Kardinál Czerny ke koronaviru: Je třeba revidovat život, abychom neutonuli v bažině každodenních problémů.

Přinášíme vám překlad článku, který vyšel v italském periodiku La Stampa. Jedná se o úvahu kardinála Czerného tom, jak se církev staví k pandemii a jaké důsledky to bude mít pro její poslání v budoucím post-koronavirovém období.

Covid-19 vystavuje tvrdé zkoušce fyzickou, duševní a sociální odolnost celých národů. Nákaza se rozšířila velmi rychle globálním způsobem, způsobila hlubokou zdravotní krizi a srazila na kolena světovou ekonomiku. Jako nějaké zvětšovací sklo odhalila slabá místa sociální organizace a zranitelnost mnoha lidí. Stačí pomyslet na rodiny žijící v chudobě, na staré lidi, vězně, bezdomovce, uprchlíky, lidi hledající azyl a na oběti obchodu s lidmi. Navzdory tomu Svatý otec v nich poznává „skutečné neviditelné vojsko, které bojuje na té nejnebezpečnější frontě. Vojsko, jehož jedinou zbraní je solidarita, naděje a smysl pro společenství, jenž znovu ožívá v těchto dnech, kdy se nikdo nezachrání sám“.

Do konce dubna nakazí koronavirus několik milionů lidí na celém světě. Uděluje nám tvrdou lekci, za niž platíme obrovskou cenou bezpočtu lidských životů. „Nemůžeme si dovolit psát současnou i budoucí historii tak, že se obrátíme zády k utrpení mnohých.“ Schopnost adekvátně reagovat na bolest a chudobu těch, kteří žijí jako marginalizovaní a neviditelní lidé, nám umožní stanovit, jaký je autentický, integrální a udržitelný rozvoj našich zemí. Této pandemii bude možno čelit pouze „protilátkami solidarity“.

To, co žijeme, můžeme zároveň interpretovat očima víry a přijmout za vlastní stále aktuální apel Druhého vatikánského koncilu, který nás vyzývá, abychom naslouchali Božímu hlasu, jenž mluví prostřednictvím lidských skutečností a událostí (Gaudium et spes, 4). Tato vnímavost k historii interpretované jako „místo“ nebo topos, kde se uskutečňuje spása, představuje jedno z klíčových témat ve Františkově nauce. Od encykliky Laudato si' až po apoštolské exhortace Evangelii gaudium, Gaudete et exsultate a Querida Amazonia nás papež vyzývá, abychom četli znamení časů, a zároveň nám ukazuje, „jak“ to dělat.

„Znamení“ nám říkají, že se nacházíme před nějakou křižovatkou či krizí. Otevírají se před námi dvě cesty, dva různé způsoby, jak lze čelit krizové situaci.

První z nich spočívá v tom, že zůstaneme neteční a budeme čekat, až epidemie přejde – možná si budeme opakovat, že dříve nebo později to skončí – a budeme se snažit pouze nezapadnout do rozsáhlé bažiny každodenních problémů. Jedná se však o postoj rezignace, živený potřebou být zajištěn a posilovaný „náhražkovou logikou“; přemýšlíme jen o tom, jak se přizpůsobit současným těžkostem a možná nalézáme způsob, jak pokračovat v tom, co jsme dělali dříve, aniž bychom přestupovali omezení.

Druhý způsob oproti tomu spočívá v přijímání této doby aktivním rozvíjením životně důležitého vztahu s Kristem a kreativním hledáním těch, kteří obzvláště potřebují naši pomoc. Přijmout „spásonosnou logiku“ evangelia znamená vzít na sebe nejistotu s tím cílem, že budeme zakoušet obnovenou identitu a poslání pokřtěných křesťanů a misionářských učedníků. Krizová situace nám nabízí příležitost ukázat krásnou tvář církve (a být jí) ve službě mnoha bratrům a sestrám, tu tvář, jež je solidární s jejich utrpením a otevřená k jejich potřebám. Církev, která si je vědoma toho, že je Božím lidem na cestě (Lumen gentium, 9), je schopna odvážně čelit současným výzvám a vkládat svou naději do Krista Ježíše, a to jak v současné době, tak i v budoucnu.

Zprávy, které přicházejí každý den z pěti kontinentů, hovoří o církvi, jež se mobilizuje na různých frontách. Mnoho katolíků patří mezi ty, kdo si vyhrnuli rukávy a neváhali se úplně nasadit. Nespočetné konkrétní charitativní iniciativy svědčí o tom, jak láska Boží působí ve skrytosti jako evangelní kvas, který prokvasí celé těsto (Mt 13,33). Pomysleme na ty, kteří vytrvale poskytují jídlo, základní služby a starají se o obecnou bezpečnost. Pomysleme na množství lékařů a zdravotních sester, kněží a řeholníků, kteří riskují své životy, zůstávají v první linii a zajišťují blízkost nemocným. Tím, že se vydávají „do krajnosti“ (Jan 13,1), nám poskytují zářivé svědectví o důsledném přijetí Ježíšova učení a příkladu a všem připomínají, že péče o nemocného člověka má přednost přede vším. V tuto chvíli trpí člověk ve své celistvosti a mnozí potřebují uzdravení. Z tohoto důvodu se ukazuje jako nezbytná i modlitba, kterou se mohou všichni pokusit nabídnout.

Za této výjimečné situace „pozastaveného“ času, který všechny donutil, aby zpomalili, jsme byli donuceni snížit své frenetické tempo, změnit své zvyky a objevit nové způsoby vnímání, nová kritéria a odpovědi. Karanténa nás vytrhla z naší obvyklé sítě vztahů a samota způsobila mnoha lidem nepříjemné překvapení. Rostoucí počet úmrtí zapříčinil hluboké znepokojení těch, kteří se nikdy reálně nepostavili před tajemství své vlastní smrti.

Mnozí lidé ve chvíli, kdy se mají vypořádávat se sebou a se svým vnitřním životem – nebo snad proto, že hledají útěchu a jistotu anebo znovu objevují tradice, v nichž byli vychováni – pocítili potřebu začít hledat Boha. Je to inovativní obrat v době, kdy vědecko-technický pokrok lidi od náboženství vzdaluje.

Když člověk začne hledat Boha, ukáže se jako důležitý krok zásadní revize života. Jistoty, na nichž byla postavena vlastní existence, se nyní mohou zdát otřesené, a proto se mohou objevit některé palčivé otázky po „smyslu“: pro co jsem žil? Pro co žiji? Budu schopen vyjít sám ze sebe? Víra, která dokáže otřást „pohodlím“, v němž dnešní člověk žije, může napomoci pozvolnému vycházení těchto otázek na povrch, přičemž Bůh je vždy připraven na ně odpovědět.

Sdělovací prostředky se mohou stát velkou pomocí pro tyto „nově hledající“ a také mohou usnadnit nové přiblížení k církvi těm, kdo se od ní vzdálili. Možná ti, kteří by dnes jinak neměli odvahu překročit práh kostela, mohou využít četných příležitostí, které nabízí internet nebo sociální sítě: naslouchat Božímu slovu, jež se hlásá a vyučuje, lépe poznat obsah Kréda, připojit se ke Svatému otci při hodině adorace na dramaticky prázdném Svatopetrském náměstí nebo virtuálně „navštívit“ farní kostel ve své čtvrti.

Tato široká nabídka samozřejmě také vychází v ústrety mnoha věřícím, kterým velmi chybí církevní společenství a kteří se nyní účastní slavení a obřadů jejich sledováním z domova.
V současné době jsou předpovědi jen velmi málo platné, protože je ve hře příliš mnoho proměnných, ale když přijmeme přítomnost a necháme se vést Duchem Svatým, můžeme rozeznat, co je podstatné: „Je čas zvolit mezi tím, co má hodnotu a co je pomíjivé, oddělit to, co je nutné z toho, co není. Nastal čas ke znovunastavení životního běhu směrem k Tobě, Pane, a k druhým lidem“.

Kardinál Michael Czerny je podsekretář Sekce pro migranty a uprchlíky Dikasteria pro integrální lidský rozvoj.
 
_{Článek byl publikován na katolickém informačním serveru ve španělštině Religión Digital. Odkaz La Stampa zde.} 

_{Z italštiny přeložil P. Jiří Kratochvíl.}