Kardinál Schönborn: Papež nepřijme lehkovážná rozhodnutí

Vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn, který byl členem komise, jež redigovala závěrečný dokument synody o Amazonii, se vrací k základním směrnicím tohoto dokumentu, který byl nyní vložen do rukou papeže.
Publikováno: 29. 10. 2019 12:00

Foto: Daniel Ibanez/CNA

Jaké máte pocity z toho, co jste na této synodě o Amazonce prožili a slyšeli?

Než začnete mluvit, musíte poslouchat. A já jsem hodně váhal, abych o této synodě mluvil dříve, než jsem dlouho poslouchal. V Amazonii jsem totiž nikdy nežil, jsem jeden z mála Evropanů přítomných na této synodě se třemi čtvrtinami účastníků z amazonské oblasti. Na samém počátku nám Svatý otec řekl: „K národům Amazonie je třeba přistupovat po špičkách.“ A to je postoj, který nám Evropanům, bývalým kolonizátorům Latinské Ameriky, skutečně náleží, protože mluvit o domorodých národech znamená mluvit o historii evangelizace, která přinesla mnoho velikosti a svatosti, ale také příběh bolesti a krve. Vědomí této tíže dějin dobývání a utrpení domorodých obyvatel, kteří dnes ubývají a jimž hrozí vyhynutí, musí přijít dříve, než budeme mluvit o praktických řešeních a žádoucích iniciativách. A pak je tu les, ve kterém žijí. Původní obyvatelé jsou ohrožováni především proto, že Amazonie je země masivně vykořisťovaná, a já nikdy nezapomenu na poplach, který spustil velký vědec v oblasti klimatu, profesor Schellnhuber, světově uznávaný odborník, který vyslovil tuto hroznou větu „Zničení amazonského lesa je zničení světa.“ Mons. Emmanuel Lafont, francouzský biskup v amazonském pralese, řekl, že tento synod chtěl umístit jednu z periferií světa do středu církve, a já tuto jeho analýza sdílím. První cesta papeže byla v Itálii do Lampedusy a v Evropě do Albánie. František jde neustále na periferie, aby je umístil dovnitř církve.

Mnoho synodních otců vyjádřilo pocit naléhavosti...

Jak řekl jeden z nich: „Ještě později už je příliš pozdě.“ Evangelium ze soboty 26. října, den hlasování o závěrečném dokumentu, se opíralo o Ježíšova slova: „Když se neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ V tomto evangeliu Ježíš vypráví podobenství o fíkovníku, který po tři roky nepřinesl ovoce: majitel vinice nařídí vinaři, aby ho porazil, ale vinař ho požádá, aby mu dal rok na to, aby se pokusil strom zachránit. Je symbolické, že to bylo evangelium posledního dne synody: život planety je skutečně ohrožen, nejedná se o přehánění. Je tu odklad, ale... je to jen odklad.

V textu závěrečného dokumentu je řeč o „ekologickém hříchu“. Oč se konkrétně jedná?

To patří do oblasti spravedlnosti a tedy i sedmého přikázání: „Nepokradeš.“ Ekologickým hříchem se míní krádež budoucnosti budoucích generací. Až dosud jsme dostatečně neuvažovali o tom, co to znamená z hlediska osobní odpovědnosti.

Někteří účastníci svědčili o obrovské popularitě letničních církví, které přitahují mnohem více věřících než církev katolická. Myslíte, že se synoda tomuto problému věnovala dostatečně?

Tohle téma nebylo moc diskutováno, a mne to trochu překvapilo. Jsou-li statistiky přesné, více než polovina křesťanů tohoto regionu přešla „k“ pentekostálům nebo jejich „prostřednictvím“: někteří se vracejí ke katolické církvi, jiní opouštějí veškerou náboženskou praxi, zklamaní množstvím letničních církví, ale je to zjevně masivní jev. Během synody bylo řečeno zvláště to, že je třeba přejít od pastorační návštěvy k pastorační přítomnosti, protože pentekostálové jsou přítomni. Totéž jsem slyšel i v osobních rozhovorech během přestávek. Ze strany katolické pastorace jde o zjevný nedostatek: kněz přichází do těchto odlehlých oblastí jen zřídka, zatímco pentekostálové jsou tam stále.

A jaké ponaučení z toho mohou katolíci čerpat?

Především vědomí, že každý pokřtěný je misionář, svědek, a že může a musí hlásat evangelium. Zasáhlo mne několik poznámek, které se několikrát opakovaly: pentekostálové hlásají Krista přímo a my, katolíci, jsme ve zvěstování příliš plašší. Toto by si žádalo ujasnění. Někteří se zase ptali: „Věnovali jsme se intenzivně obraně domorodců a sociálním otázkám; pokračovali jsme ale současně i v tom, abychom dostatečně zvěstovali kérygma: Ježíš pro nás zemřel a vstal z mrtvých?“

Jak ale konkrétně rozvíjet toto zvěstování? Rozvíjením služeb Slova?

Ano, toto téma se hodně vracelo. Jsou tu zdroje, které lze nechat růst, a jde především o ženy, které pracují v komunitách a vesnicích. Někteří vyprávěli, že ženy již křtí děti, protože kněz nemůže přijít více než jednou nebo dvakrát ročně; pomáhají se vstupem do manželství, i když je pak nutné požehnání kněze. U nás v Rakousku koná stále více žen službu pohřební. Je tu mnoho možností, které lze rozvíjet.

V tomto ohledu se někteří vyslovili pro diakonát žen. Co si o tom myslíte?

Ve starověké církvi takový diakonát existoval, existuje dokonce ritus svěcení jáhenek. Z teologického hlediska však není jasné, zda byl v prvním tisíciletí tento diakonát skutečně součástí svátosti hierarchického řádu (sacramentum ordinis). Dnes se klade dvojí otázka: co znamená učení katolické církve o jednotě tří stupňů hierarchického řádu – diakonátu, presbyterátu, episkopátu? A dále, musí být tři stupně hierarchického řádu vyhrazeny mužům? Nauka církve stanoví, že kněžími a biskupy musí být muži. O diakonátu se definitivně nevyjádřila. Při zavádění trvalého diakonátu Druhý vatikánský koncil stanovil, že jáhni nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě. Pokud je jasné, že diakonát není kněžský a že nauka církve říká, že kněžství je vyhrazeno pro muže, pak je legitimní se ptát, zda je možné světit na jáhny ženy. A protože se církev nevyjádřila, je legitimní pokračovat v této věci v bádání a iniciativách, a to až do jejího rozhodnutí. A já myslím, že by to papež neudělal bez širokého konsensu uvnitř církve.

Jak rozumět směrnicím závěrečného dokumentu o viri probati (ženatí muži dobré pověsti, kteří by mohli být kněžími, pokud by si to žádala lokální potřeba) a o trvalém diakonátu, a co se teď bude dít?

Když nějaká část církve předloží papeži, pastýři celé církve, otázku, vyžaduje to rozlišování. A papež jistě neučiní lehkovážné rozhodnutí o tématu, jež je tak oprávněně kontroverzní, jak je tomu u viri probati – kontroverzní z hlediska tradice, příhodnosti a praktických hledisek. Synoda se zaměřila spíše na povzbuzení trvalého diakonátu, který v Latinské Americe a Amazonii není příliš rozvinutý, ačkoli tuto možnost otevřel Druhý vatikánský koncil. V církvi již jsou ženatí muži, kteří se osvědčili ve svých rodinách, v profesionálním životě a ve své víře a kteří jsou svěceni na jáhny. Máme s tím padesát let zkušeností: proč tedy byla v Latinské Americe tak málo využita? Nemluvě o tom, že pokud by byli ženatí muži svěceni na kněze, museli by nejprve projít diakonátem, jak jsem připomněl ve svém projevu na synodu. Rozvinutí diakonátu by tedy umožnilo mít jakousi laboratoř, v níž by bylo možné zjistit, zda ten či onen může být skutečně povolán ke svěcení. Tato doba reflexe je důležitá také z praktických důvodů: tito viri probati – kněží, by měli, stejně jako viri probati – jáhni, žít soběstačně, jejich služba by byla dobrovolná. V církvích tak chudých, jako jsou ty v Amazonii, by církev nemohla poskytnout plat odpovídající potřebám otce rodiny.

Změnil by se také pojem povolání…

Je tu ve hře jedna velice důležitá věc: kněžské povolání si často představujeme jako věc velice osobní. Tento osobní rozměr existuje, nesmíme ale zapomenout na povolání církví a komunitou. S trvalými jáhny, viri probati – jáhny, by církev měla k dispozici jakousi laboratoř, do níž by sahala, pokud by komunita biskupovi řekla: „Potřebovali bychom presbytera. Tenhle jáhen by byl velice vhodný a my bychom chtěli, abyste nám ho dal za kněze.“ To by byl jiný přístup než u povolání primárně osobního („já, povolán k tomu, abych byl knězem Ježíše Krista“), srovnatelný spíše s tím, co se praktikovalo v rané církvi, kde byli někteří povoláni komunitou. Například Augustin vůbec neměl v úmyslu být knězem, ale lid Hippony ho viděl v kostele, lidé se k němu vrhli a přenesli ho do přítomnosti biskupa, který na něj vložil ruce. A už byl knězem!

Tyto směrnice prozatím navrhuje regionální synoda. Měla by se podle Vašeho mínění vést reflexe na univerzální úrovni, abychom se vyhnuli riziku fragmentace?

Ve skutečnosti je již v univerzální církvi vedena. Myslím ale, že pro tento druh povolání je třeba brát v potaz posouzení regionálních a místních poměrů, protože viri probati nejsou katolickým, univerzálním modelem římskokatolického kněze. Jistě, mezi východními katolíky jsou ženatí kněží, ale u latinské církve zůstává – a musí zůstat – celibátní forma kněžství základní normou. Je pravda, že existují výjimky: ve své diecézi jsem vysvětil jednoho luteránského pastora, ženatého a otce rodiny, který se stal katolíkem. Papež Benedikt XVI. dal svolení k tomu, aby se stal knězem. Svolení by tedy mohla být udělena biskupům určitého regionu, musí to ale zůstat volbou výjimečnou, nikoli obecným pravidlem.

Máte pocit, že církev nyní prožívá rozhodující okamžik svých dějin?

Ano. Církev je ve světě a svět je na předělu. Jsme na konci hospodářského, demografického, kulturního a technologického cyklu. Lidstvo je v bodě zlomu a to hluboce ovlivňuje církev, protože je tady, v tomto světě: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna...“ A Boží láska ke světu vyžaduje, aby byla církev pro tento svět tady, v tomto zlomovém bodě. Zatím ještě nevidíme, co nám Pán ukáže. V církvi a ve světě je přítomno mnoho znepokojení, nejistoty a velmi vážných nebezpečí pro svět a pro církev. V předposlední den synody nám papež ukázal knihu jednoho z účastníků o existenci ďábla. Papež František mluví překvapivě často o Vládci tohoto světa. Připomíná ale také toto: nikdy nesmíme zapomínat na to, že Kristus již zvítězil nad smrtí a nad ďáblem. Toto vítězství dobyl za cenu kříže, který bude trvat až do konečné slávy. Objímat kříž: to je pravá cesta spásy.

(Zdroj: La Vie, překlad: Vojtěch Novotný)

Autor článku:
Radka Blajdová

Související články

Další aktuality

Futsalisté se modlili v pražské katedrále

Portugal, Belarus, Kosova, Austria: už nápisy na bundách věřících prozrazují, že tentokrát zasedli do katedrálních lavic sportovci. Jsou z celé Evropy a jsou to futsalisté. A také kněží. Na závěr 14. ročníku evropského šampionátu, který pořádají v Říčanech, se přišli pomodlit do nejvýznamnějšího chrámu v zemi.
20.02.2020

Tři kardinálové vyzývají biskupské konference přijmout uprchlíky z Řecka

Tři kardinálové ve společném dopise apelují za přemístění uprchlíků ze záchytných táborů na řeckém ostrově Lesbos prostřednictvím humanitárních koridorů do jednotlivých zemí Evropy. Kardinálové Hollerich, Czerny a Krajewski zaslali biskupským konferencím zemí Evropské unie spolu s listem i směrnice k proceduře přemístění uprchlíků a žadatelů o azyl. Pomáhat jim v tom bude Komunita sv. Egidia.
20.02.2020

Josef Toufar - akce v příštích dnech

Připomenutí 70. výročí úmrtí číhošťského faráře Josefa Toufara.
20.02.2020

Papež: Tichost spojuje, hněv rozděluje

Vatikánská aula Pavla VI. se dnes dopoledne zcela zaplnila lidmi, kteří přišli na generální audienci se Svatým otcem. Byla zahájena čtením Žalmu (Žl 37,3-8-11), který nabádá: »Doufej v Hospodina a čiň dobro, pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu«, a konstatuje, že »pokorní budou vlastnit zemi«.
19.02.2020

Katolický týdeník: Chraň své srdce

Slýcháváme řadu dobrých rad, jak předcházet infarktu a dalším srdečním onemocněním úpravou jídelníčku či sportem, ale jak často bereme ohled na svá srdce ve významu duchovním? Je to přitom výzva právě pro blížící se postní dobu.
18.02.2020