Kardinál Michael Czerny: Téma migrace je pro mne osobní, prožili jsme to jako rodina

Papež František jmenoval v říjnu třináct nových kardinálů. Jedním z nich byl i brněnský rodák Michael Czerny, jehož rodina po roce 1948 emigrovala do Kanady, kde on posléze vstoupil k jezuitům. Od roku 2016 působí ve Vatikánu v Sekci pro migranty a uprchlíky Dikasteria pro integrální lidský rozvoj. Při příležitosti synody o Amazonii jsme požádali kardinála Czerného o rozhovor, který nyní přinášíme v českém překladu.
Publikováno: 6. 12. 2019 10:00

Foto: Vatican Media

Narodil jste se v bývalém Československu. Vím, že vaše rodina odsud odešla, když jste byl ještě malý, přesto: máte na své rodiště nějaké vzpomínky?

Vybavuji si například tramvaj v Brně, taky den, kdy se narodil můj mladší bratr, nebo procházku s otcem v lese nejspíš někde blízko Domašova na Brněnsku, kde jsme tehdy žili. Další vzpomínky snad pocházejí z příběhů, které jsem slyšel a pak si je přivlastnil.

Učili vás rodiče mluvit česky, seznamovali vás s českou kulturou?

Ano, čeština byl můj první jazyk až do našeho odjezdu z Evropy koncem roku 1948. Potom v Kanadě jsem byl s českou kulturu a dějinami v kontaktu prostřednictvím hudby, kterou rodiče hráli, skrze fotografie a ilustrované knížky, které jsme měli doma. Rodiče také mluvili česky – anebo německy – s přáteli, kteří přijížděli ze střední Evropy. Prioritou rodičů ale bylo začlenit se do společnosti, a tak jsem češtinu z velké části zapomněl a nemluvil jí až do doby, kdy jsem se ji znovu naučil v letech 1987 a 1988.

Navštívil jste po pádu komunismu Brno nebo jiné místo v České republice? Jaký dojem jste si odnesl?

Jistě, v České republice jsem byl několikrát. Zejména se mi vybavuje setkání jezuitského sociálního apoštolátu v postkomunistických zemí, které se konalo v jezuitské rezidenci u kostela sv. Ignáce v Praze v lednu 1996.

Jaké vzpomínky máte z dospívání v Kanadě? Co vás tehdy zajímalo?

Vzpomínám si, že jsme jako rodina žili velice bohatý život se spoustou tvůrčích aktivit, potkávali jsme se s přáteli z řad nově příchozích migrantů z Evropy a také jsme často byli v přírodě – chodili jsme rybařit, trhat květiny, sbírat lesní plody a hledat houby.

Školu jsem bral vážně, hodně jsem četl a nejvíc mě tehdy zajímala elektrotechnika a mechanika. Ze sportu jsem se nejvíc věnoval lyžování. Když se teď ohlížím zpátky za dětstvím a dospíváním, myslím, že jsem si z něj odnesl užitečné návyky: šetrnost, praktičnost a také přesvědčení, že všechny problémy se dají řešit.

Největším požehnáním v dětství pro mě bylo to, že jsem vyrůstal v prostředí více kultur a jazyků. Takže když někdo tvrdí, že je potřeba chránit jazyk nebo kulturu, aby zůstaly „čisté“, namítám, že je to podvod: kulturám a jazykům se daří právě v interakci s jinými, tak jako se lidem daří ne v osamocení, ale když se setkávají s druhými.

Do Tovaryšstva Ježíšova jste vstoupil velice brzy, v 18 letech. Proč jste si vybral právě toto společenství? Jak velká je jezuitská komunita v Kanadě?

Vlastně jsem mezi jezuity vstoupil už v 17 letech, ale musel jsem pobyt přerušit kvůli nemoci a znovu jsem vstoupil o rok později. S řádem jsem přišel do kontaktu, když jsem navštěvoval jezuitskou střední školu v Montréalu. Někteří tamní kněží a také scholastici na magisterce na mě udělali velký dojem a vedli mě, a já jsem si uvědomil, že úcta tohoto řádu ke vzdělání a oddanost službě druhým poskytují výborný rámec pro to, abych se stal právě takovým dospělým, jakým jsem chtěl být.

V současnosti je kanadských jezuitů 224. Někteří slouží v zahraničí, jako například nás pět v Římě, a k naší provincii patří také značná část jezuitů na Haiti.

Ve své práci kladete veliký důraz na lidská práva a sociální otázky. Co vás k této oblasti přitáhlo?

První velký vliv na mě měla naše jezuitská střední škola, kde nás učili být „člověkem pro druhé“. Později, a bavíme se o období studené války, jsem přemýšlel o dopadech ateismu a marxismu – ve stejné době, kdy se druhý vatikánský koncil snažil převést církev do moderního světa. Poslání jezuitů s těmito zájmy dokonale souzní: hlásat evangelium jak intelektuálně, tak prakticky (hlava spojená s rukama a nohama).

Poslední tři roky působíte v Sekci pro migranty a uprchlíky, což je v souladu s vaší dosavadní profesní i životní cestou. Jakou roli ve vašem rozhodnutí zaměřit se na tyto otázky hrál osud vaší rodiny?

Máte pravdu, že s tématem migrace a přesídlení v jeho nejrůznějších podobách cítím osobní propojení. Nejen proto, že jsme se jako rodina v této situaci sami ocitli, ale rodiče mi také později dávali příklad, když u nás doma často přijímali lidi osamocené a potřebné. Půl roku u nás například žil jeden uprchlík po maďarské revoluci roku 1956. I když ale o toto téma aktivně projevuji osobní zájem, současná pozice je úloha, kterou mi svěřil Svatý otec, a já jsem o ni nijak neusiloval.

Je známo, že vaši rodiče posloužili jako vzory pro dva imigranty v sousoší odhaleném na náměstí sv. Petra. Jak k tomu došlo?

V roce 2017 jsem téma migrace nabídl sochaři Timothymu Schmaltzovi a on přišel s nápadem vytvořit loď s postavami migrantů v životní velikosti – lidí nejrůznějších kultur a mnoha století. Zhotovenou maketu předložil papeži Františkovi a ten ji schválil. Aby mohl zobrazit skutečné lidi, sháněl se po fotografiích, a já jsem mu půjčil jeden snímek svých rodičů z doby krátce po roce 1940.

Jak vnímáte migrační otázku v Evropě a ve světě? Co je hlavním úkolem vaší sekce?

Sekce pro migranty a uprchlíky pomáhá biskupům celého světa, aby ve svých diecézích přijímali nově příchozí, poskytovali jim ochranu, usilovali o jejich blaho a pomáhali jim integrovat se do nového prostředí (nebo se vrátit do své domoviny, pokud se tak rozhodnou). Právě touto optikou se na věc díváme, ať už je to v Evropě, nebo kdekoli jinde.

Byl jste jedním ze dvou zvláštních sekretářů Synody o Amazonii (6. – 27. října 2019). Co bylo v této pozici vaším hlavním úkolem? Jaké jsou podle vás v oblasti Amazonie největší výzvy?

Jako zvláštní sekretáři jsme měli pomáhat relátorovi, kterým byl brazilský kardinál Cláudio Hummes, se sběrem pronesených příspěvků a úvah synodních otců i všech ostatních účastníků a jejich přenesením do závěrečného dokumentu. Mezi hlavní úkoly v Amazonii patří ochrana životního prostředí a místních společenství, které jsou vystaveny velké devastaci. Církev zároveň stojí před úkolem skutečně sloužit potřebám domorodců i dalších obyvatel rozptýlených v městech a vesnicích na tomto obrovském území.

Ještě k synodě: jak jste hodnotil dialog shromážděných biskupů? Bylo pro ně těžké najít mezi sebou v některých otázkách shodu?

Všichni se shodli na tom, že rozhovory tu probíhaly velice dobře. Na synodě panovala pozoruhodná atmosféra, která vznikla už během předcházejících dvou let příprav, kdy církev naslouchala Božímu lidu po celé Amazonii. Do procesu se zapojilo více než 87 tisíc lidí, kteří se dělili o své starosti i utrpení a vyjadřovali naději.

Co jako nově jmenovaný kardinál považujete za svůj hlavní úkol?

Jmenování kardinálem mi pomáhá intenzivněji se zapojit do práce v Sekci pro migranty a uprchlíky a věnovat jí větší pozornost. Zároveň se musím učit, musím umět rozlišovat a také vést dialog s druhými lidmi o mnoha dalších otázkách života církve, v nichž se po mně požaduje názor jako jednoho z členů kardinálského kolegia, například když dostanu zajímavý dotaz při rozhovoru. Jádro mého působení nicméně shrnuje papežův jmenovací dopis, kde stojí: „Kéž v tomto novém životním období roste vaše schopnost soucitu a umožní vám těsněji následovat Ježíše (Mt 9,36; 14,14; Lk 7,13). Mějte soucit se všemi, kdo se stávají oběťmi nebo otroky mnohých podob zla a s nadějí vyhlížejí gesto lásky od těch, kdo věří v Pána.“

Váš pektorál je vyrobený ze dřeva lodi, na které se přepravovali migranti. Je to velice působivý symbol. Jak tato myšlenka vznikla?

Krátce před mým biskupským svěcením a následnou kardinálskou kreací se jeden můj přítel ocitl v Palermu, kde se setkal s umělcem jménem Domenico Pellegrino. Mluvili spolu také o mně, o mé práci a novém poslání, a Pellegrinovi to vnuklo myšlenku vytvořit kříž ze zbytků lodi, na které se migranti plavili přes Středozemní moře a dosáhli na ní italského ostrova Lampedusa.

Materiál připomíná dřevo kříže, které neslo oběť Božího Syna. Hřeb odkazuje na znak jezuitského řádu, do kterého mimo jiné patří tři hřeby Kristova ukřižování. Praskliny v červené barvě i v samotném dřevě upomínají na prolitou krev a další rány, které utrpěl Ježíš i mnozí současní lidé, když svět zapomíná na spravedlnost, soucit a respekt k lidské důstojnosti. Světlejší barva v horní části kříže naznačuje zmrtvýchvstání.

 

Autor článku:
Tomáš Tetiva

Související články

Další aktuality

Volná pracovní pozice v COMECE: Politický poradce pro sociální a ekonomické záležitosti

COMECE do svého bruselského týmu hledá vhodného kandidáta na post politického poradce pro ekonomické a sociální záležitosti. Jedná se o práci na plný úvazek a na dobu neurčitou
02.04.2020

Přímé přenosy velikonočních bohoslužeb biskupů

Přinášíme vám seznam velikonočních bohoslužeb celebrovaných biskupy z jednotlivých diecézí, které budou přenášeny online nebo v televizi.
02.04.2020

Benefiční koncert Pomozme Itálii

Mimořádný benefiční koncert na pomoc nemocnicím Milosrdných bratří v Itálii v boji s pandemií COVID-19 připravili Milosrdní bratři v Brně ve spolupráci s Triem Bohémo a Televizí Noe. Koncert se uskuteční v neděli 5. dubna večer v brněnské vile Stiassni, v přímém přenosu ho bude vysílat Televize Noe a Radio Proglas.
02.04.2020

Připomínáme si 15. výročí smrti papeže Jana Pavla II.

Před 15 lety dne 2. dubna 2005 ve 21.37 hodin zemřel papež Jan Pavel II. Během liturgické slavnosti Božího milosrdenství se tak uzavřel třetí nejdelší pontifikát v dějinách křesťanství.
02.04.2020

Papež František: Nemějme strach, otevřme brány svého srdce Duchu svatému, aby nás očistil a vedl cestou vstříc plné radosti.

Při pravidelné středeční katechezi se papež František v knihovně Apoštolského paláce věnoval šestému blahoslavenství "Blahoslavení čistého srdce" jehož příslibem je vidění Boha, a podmínkou čistota srdce.
01.04.2020