Papež: Půst je umění odříkat se marností a nadbytku

Na Svatopetrském náměstí se zrána sešlo asi 20 tisíc lidí na generální audienci. Byla zahájena čtením z Lukášova evangelia (Lk 4,1), které podává, jak Duch vodil Ježíše po čtyřicet dní pouští a ďábel ho pokoušel. Papež František věnoval svoji katechezi začátku postní doby.
Publikováno: 26. 2. 2020 17:00

Vysvětloval duchovní výzmam pouště, která je „místem, jež dává prostor Božímu Slovu, jež jako lehký vánek pohladí srdce“.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes, na Popeleční středu začínáme postní dobu, čtyřicetidenní putování k Velikonocům, k srdci liturgického roku a víry. Tato cesta sleduje tu, kterou se vydal Ježíš, když na začátku svého veřejného působení odešel na čtyřicet dnů do pouště, aby se tam modlil, postil a byl pokoušen ďáblem. A právě o duchovním významu pouště bych k vám dnes chtěl promluvit. Co znamená poušť duchovně pro nás všechny, i pro nás, kteří žijeme ve městě.

Představme si, že jsme na poušti. První dojem, který by nás upoutal, by bylo obrovské ticho: žádné zvuky s výjimkou větrného poryvu a našeho dechu. Ano, poušť je místem zbaveným hluku, který nás obklopuje. Je to absence slov a dává prostor jinému Slovu, Božímu Slovu, které jako lehký vánek pohladí srdce (srov. 1 Král 19,12). Poušť je místem Slova s velkým „S“. Pán k nám totiž v Bibli rád promlouvá na poušti. Na poušti dal Mojžíšovi Desatero přikázání. A když se lid od Boha vzdálí a stane se nevěrnou nevěstou, Bůh řekne: »Zavedu ji na poušť a budu mluvit k jejímu srdci. Bude poslušná jak ve dnech své mladosti« (Oz 2,16-17). Na poušti se naslouchá Božímu Slovu, které jemně šumí. V první knize Královské se o Božím Slovu praví, že je jako šum jemného vánku. Na poušti se rodí důvěrnost s Bohem, Pánovou láskou. Ježíš se rád každý den odebíral na opuštěná místa, aby se modlil (srov. Lk 5,16). Učil nás, jak hledat Otce, který mluví v tichu. A není snadné ztišit se v srdci. Vždycky máme trochu snahu si povídat, pobýt s druhými, ne však ztišit se v srdci.

Postní doba je příhodný čas k tomu, abychom dali prostor Božímu Slovu.  Čas vypnout televizi a otevřít Bibli. Čas na odtržení od mobilu a spojení s evangeliem. Když jsem byl dítě, neexistovala sice televize, ale bylo zvykem neposlouchat rozhlas; půst je poušť.  Čas odřeknout si a odložit mobil a napojit se na evangelium. Čas zřeknout se jalových slov, drbů, klevet a klábosení, a tykat Pánu. Čas pro rozmluvu a tykání Pánu. Čas věnovat se zdravé ekologii srdce, uklidit tam. Žijeme v prostředí, které je znečištěno mnohým verbálním násilím, útočnými a jedovatými slovy, která se šíří internetem. Urážky se dnes pronášejí, jako by to byl pozdrav. Jsme ponořeni do prázdných slov, reklam, záludných sdělení. Zvykli jsme si slýchat všechno o všech, a hrozí nám, že sklouzneme do zesvětštění, vedoucí k atrofii našeho srdce. A na tu neexistuje  bypass, pouze ztišení. S námahou rozlišujeme Pánův hlas, který k nám mluví, hlas svědomí, hlas dobra. Ježíš nás volá na poušť a vybízí, abychom dopřáli sluch tomu, na čem záleží, je důležité a podstatné. Ďáblu, který ho pokoušel, odpověděl: »Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst« (Mt 4,4). Jako chléb a více než chléb potřebujeme Boží slovo,  potřebujeme mluvit s Bohem, potřebujeme se modlit. Jedině před Bohem totiž vycházejí na světlo náklonnosti srdce a mizí obojakosti duše. Poušť je místo života, nikoli smrti, protože dialog vedený s Pánem vrací život.

Zkusme dále přemýšlet o poušti. Poušť je místem podstatného. Pohleďme na svůj život: kolik zbytečností nás obklopuje! Ženeme se za tisícerými věcmi, které se zdají nezbytné, ale ve skutečnosti nejsou. Kolik by nám prospělo zbavit se té spousty zbytečností a objevit znovu to, na čem záleží, spatřit tváře těch, kdo jsou vedle nás! I v tom nám Ježíš dává příklad postem. Půst je umění odříkat se marností a nadbytku, abychom se dostali k podstatnému. Půst neslouží jenom ke zhubnutí, postit se znamená jít k podstatě, hledat krásu jednoduššího života.

A nakonec, poušť je místem samoty. I dnes, nedaleko od nás, je mnoho pouští a opuštěných. Jsou to osamocení a opuštění lidé. Kolik jen chudých a starých lidí žije mlčky vedle nás, bez povyku, odsunuti na okraj a odepsáni! Mluvení o nich nemá mediální sledovanost. Poušť nás však přivádí k nim, k těmto umlčeným, kteří nás mlčky prosí o pomoc. Tolik tichých pohledů nás žádá o pomoc. Postní cesta pouští je cestou činorodé lásky k těm nejslabším.

Modlitba, půst, skutky milosrdenství – to je cesta postní pouští.

Drazí bratři a sestry, slovy proroka Izaiáše nám Bůh dává tento příslib: »Hle, já dělám věci nové, cestu vytvořím na poušti« (Iz 43,19). Na poušti se nám otevírá cesta, která vede ze smrti do života. Vstupme s Ježíšem na poušť, odkud vyjdeme a okusíme Velikonoce, moc Boží lásky, jež obnovuje život.  A bude tomu s námi jako na poušti zjara, kdy nečekaně - „z ničeho“ – vypučí výhonky a stonky. S odvahou vstupme na poušť postní doby, následujme na poušti Ježíše a naše pouště rozkvetou s Ním.

Po pozdravech jednotlivých jazykových skupin poutníků se papež v závěru generální audience obrátil k přítomným na Svatopetrském náměstí slovy:

„Chtěl bych znovu vyjádřit svoji blízkost nemocným koronavirem, zdravotníkům, kteří o ně pečují, jakož i občanským představitelům a všem, kdo se nasazují v pomoci pacientům a v zamezení nákazy.“

Po společné modlitbě Otče nás, Petrův nástupce všem požehnal.

(Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser)

Autor článku:
Tereza Myslilová

Související články