Papež František: Pláč očišťuje a obnovuje

Ve středu 12.2. dopoledne se vatikánské aule Pavla VI. konala generální audience. Byla zahájena čtením z knihy proroka Zachariáše (12,10). Tento starozákonní prorok předpovídá seslání ducha milosti a prosby o slitování na obyvatele Jeruzaléma, takže „budou naříkat nad tím, kterého probodli“.

^{Foto: Vatican News}

Papež František pokračoval v cyklu katechezí o blahoslavenstvích podle Matoušova evangelia a komentoval druhé z nich, totiž »Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni« (Mt 5,4). 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Vydali jsme se na cestu za blahoslavenstvími a dnes se zastavíme u toho druhého: Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

V řeckém jazyce, jímž je psáno evangelium, je toto blahoslavenství formulováno slovesem, které není v trpném rodě - blahoslavení totiž pláčem netrpí – nýbrž v činném – pláčou  zvnitřku. Jde o postoj, který dostal v křesťanské spiritualitě ústřední místo, a pouštní otcové, historicky první mniši, jej nazývali penthos, tedy vnitřní bolest, která umožňuje vztah k Pánu a bližnímu, nový vztah s Pánem a s bližním.

Tento pláč může mít v Písmu dvojí aspekt: první se váže k smrti nebo utrpení druhého. Další aspekt se váže k slzám hříchu – vlastnímu hříchu – když srdce krvácí bolestí nad urážkou Boha a bližního.

Jde tedy o to mít rád druhého takovým způsobem, že se s ním či s ní spojujeme do té míry, že sdílíme jeho či její utrpení. Jsou lidé, zachovávající si odstup, o krok zpět. Je však nezbytné, abychom druhé nechali proniknout do svého srdce.

Několikrá jsem mluvil o daru slz (srov. Christus vivit, 76; Promluva k mládeži na Univerzitě sv. Tomáše, Manila 18. ledna 2015; Homilie na Popeleční středu, 18. února 2015). Je možné milovat chladně? Je možná láska jako funkce, jako povinnost? Zajisté nikoli. Existují zarmoucení, kteří potřebují potěšit, ale i takoví, kteří mají potěšení a které je třeba zarmoutit a probudit, protože mají srdce z kamene a odnaučili se plakat. Je třeba probouzet lidi, kteří se neumějí dojmout bolestí druhých.

Zármutek je hořká cesta, ale může být užitečná, když otevírá oči k životu, k posvátnosti a nenahraditelnosti každého člověka. V takové chvíli si člověk uvědomí, že čas je krátký.

Druhým významem tohoto paradoxního blahoslavenství je plakat kvůli hříchu.

Tady je třeba rozlišovat: někdo se rozhněvá, když pochybí, ale to je pýcha. Avšak někdo pláče kvůli špatnosti, které se dopustil, kvůli opomenutému dobru a kvůli zradě ve vztahu k Bohu. To je pláč nad neprokázanou láskou a propuká, když někomu leží na srdci život druhých. Pláč je tu proto, že není shoda s Pánem, který nás má tolik rád, a zarmucuje nás neprokázané dobro. Je to vjem hříchu. Takoví říkají: „Ranil jsem toho, koho miluji“ a jsou zarmouceni až k slzám. Bohu díky, skanou-li takové slzy!

Toto je téma vlastních pochybení, s nimiž je třeba se vyrovnat. Pomysleme na pláč, který přivedl svatého Petra k nové a mnohem opravdovější lásce. Pláč očišťuje a obnovuje. Petr se podíval na Ježíše, rozplakal se a jeho srdce bylo obnoveno. Narozdíl od Jidáše, který nepřipustil svoje pochybení a spáchal sebevraždu, chudák. Pochopit hřích je Boží dar, dílo Ducha svatého. Sami nedokážeme pochopit hřích. Je to milost, o kterou máme prosit. Pane, ať pochopím zlo, které jsem spáchal nebo mohl spáchat. To je obrovský dar, a když je pochopen, přichází kajícný pláč.

Jeden z prvních mnichů, Efrém Syrský, říká, že tvář omytá slzami je nevýslovně krásná (srov. Discorso ascetico). Krása lítosti, krása pláče, krása zkroušenosti! Jako vždycky má křesťanský život svůj nejlepší výraz v milosrdenství. Moudrý a blahoslavený je ten, kdo si připouští bolest, pojící se k lásce, protože obdrží útěchu Ducha svatého, výraz něhy, v níž Bůh odpouští a napravuje. Bůh vždycky odpouští, nikdy na to nezapomeňme. Bůh vždycky odpouští i ty nejhorší hříchy, vždycky. My máme problém, že neradi prosíme o odpuštění, uzavíráme se do sebe a nežádáme odpuštění. Toto je problém, ale On je pro odpuštění.

Pokud vždycky pamatujeme na to, že Bůh »s námi nejedná podle našich hříchů ani nám neodplácí podle našich vin« (Žl 103,10), žijeme v milosrdenství a soucitu, a projevuje se v nás láska. Pán ať nám v hojnosti udělí lásku, abychom měli rádi s úsměvem, zblízka, služebností a také pláčem.

V závěru generální audience se Petrův nástupce obrátil k přítomným a vyzval k modlitbě za Sýrii a Čínu:

„Rád bych, abychom se nyní všichni pomodlili za milovanou a trýzněnou Sýrii. Mnoho rodin, starých i mladých musí prchat před válkou. Sýrie už roky krvácí, Modleme se Sýrii. A modleme se také za naše čínské bratry, kteří trpí krutou chorobou. Kéž naleznou co nejdříve cestu k uzdravení.“

Po společné modlitbě Otče náš papež všem požehnal.

_{(Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser)}