíce kilometrů od nás. Jak o Desateru mluvit s dětmi,
aby ho neměly jenom za příkazy, ale aby pro ně bylo zdrojem svobody?