Němečtí biskupové přiznali spoluvinu svých předchůdců v druhé světové válce

Němečtí katoličtí biskupové pětasedmdesát let po skončení druhé světové války připustili u svých předchůdců v úřadě historickou spoluvinu na zločinech, které napáchala. „Vzhledem k tomu, že se biskupové jednoznačným nesouhlasem nepostavili na odpor, nýbrž mnozí naopak v obyvatelstvu posilovali vůli k výdrži, nesou na válce spoluvinu,' stojí v dokumentu, který ve středu představil předseda Německé biskupské konference.

„Němečtí biskupové se dosud nikdy podrobně a systematicky nevyjádřili k postoji svých předchůdců za druhé světové války,' čteme v úvodu více než dvacetistránkového textu, který biskupská konference zveřejnila ve výroční den osvobození koncentračního tábora Dachau. „Z toho důvodu zde existuje určitá mezera v paměti, a tím též v doznání“, vysvětlil předseda episkopátu Georg Bätzing, který při tiskové konferenci nikoho nenechal na pochybách: „Jde o skutečné přiznání viny“. Limburský biskup zároveň vymezil, že v případě spolubratrů v biskupské službě nebylo vyrovnání s tímto tématem vůbec jednoduché. „Víme totiž, že role soudců nad našimi předchůdci nám příliš nepadne. Žádná generace se nicméně nedokáže oprostit od časově podmíněných úsudků a předsudků. Proto se nastupující pokolení mají vyrovnat se svými dějinami, aby se z nich poučila pro současnost i budoucnost.'

Práce na dokumentu trvala půl roku a za spoluúčasti biskupských konferencí Francie a Polska ji koordinovala biskupská komise Justitia et Pax. Její předseda Heiner Wilmer při prezentaci hovořil o „složité odvaze“ německých biskupů, jejichž úhel pohledu se v průběhu války měnil a vyvíjel. „Nicméně utrpení druhých lidí nevěnovali dostatečnou pozornost.' Celkově se spíše zaplétali jako spoluviníci do „ďábelského zločinného spletence“ a kupříkladu nedokázali podpořit německé vojáky v jejich oprávněných konfliktech svědomí. Hildesheimerský biskup Wilmer poukázal na „ambivalentní a částečně problematické chování biskupů“ a přečetl úryvek z dokumentu:

„Biskupové nedokázali nalézt východisko z napětí mezi sdílenou představou o vlastenecké povinnosti za války, legitimitou státní vrchnosti a z ní plynoucí povinné poslušnosti na jedné straně a zřejmými zločiny na straně druhé. Křesťanská měřítka šla zjevně stranou, což zabránilo pohledu na dotazování vlastních vojáků a utrpení jiných lidí. Vyjádření jednotlivých biskupů, byť přihlédneme k jejich různému osobnímu odstínění, ztroskotala na realitě zločinné moci. Zaměřila se na (iluzorní) apely na změnu chování politického vedení, na zachování vzájemných právních dohod a na ctnostné plnění povinností svěřených občanů, v jistém smyslu tedy na „počestný život ve falši,“ cituje dokument z Adornových Minima moralia.

Nový text německé biskupské konference uvádí sedm faktorů, které ovlivnily jednání katolické církevní hierarchie v posledním válečném konfliktu. Kromě tradiční nauky o spravedlivé válce a legitimitě státní moci hrálo svou roli zásadní odmítání komunismu (vpád do Sovětského svazu biskupové vítali jako „křížovou výpravu“) a institucionální slabost biskupské konference. Na postoj biskupů k systematickému vyvražďování Židů za nacismu se dokument nezaměřuje, objasnili biskupové Bätzing a Wilmer, což neznamená, že by popíral důležitost této otázky. Studie nepopisuje chování jednotlivých biskupů, nýbrž stanovisko celé biskupské konference, v níž nicméně od roku 1940 „probíhala interní debata o dalším směřování, určitý vnitřní zápas“, upřesnil historik Christoph Kösters z bonnské komise pro soudobé dějiny (toto grémium historiků a vědců z jiných oborů biskupové podporují od roku 1962). Výsledkem této dlouhé a kontroverzní diskuse se stal společný pastýřský list ze srpna 1943 pod titulem „Desatero jako životní zákon národů“. Podle historika Kösterse je nutné docenit důležitost tohoto pastýřského listu: „Církev zde nemyslela pouze na vlastní zájmy, nýbrž biskupové, kteří stáli v čele konfesní menšiny, se stali hlasem pro veškeré obyvatelstvo. Důrazně se zasadili o obhajobu lidských práv a důstojnosti.'

Jak zaznělo na středeční tiskové konferenci, přiznání německých biskupů k vině jejich předchůdců jistě vyvolá širší ohlas. Biskup Bätzing oznámil, že dokument naléhá rovněž na nynější katolické pastýře, aby zaujali postoj ke společenskému vývoji v současné Evropě, „jejíž stav se nejeví příliš dobře“. Předseda biskupské konference se zmínil o novém nacionalismu, antisemitismu a podrážděnosti v mezievropských vztazích, na které mají němečtí biskupové reagovat v duchu evangelia. Přiznání viny, které následuje po mnoha dílčích krocích (korespondence německých a polských biskupů v roce 1965, společné vyjádření evangelické a katolické církve v roce 1995 a jeho obnova letos v lednu při 75. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz), se tak stává především úkolem pro budoucnost.

_{Zdroj: Vatican News}