Lupa
Obsah Obsah
Portál

Problém výchovy katolické mládeže: „pastorace mimochodem“

Datum publikace30. 4. 2020, 15.15
TiskTisk

Přinášíme vám zamyšlení sociologa Karla Hlaváčka, který vyšel na webu Christnet.

Člověk a víra / Tomáš Holeček

Současný mladý katolík žije v pluralitním světě masové vzdělanosti. Pluralita má u nás podobu náboženských menšin a většinové společnosti žijící mimo náboženské tradice; vzdělanost má podobu vysokoškolského studia pro nadpoloviční většinu populace. Jak v takovém prostředí provádět výchovu mládeže tak, aby náboženské menšiny nepřišly o své věřící? Tuto otázku si musí pokládat i největší česká církev, církev římskokatolická.

Katolická pastorace dětí a mladých, jak jsem ji sám zažil v posledních několika desetiletích, kdy jsem sám vyrůstal, je postavena následovně: na výuce náboženství a dětských mší svatých u menších dětí; v pozdějším věku se přechází ke „spolčům“, setkáním mládeže a k pobytům v diecézních centrech. Na vysokých školách doplňuje tuto strukturu Vysokoškolské katolické hnutí a akademické farnosti. Jedná se o strukturu dostačující? Popřípadě: jaké má slabiny?

V současnosti už nedokáži plně zhodnotit raná stadia pastorace týkající se menších dětí. Je ale zřetelné, že zde hlavní roli hraje předobraz rodičů, jejichž žitá víra se do dítěte vtiskuje; školní výuka náboženství nebo mše svaté pro děti jsou nutně pouze vedlejší. To současně staví církev do poměrně jednoduchého postavení: zodpovědnost mají nutně zejména rodiče, kteří jsou současně nenahraditelní. Vždy lze samozřejmě zlepšovat kvalitu výuky, vždy lze udělat mše zajímavější a poutavější. Ale pokud někde vzniká vážný problém, vzniká primárně vždy v rodině, ne na straně církve.

Mnohem obtížnější začíná být věc u středoškolského věku „dětí“. Mládež se zde nachází v období, kdy působení rodičovské výchovy ztrácí svůj vliv a mladí lidé už potřebují něco dalšího, co by jim tradici víry zprostředkovalo. K tomu má sloužit struktura katolických společenství, širších setkání mládeže a diecézních center života mládeže. Organicky podobnou strukturou jsou i vysokoškolská „spolča“ (jako např. Vysokoškolské katolické hnutí). Přežití katolického vyznání v tuto chvíli přechází z velké části právě na tyto církevní struktury. Jak se s tímto úkolem vyrovnávají?

Odpověď zřejmě musí znít: až překvapivě dobře; ovšem s jednou velmi podstatnou výhradou. Předávání tradice se u mladých lidí děje do velké míry neděje na úrovni vzdělávání a budování kritického vhledu; ba právě naopak. Primární jsou zde společenství a sdílené rituály, při nichž se obsahy víry a tradice předávají jaksi „mimochodem“. To, co je předáváno, se nediskutuje, nerozebírá, neospravedlňuje, neprohlubuje, nýbrž předává jako hotový „pravdivý“ produkt. 

Nejtypičtějším příkladem tohoto způsobu „pastorace mimochodem“ jsou diecézní centra mládeže. V nich nejde o přípravu na setkání s převážně sekulárním světem, v němž bude muset svoji víru obhájit před námitkami a odlišnými zvyklostmi; nejde v nich ani o prohlubování víry ve smyslu pěstování nějaké spirituality; příchozí je tu spíše ze všech stran obemknut silně náboženským prostředím v tradičním smyslu, tedy s obsahy víry, které jsou autoritativně předávány jako definitivní. 

Primární je společný program, při němž se vytvoří silná komunitní sounáležitost. Při sportovním víkendu si mladí lidé jdou zahrát volejbal či fotbal či jdou na lyže; při tanečním víkendu se učí tančit atp. Tento program je pak ze všech stran zarámován nábožensky: od ranní a večerní modlitby přes mši svatou a modlitby před jídlem, citáty z Písma visící na zdech atp. Člověk je tak jakoby „objat“ či „pohlcen“ prostředím, ve kterém je náboženství zcela samozřejmé; je tu pevně zabudované do struktury času a prostoru, ve kterém se mladí lidé pohybují.

Tento vzorec se opakuje i na vysoké škole. Vysokoškolské katolické hnutí je v mnoha ohledech prostě „spolčo“ ve středoškolském smyslu pro starší věkovou kohortu. Mládež definitivně dospěla, už to nejsou středoškolští adolescenti, nýbrž mladí lidé zhruba mezi dvaceti a třiceti lety. Ale to, co je zde předáváno, je stále podobné jako dříve: společná kytarová mše, společný výlet atp. Pouze intenzita náboženského kontextu se postupně vytrácí; to proto, že v prostředí velkých univerzitních měst není možné individuum „obemknout“ tak pevně jako na venkovském diecézním centru mládeže, kam se klasicky jezdí na vícedenní pobyty.

„Pastorace mimochodem“ se zčásti potvrzuje jako chytrá strategie. Zkušenosti hovoří o tom, že mladí lidé hledají především společenství, kamarády, sounáležitost, milostné vztahy. To jim středoškolská i vysokoškolská pastorace mládeže nabídne – a jako součást balíčku přidá katolickou tradici. Mnohem spornější už je, co mládeži nabídne v oblasti prohlubování víry, ať už z hlediska duchovního, nebo intelektuálního. Sporné zkrátka je, zda se tu skutečně předalo něco více než poněkud zautomatizovaná tradice postavená na kouzlu emocionálního sepětí s kolektivem ostatních mladých. Vkrádá se podezření, že se pouze opakuje vzorec rané socializace, kdy dítě mělo nekriticky přijmout to, co mu říkali rodiče. Pouze byly vyměněny autority: tam, kde autorita rodiče poněkud omšela, je postavena autorita kněze podložená touhou mladého člověka po kolektivu, ve kterém bude přijat.

Kritika samozřejmě nemá být absolutní. V prostředí „pastorace mimochodem“ se nachází mnoho opravdových lidí, kteří svoji inspirativnost účinně vyzařují do okolí, a pocit lidské sounáležitosti v diecézních centrech mládeže bývá někdy natolik hluboký, že by se neměl podceňovat ani z duchovního hlediska. I tak se ale nelze ubránit pochybám o směřování pastorace mladých lidí.

„Pastorace mimochodem“ u středoškolské a vysokoškolské mládeže se projevuje jako povedená jen do té chvíle, než se mladý člověk začne jaksi „mimochodem“ setkávat se sekulárními či dokonce antináboženskými obsahy. A to v sekulární společnosti masového vzdělávání velmi pravděpodobně začne. Před nimi pak typicky bude poměrně bezbranný: jak odpovědět na ateistovy námitky? Jak obhájit svoji víru před spolužákem, který sympatizuje s buddhismem? To nebude vědět, na to ho nikdo nepřipravil.

Mladí lidé pak často reagují defenzivně: uzavírají se do své tradice, a zatímco v běžném profesním životě často jsou nuceni rozsáhle používat rozum, v katolickém prostředí rozum vypínají. Zde se nepřemýšlí, zde se věří, hájí se. Pokud je tlak okolního prostředí nebo jejich vlastních námitek příliš velký, mohou se poddat a tradici opustit – není totiž, jak ji obhájit před sebou ani před ostatními. Jednodušší je situace pouze v případech, kdy lidé prožívají svou víru především emocionálně – tam klesá potřeba vlastní postoje racionálně obhajovat a náboženský život může nerušeně plynout dál. I tak se ale jedná o problém – vždyť vysokoškolské studium systematicky rozvíjí především rozum, a to i u lidí, kteří nejsou primárně racionálně orientováni.

Mladí lidé tak často žijí v prapodivně rozděleném světě, ve kterém nelze smířit víru a rozum ani emoce a rozum.  Žije se z konzervování tradice. Politováníhodné je, že spolu s vyřazením rozumu se uzavírají cesty k prohlubování duchovního života. Vždyť jaké možnosti má ještě člověk, který se domnívá, že „v katolické církvi se nepřemýšlí, ale věří“, než žít víru povrchně? 

Obávám se, že nemnohé. Rozum je blokován, zbývají emoce. Cesta emocionálního propojování obsahů Písma se „srdcem“, která je běžná v charismatických hnutích, se mi v tomto případě jeví být asi jedinou zajímavou a nosnou cestou. Osobně s ní ale nemám zkušenosti, a tak organickou návaznost „pastorace mimochodem“ na charismatické hnutí nemohu potvrdit; v diskusi s příznivci charismatického hnutí jsem vyslechl i názor, že pro typického „absolventa“ „pastorace mimochodem“ jsou charismatici příliš radikální či „potrhlí“. Sám vnímám hlubokou propast mezi apofatickou cestou tíhnoucí k mystice, jež oslovuje mě, a „pastorací mimochodem“. Tady lze organickou návaznost vybudovat opravdu těžko.

Pod vším nánosem náboženské tradice je mezi mladými katolíky cítit hluboký náboženský indiferentismus. Jak by ne – vždyť už od střední školy je hlavní motivací mladého člověka, který se účastní katolických akcí, začlenění do kolektivu, hledání kamarádů, přátel, partnerů a partnerek. Obsahy tradice přijímal proto, že prostě byly přítomny. Spolu s vysokoškolským rozvolňováním vztahu k autoritám a postupné individualizaci se takové obsahy postupně čím dál více jeví jako zbytečný balast – stačí s ostatními chodit na výlety a akce a najít si v křesťanském prostředí manžela či manželku, u kterých díky jejich tradičnosti bude nižší pravděpodobnost rozvodu než u sekulárních partnerů. Církevní rituály postupně zůstávají jako zdobná vějička okolo jádra, které se vytrácí.

Nepříjemné rovněž je, že „pastorací mimochodem“ nelze přitáhnout kohokoli, kdo není katolicky vychováván od počátku. Tito lidé totiž nedokáží automaticky „splynout“ s rituály, nedokáží přijímat obsahy víry „mimochodem“. Pastorace mládeže tak do velké míry funguje pouze na bázi „konzervování“ už existujících katolíků, nedokáže ovšem oslovovat lidi nové. Vzhledem k tomu, že pod tlakem okolí někteří věřící odpadnou, se jedná o jakousi církevní defenzivní strategii připomínající péči o chátrající dům s minimálním rozpočtem. To, že padá omítka, se musí snést.

O problému se ví. Strukturu pastorace tak v univerzitních městech doplňují akademické farnosti, které mají nabídnout jak intelektuální schopnost obhájit si svoji víru v sekulárním světě, tak cestu k prohlubování duchovního života. Např. pražská akademická farnost nabízí množství duchovní četby, přednášky, kurzy kontemplace atp. Nemám komplexní přehled o ostatních akademických farnostech, ale zdá se, že i další větší města (namátkou Hradec Králové či Olomouc) nabízejí zajímavé prostředí. „Pastorace mimochodem“ je zde nahrazena „přímou pastorací“, která namísto kolektivních emocí spoléhá na individuální vzdělavatelnost a zájem o duchovní život. Tyto prvky vycházejí vstříc jak pluralitě společnosti, tak jejímu vzdělanostnímu charakteru.

Otázkou ale zůstává: stačí akademické farnosti na tento obtížný úkol samy? Neměla by pro duchovní vzdělávání i duchovní život připravovat půdu už středoškolská pastorace mládeže? K tomu zatím nedochází, a tak významná část vysokoškolské pastorace, (tj. struktura VKH a různá setkávání mládeže), na úkolu akademických farností de facto nespolupracují, ale snahou o kopírování středoškolské „pastorace mimochodem“ k němu spíše vytvářejí opozici. Stávají se snahou o konzervování dětské víry, což v pluralitním a vzdělaném prostředí nutně vede k erozi náboženského obsahu.

V současném světě se „pastorace mimochodem“ přežívá. Blokuje rozum mladých lidí a nenabízí jasný směr k prohlubování víry. Výchovu je třeba už na středních školách obohatit o „přímou pastoraci“, o prohlubování rozumových a duchovních kvalit mladých lidí za hranicí automatického přijímání obsahů víry. To by umožnilo organičtější návaznost pokročilejší pastorace na vysokoškolském stupni. Odpovědí na otázku, jak provádět pastoraci mládeže ve společnosti, která v pluralitním prostředí poskytuje masám lidí vysokoškolské vzdělání, zní: naplno využít nejen touhu po pospolitosti, ale i rozum mladých lidí.

 

Autor je sociolog.

Článek pro Christnet napsal Karel Hlaváček. Publikováno s jejich souhlasem.

Autor článku: Sekce pro mládež
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou