Papež František: Tajemství stvoření otevírá srdce k modlitbě

Pravidelná středeční katecheze Petrova nástupce se opět konala pouze před televizními kamerami v knihovně Apoštolského paláce. Svatopetrské náměstí je sice veřejnosti přístupné, ale pouze pro obyvatele Říma, nikoli pro poutníky z ostatních částí Itálie a ze zahraničí, kteří tvoří většinu účastníků generálních audiencí.

Třetí část nového cyklu katechezí o modlitbě byla uvedena čtením z osmého žalmu o velebnosti Boží a důstojnosti člověka (Žl 8,4-5.10) a má název „tajemství stvoření“. Svatý otec hovořil o vztahu mezi stvořením a modlitbou. 

„První stránka Bible se podobá velkolepému chvalozpěvu díků. Příběh Stvoření je rytmizován refrény, které neustále podtrhují dobrotu a krásu všeho, co existuje. Bůh svým slovem volá k životu a všechno začíná existovat. Slovem odděluje světlo od tmy, střídá den a noc, mění roční období, otvírá paletu barev rozmanitostí rostlin a živočichů. V těchto překypujících hvozdech, jež rychle přemáhají chaos, se jako poslední ukazuje člověk. Toto zjevení vzbuzuje přemíru plesání, které zvětšuje zadostiučinění i radost: »Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré« (Gn 1,31). Dobré, ale i krásné. Je vidět krása veškerého stvoření!“

Velikost a křehkost

Papež František uvedl, že krása a tajemství Stvoření uvádí v lidském srdci do pohybu hnutí, které vyvolává modlitbu. Žalm 8, který byl čten na začátku audience, to potvrzuje slovy: 'Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je člověk, že se o něho staráš?“ (Žl 8,4-5). 
Člověk rozjímá o „o tajemství existence kolem sebe a nad sebou vidí hvězdné nebe, které nám dnešní astrofyzika ukazuje v celé jeho nezměrnosti, a táže se po záměru lásky, jež za tak mohutným dílem musí být!“ A právě toto rozjímání vede modlícího se člověka k přemýšlení nad otázkou: Co je to člověk? Člověk je lidská bytost, „která se rodí a umírá, křehkým stvořením. A přece, ve vesmíru je lidská bytost jediným stvořením, jež si tuto tak překypující krásu uvědomuje. My jsme ti, kdo si tuto nádheru uvědomují.“

Ohromeni zázrakem

Papež řekl, že modlitba je úzce spjata s pocitem úžasu. „Velikost člověka je nekonečná v porovnání s dimenzemi vesmíru. I jeho největší výdobytky vypadají jako maličkost...Člověk však není nicota. V modlitbě se mocně osvědčuje milosrdenství.“ V Žalmu 8 se dočítáme, že  „jsme učiněni jen o málo menšími než Bůh a byli jsme korunováni ctí a slávou (srov. Žl 8,6). Vztah k Bohu je velikostí člověka, jeho intronizací. Přirozeně jsme téměř nic, ale povoláním jsme potomci velikého Krále!“
A dodal, že toto mnozí z nás zažili v průběhu života. Ve chvílích, kdy v nás život se všemi svými hořkostmi dusil dar modlitby, stačilo pohlédnout „na hvězdné nebe, zapadající slunce, květ... aby byla znovu zažehnuta jiskra díků. Možná, že tato zkušenost tvoří základ prvních stran Bible.' 

Důvod k chvále a naději

Papež František pak pokračoval v úvahách o historickém původu příběhu Stvoření. V době, kdy tento příběh vznikal „neprožíval izraelský lid šťastné dny. Nepřátelská mocnost okupovala zemi, mnozí byli deportováni a ocitli se v Mezopotámii jako otroci. Nebyla už vlast, ani chrám, ani sociální a náboženský život, nic.“
S příběhem stvoření „začal někdo znovu objevovat důvody díků a chválit Boha za život. Modlitba je prvotní silou naděje. Když se modlíš, naděje sílí a rozvíjí se. Řekl bych, že modlitba otevírá brány naději. Naděje existuje, ale svojí modlitbou jí otvírám dveře. Vždyť lidé, kteří se modlí, opatrují základní pravdy. Jsou těmi, kdo opakují především sobě a potom všem ostatním, že tento život je navzdory všem námahám, zkouškám a těžkostem plný podivuhodné milosti. A jako takový je třeba vždycky jej bránit a chránit.“

„Muži a ženy, kteří se modlí, vědí, že naděje je silnější než malomyslnost. Věří, že láska je mocnější než smrt a jednoho dne bude zajisté triumfovat, třebaže nevíme kdy a jak. Tvář modlících se mužů a žen září, protože i v těch nejtemnějších dnech nepřestávají být osvěcováni sluncem. Modlitba tě osvěcuje. Prozařuje tvoji duši, tvoje srdce i tvoji tvář, i v těch nejtemnějších a nejvíce bolestných dobách.“

Jsme nositeli radosti

Na závěr svatý otec připomněl, že každý z nás je nositelem radosti, který je vděčný Bohu za dar života. 

„Chvalme Boha, buďme prostě spokojeni, že jsme. Pohleďme k veškerenstvu, pohleďme na krásu i na svoje kříže a řekněme:Ty existuješ, učinil jsi nás pro Sebe. Vnímat onen neklid srdce, který mne vede, abych vzdával Bohu díky a chválu. Jsme potomci velikého Krále, Stvořitele, a jsme schopni přečíst ve stvoření Jeho podpis. Stvoření, kterého si dnes nehledíme, nese podpis Boha, který ho učinil z lásky. Pán ať nám umožní stále hlouběji to chápat a přivádí nás k projevu díků. Děkování je krásnou modlitbou.“

_{(Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser)}