Papež František: Bezbranná a odzbrojující Ježíšova láska vzkřísila srdce učedníka

Papež František se vydal za hradby Vatikánu, aby sloužil liturgii druhé neděle velikonoční v nedalekém kostele Ducha svatého u Sasů, který je svatyní Božího milosrdenství římské diecéze. Velikonoční oktáv, tedy liturgicky intenzivní období osmi dnů, jež začínají slavností Zmrtvýchvstání Páně a končí následující nedělí, vrcholí právě dnešním svátkem Božího milosrdenství. Bohoslužba za zavřenými dveřmi prázdného chrámu, přenášená sdělovacími prostředky, začala v 11 hodin dopoledne a navazovala na ni promluva před polední velikonoční modlitbou Regina caeli.

Petrův nástupce komentoval dnešní evangelium (Jan 20,19-31), které popisuje, jak Ježíš osmého dne po vzkříšení přišel zavřenými dveřmi ke svým učedníkům. V homilii poukázal na hlubokou souvislost mezi setkáním nevěřícího Tomáše se Vzkříšeným Ježíšem a úctou k Božímu milosrdenství, rozšířené prostřednictvím polské mystičky sv. Faustyny Kowalské (1905-1938). Papež František mimo jiné řekl: 

Minulou neděli jsme slavili Zmrtvýchvstání Mistra, dnes sledujeme vzkříšení učedníka. Uplynul týden, který učedníci, ačkoli spatřili Zmrtvýchvstalého, prožili ve strachu za  »zavřenými dveřmi« (Jan 20,26) a nedokázali přesvědčit o vzkříšení ani Tomáše, jediného, který s nimi při tom nebyl. Jak se staví Ježíš k této bázlivé nevěřícnosti? Vrací se, postaví se mezi ně a zopakuje stejný pozdrav: »Pokoj vám!« (Jan 20,19.26). Začíná od začátku. Vzkříšení učedníka začíná odtud, od věrného a trpělivého milosrdenství, od objevu, že Bůh nám nepřestává vycházet vstříc, aby nás pozvedal z našich pádů. Chce, abychom se na Něho dívali takto, ne jako na zaměstnavatele, se kterým máme vyrovnávat účty, nýbrž jako na svého Tatínka, který nás vždycky pozvedne. V životě postupujeme tápavě jako dítě, které začne chodit, ale padá; ujde pár kroků a opět upadne, padá a padá, ale pokaždé ho tatínek zvedne. Ruka, jež nás pozvedá, je vždycky milosrdná. Bůh ví, že bez milosrdenství zůstaneme na zemi a že potřebujeme stát na nohou, abychom mohli chodit.

Můžeš namítnout: „Ale já padám pořád!“. Pán to ví a je stále připraven tě zvednout. Nechce, abychom pořád přemýšleli o svých pádech, ale abychom hleděli na Něho, který v těchto pádech vidí děti, jimž je třeba pomoci vstát, v bídě spatřuje děti, hodné lásky a smilování. Dnes v tomto kostele, který se stal římskou svatyní milosrdenství, v neděli, kterou před dvaceti lety svatý Jan Pavel II. zasvětil Božímu milosrdenství, s důvěrou přijímáme poselství, které Ježíš sdělil sestře Faustyně: „Já jsem Láska i Milosrdenství samo, neexistuje ubohost, která by se mohla s mým milosrdenstvím měřit“ (Faustyna Kowalská, Deníček, Boží milosrdenství v mé duši, 14. září 1937, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, str. 478-9 ). Jednou se pak světice svěřila Ježíši, že Mu odevzdala celý život, všechno co měla. Avšak Ježíšova odpověď ji ohromila: „Neobětovala jsi mi to, co je bytostně tvé.“ Co si ona svatá řeholnice ponechala? Ježíš jí řekl „laskavě“: „Dcero, odevzdej mi svou ubohost“ (10. října 1937, tamt., str. 493). Také my se můžeme ptát: „Dal jsem Pánu svoji ubohost? Ukázal jsem mu svoje pády, aby mne pozvedl?“ Anebo si v sobě ještě něco ponechávám? Hřích, výčitku z minulosti, zranění, jež nosím v sobě, zahořklost vůči někomu, názor na určitého člověka... Pán čeká, že Mu přineseme svoje ubohosti, aby nám ukázal Svoje milosrdenství.

Vraťme se k učedníkům. Opustili Pána během Umučení a cítili se provinile. Ježíš však při  setkání s nimi nepronáší dlouhé kázání. Ukazuje jim, v nitru zraněným, Svoje rány.  Tomáš se jich může dotknout, objeví lásku a zjistí, kolik pro něho vytrpěl Ježíš, kterého opustil. V oněch ranách se rukou dotýká laskavé blízkosti Boha. Když Tomáš, který přišel pozdě, obejme toto milosrdenství, překoná ostatní učedníky: neuvěří jenom ve vzkříšení, ale v bezmeznou lásku Boha. A pronáší to nejjednodušší a nejkrásnější vyznání víry: »Pán můj a Bůh můj!« (v.28). To je vzkříšení učedníka: nastává spojením jeho křehkého a raněného lidství s Ježíšovým lidstvím. Tam se rozpouštějí pochybnosti, tam se Bůh stává mým Bohem, tam je začátek přijetí sebe a lásky k vlastnímu životu.

Celé znění papežovy homilie naleznete zde.

Dnes bezbranná a odzbrojující Ježíšova láska vzkřísila srdce učedníka. Také my, jako apoštol Tomáš, přijměme milosrdenství, spásu světa. A prokazujme milosrdenství tomu nejslabšímu. Jedině tak vytvoříme nový svět.

Přibližně kolem poledne, na konci mše svaté, pronesl papež František pravidelnou promluvu před velikonoční mariánskou modlitbou Vesel se nebes Královno, a mimo jiné řekl:

„V životních a dějinných bouřích nemohou křesťané odpovídat jinak než milosrdenstvím, soucitnou láskou mezi sebou a vůči všem, zejména trpícím, sužovaným, opuštěným... Nejde o pietismus, dobročinnost, nýbrž spolu-cítění, vycházející ze srdce. A božské milosrdenství vychází ze Srdce Zmrtvýchvstalého Krista. Pramení ze stále otevřené rány v jeho boku, otevřené pro nás, kteří neustále potřebujeme odpuštění a útěchu. Křesťanské milosrdenství ať inspiruje také spravedlivé sdílení mezi národy a jejich institucemi, aby se solidárně vyrovnávaly s nynější krizí.“

Celé znění papežovy promluvy před modlitbou Regina caeli naleznete zde.

_{Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser}