Pastýřský list biskupa Vlastimila Kročila

Milí diecézané, bratři a sestry v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Skončilo letní období dovolených a prázdnin, pro děti a mládež začala škola. Téma školy se však v jistém slova smyslu dotýká nás všech, mladších i starších. Všichni jsme totiž ve „škole Božího slova“, když mu nasloucháme a učíme se podle něj žít. O čtyřiadvacáté neděli v mezidobí zaznívá jeden z nejkrásnějších úryvků evangelia, kde se v několika různých obrazech vyjevuje Boží dobrota, láska a milosrdenství. Zcela jednoznačně působí nejsilněji to poslední podobenství, kdy máme před očima milosrdného otce, jehož láska nezná hranic, ale současně tam vidíme i marnotratného syna, který se sám musel rozhodnout, dříve než vyslovil: „Vstanu a půjdu k svému otci“(Lk 15,8). Jak aktuální je příběh marnotratného syna a jak blízký je i nám ve chvíli, kdy na nás doléhá pokušení a chceme mít svůj „podíl z majetku“ i my, abychom si pak šli svou vlastní cestou do jakési vzdálené a neznámé země. Rád bych se spolu s Vámi, bratři a sestry, zamyslel nad tímto momentem z dnešního evangelia, ale z trochu jiného úhlu pohledu, než je obvyklé.

To, že jsme na tomto světě, že žijeme a dýcháme, není náhoda. Člověk nestvořil sám sebe, naše existence je nezaslouženým Božím darem. Je to Bůh, kdo stvořil člověka v jeho přirozenosti[3] jako vrchol a nejdokonalejší dílo veškerého stvoření. Člověk tak svojí důstojností převyšuje všechno ostatní a to zvláště tím, že má rozum, ale že má i nesmrtelnou duši,[4] o jejímž trvalém osudu si sám a svobodně rozhoduje na základě svých vlastních skutků.[5] V dějinách spásy ovšem nikdy nelze opomenout jeden zcela zásadní moment. „Když se naplnil čas“ (Gal 4,4), přirozená důstojnost člověka byla nadpřirozeně potvrzena a pozdvižena skutečností vtělení: věčné Slovo, které „bylo na počátku u Boha a které bylo Bůh“, přijalo lidskou přirozenost, „stalo se tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). 

Jednou farizeové přednesli Ježíšovi ožehavé téma manželské rozluky a on je - jakožto nejvyšší Učitel - neváhal odkázat na počátek Boží vůle při stvoření. Tak bychom ani my neměli váhat a své, mnohdy palčivé otázky, bychom měli konfrontovat s Boží vůlí. V první knize Mojžíšově tak můžeme číst mimořádně důležitá slova: „Bůh stvořil člověka jako muže a ženu“ (Gn 1,27); od počátku se tedy uskutečňuje lidská přirozenost jako přirozenost muže a jako přirozenost ženy. Jejich odlišnost a vzájemné doplňování jsou zakotveny v samotné lidské přirozenosti a týkají se všech jejích rozměrů,[6] které nelze vytrhovat z kontextu, jakoby šlo o zcela nezávislé skutečnosti. Vedle přirozených aspektů a projevů mužství a ženství, existují nepochybně i jiné aspekty kulturně, dobově či jinak sociálně podmíněné, avšak z křesťanského hlediska by bylo zavádějící prohlašovat toto nejzákladnější rozlišení obou pohlaví za pouhý „stereotyp“, za jakýsi sociální konstrukt či něco, co lze jednoduše změnit.

Pro plné pochopení pravdy o lidské přirozenosti je třeba vzít v úvahu i hluboké zranění prvotním hříchem, kterým je narušen Bohem daný řád i harmonie celého stvoření. Toto narušení, které se projevuje sklonem člověka ke hříchu či v jiných formách zla a utrpení, zasahuje i lidskou sexualitu, která může být zdrojem pokušení, zvláště pak, dojde-li k jejímu nezřízenému užívání. V současné době jsou rozšířené snahy prohlašovat za přirozené či za „variantu normy“ všechny možné sexuální tužby a subjektivní prožívání vlastního pohlaví a to s odůvodněním, že je to vrozené a tudíž i přirozené. Je však zapotřebí se také ptát, zdali je to v souladu s tvůrčím plánem Božím. Pochopitelně, člověk si může demokraticky nastavit taková měřítka a takové zákony, v jejichž jménu - tedy podle práva a zaručené svobody - může jít dokonce i proti životu![12] I když si člověk myslí, že může všechny zákony měnit - zůstává jeden jedinečný zákon stále platný - a tím je zákon Boží. Je to neměnný a přirozený řád daný Hospodinem, Bohem a Stvořitelem, který jako jediný dokáže učinit člověka skutečně šťastným a svobodným. On, Bůh, jako milosrdný otec vyhlíží a čeká, kdy už konečně spatří svého marnotratného syna, jak se vrací se slovy: „Vstanu a půjdu k svému otci“ (Lk 15,8).   

Snaží-li se člověk naplňovat Boží zákon a respektovat Boží řád, dotýká se posvátna, neboť i sexualita sama je v podstatném ohledu posvátná. Vzájemně se doplňující vztah mezi mužem a ženou, směřující k bezvýhradnému, dokonalému a neodvolatelnému vzájemnému sebedarování, přece sám Kristus povýšil na svátost a učinil jej znamením a účastí na společenství s Bohem, který je pramenem života a lásky. Manželská láska muže a ženy svojí povahou směřuje k bezprostřední a intimní účasti na Božím stvořitelském díle, když se podílí na jeho lásce a tvůrčí moci.

Komplementarita muže a ženy je navíc klíčová v jejich roli otce a matky: dítě pro svůj zdravý rozvoj potřebuje nejen mužský a ženský vzor, ale také harmonickou souhru těchto odlišných, avšak navzájem se doplňujících rolí ve stabilním rodinném prostředí, založeném na bezvýhradné manželské lásce. Vztah muže a ženy, manžela a manželky, proto rozhodně nelze chápat jako vztah mocenský, kdy jeden ovládá druhého; jinak ztrácí smysl manželský slib vzájemné lásky, úcty a věrnosti. Rodina vyrůstající ze správně pochopených rolí muže a ženy rovněž není pouhou společenskou konvencí, kterou lze svévolně změnit či předefinovat: je to instituce zakotvená v samotné Bohem darované lidské přirozenosti, která je tím jedinečným přirozeným prostředím pro předávání života a výchovu dětí.

Každý máme určitou odpovědnost, ale jak je zřejmé, zvlášť velkou odpovědnost mají rodiče vůči svým dětem. Chtěl bych proto právě Vás, milí rodiče, ujistit svou modlitbou a zároveň Vás i povzbudit, abyste také pamatovali i v tomto školním roce - vedle zájmových kroužků pro své ratolesti - i na výuku náboženství. I když se to nemusí tak jevit, tato výuka je velmi důležitá pro lidský a duchovní růst Vašich dětí; jsou to pevné základy, na kterých lze stavět šťastný a spokojený život.

Drazí diecézané, mějme všichni před očima dobrotu milosrdného Boha, jak nám ho představuje Ježíš v podobenství o marnotratném synu a dobrém otci, a nechme se obnovit jeho milosrdnou láskou. K této zkušenosti Vám všem ze srdce žehnám!

                                                                   Vlastimil, biskup českobudějovický