Priority evangelizace (nejen) v Amazonii

Přinášíme překlad článku uruguayského salesiána Martína Lasarta, který vyšel na webu Settimana News. Martín Lasarte doprovází misionáře v Africe a Americe a papež František ho vybral mezi účastníky synody o Amazonii. Ve svém článku se zamýšlí nad otázkami priorit evangelizace v Amazonii a polemizuje přitom s tvrzením, podle něhož je přednostním řešením této věci svěcení tzv. viri probati, osvědčených ženatých věřících laiků spořádaného života.
Publikováno: 15. 10. 2019 12:00

Ilustrační foto: Daniel Ibáñez/CNA

Překlad přináší tu (větší) část jeho textu, jež je významná pro situaci v Amazonii a současně i inspirativní pro přemýšlení o situaci u nás samých. Předchází pasáž, v níž autor vyjadřuje souhlas s tím, že otázka kněžského svěcení ženatých mužů je relevantní a má být studována a zvažována na pozadí pastoračních výzev dnešního světa a tradice východních církví. Ptá se ovšem, zda je vhodné nastolovat ji na amazonské synodě, neboť téma viri probati se týká katolické církve jako celku a žádné rozhodnutí v této věci nelze mít za platné izolovaně, pro jednu exkluzivní oblast. Každé rozhodnutí partikulární církve o tak relevantních otázkách má nevyhnutelně dopad na celou církev. Autor se navíc obává, že by toto téma mohlo zastínit či redukovat širokou škálu problémů evangelizace a integrální ekologie. Poukazuje také na to, že by otevření této otázky právě nyní – v době, kdy se církev potýká s problémy sexuálního zneužívání a kdy se tvrdí, že jejich příčinou je právě celibát – mohlo vyslat rozporný nebo falešný signál ohledně toho, jak církev tento životní stav vnímá. Ve jménu Kristovy lásky jsme povoláni, abychom společenství církve udržovali v jednotě, jež má takovou cenu, že vyžaduje veškeré úsilí a oběti: pro jedny větší otevřenost mysli s přihlédnutím k současným výzvám, pro druhé větší trpělivost a úctu ke společnému rytmu chůze s ostatními bratry. Téma kněžského celibátu by mělo být otevřeno na zvláštní obecné synodě.

Církev ministeriální

Slyšel jsem úvahu, podle níž je kněžské svěcení laiků ve vzdálených komunitách nezbytné, protože je duchovní může jen těžko dosáhnout.

Podle mého mínění se takovéto nastolení problému proviňuje obrovským klerikalismem. Kde není „páteříček“ nebo „sestřička“, není ani život církve. Skutečný problém je mnohem hlubší. Vytvořila se církev s malým nebo nulovým protagonismem laiků, církev, jež nefunguje, pokud v ní není kněz. To je ovšem eklesiologická a pastorační úchylka. Naše víra, víra křesťanů, je zakořeněna ve křtu, nikoli v kněžském svěcení.

Někdy mám pocit, že převládla vůle klerikalizovat laikát. Potřebujeme však především církev pokřtěných, kteří jsou aktivními učedníky a misionáři. V různých částech Amazonie lze mít dojem, že se tu sakramentalizuje (posvátostňuje), ale neevangelizuje, že se smíchala voda s octem, nikoli voda s vínem.

„Funkční“ pojetí ministeria, které by nevedlo k oživení celé křesťanské komunity coby protagonisty evangelizace, nevyřeší problém [evangelizace a duchovního doprovázení křesťanských komunit] ani při existenci svěcených laiků; křestní nasazení laiků zůstane stejné.

Je třeba rozšířit horizont a podívat se na život a zkušenost církve.

Církev v Koreji se zrodila z evangelizace laiků. Laik Yi Seung-hun, pokřtěný v Číně, šířil katolickou církev v zemi: sám křtil. Po dobu 51 let od svého založení (1784–1835) byla korejská církev evangelizována laiky, s nahodilou přítomností nějakého toho kněze. Tato katolická komunita navzdory strašlivému pronásledování enormě vzkvétala, a to díky protagonismu pokřtěných.

Církev v Japonsku, založená sv. Františkem Xaverským (1549), se závratně rozrůstá. Přicházejí pronásledování, misionáři jsou vyhnáni a poslední kněz je umučen roku 1644. Až po více než 200 letech se vrátí kněží (francouzští misionáři) a naleznou tu ještě živou církev, kterou tvořili Kakure Kirishitan (skrytí křesťané). V křesťanských komunitách byly různé služby: předsedající, katecheté, křtitelé. Pozoruhodná je rada, kterou křesťané uchovali až do příchodu nových kněží v 19. století: až se církev do Japonska vrátí, poznáte to podle těchto tří znamení: „kněží budou celibátníci, budou mít sochu Panny Marie a budou poslouchat papeže v Římě“.

Postoupím k něčemu osobnějšímu, ke své vlastní pětadvacetileté misionářské zkušenosti v Africe (Angole). Když v roce 2002 skončila občanská válka, mohl jsem navštívit křesťanské komunity, které už 30 let neměly eucharistii a neviděly kněze, a přece zůstaly pevné ve víře. Byly to komunity dynamické, vedené „katechetou“ (to je v Africe zcela zásadní služba) a dalšími služebníky: evangelizátory, animátory modlitby, pastorace žen, služby nejchudším. Církev živá a laická, za nepřítomnosti kněží.

Kladné příklady nechybějí ani v Latinské Americe. Třeba mezi Kekchí ve střední Guatemale (Verapaz), kde mají laičtí služebníci – i při absenci kněží – komunity živé, bohaté na služby, liturgii, katechetické programy, misie; komunity, do nichž dokázaly skupiny evangelíků proniknout jen neparně. Přestože se tu nedostává kněží pro všechny komunity, je to místní církev bohatá na domorodá povolání a byly v ní dokonce založeny ženské a mužské kongregace čistě místního původu.

Není nedostatek povolání důsledkem jiného problému?

Nedostatek povolání ke kněžství a k řeholnímu životu v Amazonii je pastorační výzva, nebo je to spíše důsledek teologicko-pastoračních rozhodnutí, které nepřinesly předvídané výsledky, nebo jen z části? Podle mého mínění je myšlenka, že by viri probati mohli být pro evangelizaci řešením, návrhem iluzorním, takřka magickým, a nedotýká se hlavního problému.

Papež František v Evangelii gaudium 107 píše: „Na mnoha místech je málo povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Často je to způsobeno absencí nakažlivé apoštolské horlivosti ve společenstvích, která nedokážou nadchnout a přitáhnout. Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání. Dokonce i ve farnostech, kde nejsou kněží příliš aktivní a radostní, vzbuzuje bratrský a horlivý život společenství touhu po úplném zasvěcení se Bohu a evangelizaci, zejména modlí-li se toto vitální společenství naléhavě za povolání a má-li odvahu nabídnout své mládeži cestu zvláštního zasvěcení.“

Papež pojmenovává jádro problému. Tím není nedostatek povolání, ale malá nabídka, nedostatek apoštolské horlivosti, nedostatek bratrství a modlitby; nedostatek seriózních a hlubokých evangelizačních procesů.

Nabízím srovnání se dvěma dalšími „biomy“, plnými života biologického, duchovního a církevního: biom řeky Brahmaputra a biom v Konžské pánvi.

V severovýchodní Indii postupuje evangelizace s rozhodností od roku 1923, a to dílem malé katolické komunity, jež nečítala ani 1.000 křesťanů. Podle údajů z roku 2018 dnes tato oblast čítá 1.647.765 katolíků s 3.756 řeholníky a 1.621 kněžími (z nichž polovina náleží k místním etnickým menšinám a zbytek tvoří misionáři z jiných částí Indie). Je tam 15 diecézí, jež jsou zakořeněny v etnických menšinách s asi 220 lokálními jazyky (Naga, Khasi, Wancho, Nocte, Jaintia, Apatani, Goro, Ahom, War, Bodo…). Tito obyvatelé, stejně jako amazonští, zůstali po staletí izolováni uprostřed hinduismu, islámu a budhismu, uchýleni v horách a lesích Himalájí, udržujíce obyčeje svých předků. Za 90 let tu došlo k pozoruhodné změně. Poměr mezi katolickými věřícími a laiky dnes činí 1 ku 1.000, což je excelentní. Mnozí křesťané z těchto „kmenových“ menšin zaujali význačné postavení v lokální a národní politice Indie.

Dalším biomem je řeka Kongo s přilehlými zeměmi: více než 500 národů a jazyků. Křesťanství tu prošlo různými obtížemi, stejnými jako jinde, ale navíc i tou, že bylo v období dekolonializace (60. a 70. léta) považováno za náboženství kolonialismu. Navzdory všemu je rozkvět afrických církví evidentní a slibný. V tomto biomu vzrostla za posledních 10 let kněžská povolání o 32%, a ta tendence se zdá pokračovat.

Mohli bychom přinést další příklady z Vietnamu, z Indonésie (nejmuslimštější země na světě), z Východního Timoru, Oceánie..., ale jistě nikoli z naší sekularizované Evropy. Ve všech zeměpisných oblastech se křesťanské komunity potýkají s výzvami a obtížemi; je ale zřejmé, že kde existuje seriózní, autentické a kontinuální dílo evangelizace, nechybí povolání ke kněžství.

Klade se tato nevyhnutelná otázka: jak je možné, že etnika, jež jsou ve svých ritech, ve výrazném smyslu pro komunitu, ve společenství s kosmem, v hluboké náboženské otevřenosti atd. tak bohatá a z kulturně-antropologického hlediska podobná národům amazonským, dala vzkvétat křesťanským komunitám a kněžským povoláním, zatímco v některých částech Amazonie je i po 200 či 400 letech patrna sterilita církve a povolání? Některé diecéze a kongregace jsou tu více než sto let, a nemají ani jedno místní domorodé povolání. Je tu snad o nějaký gen více nebo méně, nebo leží problém někde jinde? Jsou snad kulturní odlišnosti tak velké?

Jedna z možných odpovědí zní tak, že amazonská etnika z kulturního hlediska nerozumí nárokům celibátu. Tak byl alespoň tento problém nadnesen, a snad i v dobré vůli. Je ale prosycen silnými kulturními – ne-li rasovými – předsudky... Přesně týž problém přece vyvstal v Indii, Oceánii a v Africe. Encyklika Maximum illud, jejíž sté výročí oslavíme v době synody mimořádným misijním měsícem, na něj odpovídá. Povzbuzuje a vybízí k podpoře domorodých povolání v církvích, které ve své více či méně vzdálené minulosti závisely na evropských koloniích. Můžeme zmínit například velkolepou misionářskou práci spiritánů a Bílých otců, kteří s rozhodností optovali pro místní povolání a vytvořili po celé Africe kvetoucí semináře.

Jistě, nasadit se v úsilí o povolání je náročné a implikuje to nasazení nemalých prostředků a toho nejlepšího personálu. Misionáři se ale této vzácné službě, která by skutečně přispěla k tomu, aby vznikla církev s amazonskou tváří, občas vyhnuli. Někdy je prostě mnohem uspokojivější život „potulného hrdiny“ v lesích nežli láskyplná, trpělivá a uctivá služba doprovázení a formace místních povolání.

Pastorační Alzheimer

O nových stezkách evangelizace se běžně hovoří tak, jako by šlo o synonymum svěcení pro viri probati. Naprosto souhlasím s tím, že musíme hledat „nové cesty“ evangelizace. Snad si ale nerozumíme v tom, co je tu novostí.

Myslím, že jeden z pastoračních problémů, s nimiž se potýkají různé části Latinské Ameriky a zvláště Amazonie, spočívá v trvání na „starých trasách“. V různých církvích a církevních strukturách tu existuje velký konzervatismus. Nemám na mysli tradicionalisty předkoncilní, nýbrž pastorační strategie a mentality, jež zakořenily v roce 1968 a v desetiletí mezi roky 1970 a 1980.

Jsou tací, pro něž byl jediným kontinentálním shromážděním latinskoamerických biskupů Medellín, ale pomíjejí myšlenkové bohatství Puebla, Santo Dominga, Aparecidy, zvláště pokud jde o problém dialogu s kulturou, evangelizace, misionářství.

Poukáži na tři typy pastoračního Alzheimera, které přispívají k evangelizační sterilitě Amazonie.

Kulturní antropologismus

V roce 1971 napsala skupina dvanácti antropologů slavnou Declaration of Barbados, jež tvrdila, že Ježíšova radostná zvěst byla prachšpatnou zvěstí pro domorodé obyvatelstvo. Z této provokace se leckde odvinul plodný dialog mezi antropology a misionáři, který posloužil oboustrannému obohacení. Jinde ovšem propukla jakási autocensura, jež vedla ke ztrátě „radosti z evangelizace“ (Evangelii gaudium 1–13). Vzpomínám si na případy řeholních sester, které se rozhodly, že „z respektu k domorodé kultuře“ nebudou zvěstovat Ježíše Krista ani se věnovat katechezi. Chtěly se omezit na svědectví a službu. Když po dvaceti letech přišly do domorodých komunit skupiny evangelíků, požádaly kněze dané misie, jestli by nebylo na místě mluvit také o Ježíšovi. Odpověď toho kněze zněla: „Už byl čas něco o Ježíšovi říci.“

Někdy se klade na svědectví takový důraz, až to ústí v tvrzení, že by mělo nahradit zvěst. Pavel VI. k tomu ve svém zásadním dokumentu o evangelizaci Evangelii nuntiandi 22 říká: „Toto všechno ale ještě stále nestačí, poněvadž i to nejkrásnější svědectví nebude mít dlouhodobou účinnost, není-li osvíceno, odůvodněno – svatý Petr tomu říkal ´odpovědět každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje´ (1 Petr 3,15) – a zdůrazněno jasným a jednoznačným hlásáním Ježíše. Radostná zvěst, hlásaná svědectvím života, tedy musí být dříve či později hlásána přímo slovem života. Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli při ní není zvěstováno jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna.“

Sociální moralismus

Na různých místech jsem slyšel od pastoračních pracovníků takováto vyjádření: „Když lidé potřebují nějakou službu, jdou za námi (katolickou církví). Když ale hledají smysl svého života, jdou za jinými (evangelíky apod.).“ Je evidentní a snadno konstatovatelné, že církev, jež chtěla být „církví samaritánskou“, zapomněla, že je „církev Magdaléna“, tj. církev, která poskytuje služby, ale nezvěstuje radost Pánova vzkříšení.

Sociální angažovanost církve, evangelijní opce pro nejchudší, byla a je enormním bohatstvím, jež se konkretizovalo v mnoha iniciativách ve prospěch zdraví, výchovy, obrany lidských práv, ochrany domorodých území, sociálního uspořádání komunit, výrobních kooperativ, ochrany prostředí… Toto nasazení za důstojnost osoby nepochybně bylo a nadále je konstitutivním prvkem evangelizace, v níž dochází výrazu diakonální rozměr církve. Toto nasazení nebylo bohatstvím jenom pro církev latinskoamerickou, ale i pro církev univerzální.

Problém nastává, když tento druh činností pohlcuje zbytek života a dynamismů církve a potlačuje, umlčuje nebo má za samozřejmé její dimenze ostatní: kérygmatickou, katechetickou, liturgickou, koinónickou. Pak totiž stojíme v nevyřešeném napětí mezi Martou a Marií.

Dokonce i kázání se občas přehnaně soustředilo na otázky, jež se týkají sociální angažovanosti, transformace a osvobození; na problematiku světové nespravedlnosti, strukturální hříchy atd. To všechno jsou dílčí prvky evangelijní zvěsti, jež však byly předávány takovým způsobem, že prostým lidem sdělovaly a sdělují málo nebo nic o jejich děsivých snech, o nemoci jejich dítěte, o jejich specifické rodinné situaci… Kázání, které bylo silně poznamenáno „sociálním moralismem“, s tématy a dynamismy silně prosycenými ideologií a sociologickým redukcionismem, se nedokázalo dotknout srdce lidu.

Díky Bohu, že – když už na „spiritualitu ztělesněnou v kultuře prostých“ nemyslí intelektuální pastorační plánování – sama Panna pamatuje na péči o své děti a na to, aby se dotkla srdce lidu, nikoli na základě velkých úvah, ale na základě jednoduché lidové zbožnosti: bohaté, jednoduché, přímé, plné náklonnosti, hluboce prociťované „malými“. Stačí si vzpomenout na velkou amazonskou oddanost Panně Nazaretské, když v říjnu v Belém de Pará průvod asi dvou milionů poutníků provází „Cirio de Nazaret“ (obraz Panny Nazaretské).

Obrovský odliv katolíků v latinskoamerické církvi směrem k souhvězdí evangelických a letničních církví je nepochybně způsoben různými faktory, takže tu nelze zjednodušovat, ale zcela jistě platí, že nedostatek mnohem „náboženštější“ a „méně sociologizované“ pastorační péče výrazně ovlivnil migraci do evangelických církví a do nových náboženských hnutí, kde najdou ve Slově, v bratrském a vřelém přivítání, ve stálé přítomnosti, v silném pocitu sounáležitosti, pro svůj život „smysl“ a společnost.

Podle mého mínění tu jde o jeden z velmi těžko odstranitelných teologicko-pastorálních hříchů, kvůli nimž lze jen těžko rozpoznat určitá vyšinutí a radikalizace, jež způsobily, že byla naše pastorační péče sterilní, což vyvolalo duchovní odlesňování. Je v tom jakýsi neproniknutelný obranný postoj ideologického bunkru. Zatvrzele se pokračuje týmž způsobem.

Navštívil jsem diecézi, v níž na počátku 80. let tvořili katolíci 95% populace, zatímco dnes jich je tam 20%. Vzpomínám si na komentář jednoho z evropských misionářů, kteří systematicky „od-evangelizovávali“ daný region: „Nepodporujeme pověru, ale lidskou důstojnost.“ Mám za to, že tím je řečeno vše. Církev se v některých oblastech proměnila ve velkého poskytovatele služeb (zdravotnických, výchovných, propagačních, advocacy…), ale jen velmi málo v matku víry.

Návštěva jedné komunity mé kongregace, která pracuje mezi domorodci, ukázala toto: poté, co tu roky pracovali ve vzdělávání, při legalizaci půdy, při obraně řek proti těžařským podnikům, při přehodnocování tradičních kulturních prvků apod., jim někteří vůdci domorodých komunit nedovolují vstoupit na své území, protože se místní obyvatelé stali evangelíky. Bylo učiněno mnohé, ale chybělo sdílení bohatství a krásy naší katolické víry, bohatá zvěst Slova a formace pastoračních pracovníků.

Sekularismus

Třetím Alzheimerem je sekularismus. Ten je jistě výzvou globální. Latinská Amerika je – na rozdíl od západní Evropy – pro svou zeměpisnou polohu nakloněnější různým vlivům. Také vliv městské sekularizované kultury sahá za hranice města. To je v jistém smyslu obvyklé pro život celé církve, ve všech končinách. Hlavní problém ale nespočívá v kulturním tlaku dominantního prostředí, nýbrž v tom, že církev zesvětští, když si její pastorační pracovníci osvojí dynamismus sekularizované mentality: absence víry nebo její ustrašené, takřka omluvné projevy.

Důsledky těchto opcí nebo pastoračních vlivů se bezpochyby odrážejí ve sterilitě povolání nebo v nedostatečné vytrvalosti na zvolené cestě, a to kvůli absenci hluboké motivace. Nikdo neopustí všechno kvůli tomu, aby se stal sociálním animátorem. Nikdo nedá svůj život za „názor“. Nikdo nenabízí absolutnost svého života něčemu relativnímu, nýbrž pouze Absolutnu Boha samého. Pokud tento teologický a náboženský rozměr není v misii patrný, jasný a živý, nebudou tu nikdy existovat opce pro evangelijní radikalitu, jež je příznakem toho, že se evangelizace dotkla duše křesťanského společenství.

Křesťanská komunita, v níž nevznikají kněžská a řeholní povolání, je komunita nakažená nějakým duchovním onemocněním. Můžeme světit viri probati nebo dělat i jiné věci, ale základní problémy zůstanou: evangelizace bez evangelia, křesťanství bez Krista, spiritualita bez Ducha Svatého.

Je nemožné, aby horizontální vize dominantní kultury, ve které Bůh chybí, nebo je v ní redukován na nějaké symbolické, kulturní nebo morální koncepty, ocenila plodné duchovní a pastorační hodnoty kněžského celibátu coby vzácného Božího daru a totální, vznešenou odevzdanost lásky do služeb církvi a lidstvu.

Autentická kněžská povolání budou existovat pouze tehdy, pokud bude navázán autentický, náročný, svobodný a osobní vztah s osobou Kristovou. Možná je to velmi zjednodušující, ale podle mého názoru je „novou cestou“ evangelizace Amazonky novost Kristova.

Návrh nových itinerářů

Předkládám osm itinerářů směrem k novým cestám evangelizace. Samy o sobě nepřinášejí nic nového. Jsou to ty, jež platily vždycky, avšak ve spojení s touhou, aby byly prostoupeny novou horlivostí.

První a nejdůležitější je integrální evangelizace. Tak jako mluvíme o integrální ekologii, musíme mít na paměti integrální evangelizaci. Tam, kde jsou všechny pastorační aspekty misie přítomny harmonickým a vyváženým způsobem, kde vše souvisí se vším: kérygma (radostné hlásání Ježíše Krista), katecheze (ne jako indoktrinace, ale jako trpělivý katechumenátní proces, který prolíná evangelium s amazonským životem a kulturou); diakonie (tisíce služeb coby výraz tvořivé a angažované lásky, která se rodí z víry); koinónia (utvoření bratrských komunit kolem víry a Slova), liturgie (společenství, které radostně slaví svou víru). Bez procesů integrální evangelizace nejenže nebudou existovat povolání, ale ani křesťané, nebo alespoň katolíci.

Bohatý katechumenát. Zkušenost některých částí světa a Amazonie dokázala účinnost katechumenátu coby místa vtělení víry do bohatství vlastní kulturní tradice. Pokud jenom sakramentalizujeme [posvátostňujeme] a neevangelizujeme, pak se víra v životě věřícího změní v povrchní nátěr, který nevede ke konverzi, neproniká a neproměňuje existenci. Cestou autentické obnovy je proces trpělivý, komunitní, doprovázený vírou. Je to cesta pomalá, nehlučná, ale plodná a s dlouhodobým účinkem.

Církev kreativně ministeriální, církev kreativní v povzbuzování a podpoře služeb v komunitách: služeb kořenících v křestní angažovanosti a určených mužům, ženám, mladým; služeb zaměřených na rozličné pastorační okolnosti a oblasti. Komunita bohatá a plodná na svěcené nebo laické služby: trvalé jáhenství, lektory, zvěstovatele, služebníky slavení, vypravěče, komentátory Slova, exorcisty, ministry naděje (pohřby), katechety, pracovníky s mládeží, misionáře, služebníky chudých atd. Pouze pokud je prožíván tento pastorační a eklesiální dynamismus, lze pomýšlet i na další ministeriální kroky, jako je případné kněžské svěcení některého ze služebníků této ministeriální církve.

Organizovaná politická účast na katolickém laikátu v regionální a nacionální politice, zvláště pokud jde o domorodá území a ochranu životního prostředí.

Pastorační nabídka malých křesťanských komunit, skupin nebo hnutí, které v bratrské atmosféře kolem Slova Božího nabízejí teplo a náklonnost křesťanského bratrství, jež osvobozuje od anonymity městských předměstí a zachovává dynamiku a bohatství původních venkovských komunit. Míněno je společenství doprovázení, růstu ve víře ve světle Slova, společenství misionářské pro radost z evangelizace.

Pastorační péče o rodinu, která by ji uměla doprovázet, sjednocovat a formovat ve víře, protože právě z lůna rodiny se rodí nejúčinnější procesy evangelizace.

Pastorace mládeže bohatá na nabídky přizpůsobené různým kontextům (venkovskému, městskému, dospívajícím, mladým, studentům, pracovníkům, vysokoškolákům, domorodcům, afrům, míšencům, bělochům...), ale silně soustředěné na život ve skupině (mládežnická sdružení), na dobrovolnictví a na graduální itineráře formace víry. Bohatá pastorace povolání bude možná pouze tehdy, bude-li prosperovat robustní pastorace mládeže.

Rozhodná sázka na místní povolání: s vírou, důvěrou, doprovázením, formací, s vyčleněním těch nejlepších církevních personálních zdrojů ve prospěch mladých uchazečů. Právě ony jsou bezpochyby nejlépe schopny nalézat nejlepší, nejautentičtější cesty, aby daly církvi amazonskou tvář.

Článek vyšel na Settimana News 12. srpna 2019 s názvem Amazzonia: „I “viri probati” sono una soluzione?“. http://www.settimananews.it/sinodo/amazzonia-viri-probati-soluzione/ 

Autor článku:
Radka Blajdová

Související články

Další aktuality

Papež František mladým Thajcům: Buďte zakořeněni v Kristu a pěstujte s Ním přátelství

Poslední den v Thajsku věnoval papež František setkání s duchovenstvem a mládeží. Biskupům připomněl první misionáře, kteří můžou být svým temperamentem, odvahou a radostí zrcadlem pro dnešní evangelizátory. Ve své promluvě mladým zdůraznil, aby neměli strach z budoucnosti a pěstovali přátelství s Kristem, které je nezbytným olejem k osvětlení nejen naší cesty, ale i cesty těch, kteří nás obklopují.
22.11.2019

Česko opět spojí vzpomínka na oběti nehod

Vzpomenout na ty, kdo zemřeli především na silnicích, vyjádřit solidaritu, a připomenout dlouhodobé dopady dopravních nehod – to jsou hlavní cíle již tradičního řetězce pietních aktů, bohoslužeb a dalších setkání, kterými se lidé a organizace v České republice připojují ke Světovému dni obětí dopravních nehod. Ten Světová zdravotnická organizace vyhlašuje vždy na třetí neděli v listopadu, ale vzhledem ke státnímu svátku se proto některé akce přesunuly na nadcházející víkend.
22.11.2019

Papež Thajcům: Jste lid úsměvu

Dnešním dnem začal oficiální program papežovy návštěvy v Bangkoku. Dopoledne se Svatý otec setkal s předsedou thajské vlády a veřejnými činiteli. Poté následovala návštěva u nejvyššího patriarchy buddhistů a nemocnice St. Louis. Posledním bodem programu byla mše svatá, která se konala na národním stadiónu.
21.11.2019

Papež František dorazil do Thajska

Dnes v brzkých ranních hodinách středoevropského času dorazil papež František do Thajska, kde zahájil svoji 32. zahraniční cestu. Na letišti v Bangkoku ho kromě oficiální delegace přivítala i jeho sestřenice řeholnice Ana Rosa Sivoriová, která uvedla, že v zemi panuje tzv. „papežská horečka“, neboť všichni chtějí vidět papeže.
20.11.2019

Vyjádření kardinála Dominika Duky k rozhodnutí Krajského soudu v Brně

Přinášíme vyjádření kardinála Dominika Duky k dnešnímu rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který zamítl žalobu ohledně omluvy Brněnských divadel za uvedení hry O. Frljiče.
20.11.2019