Rozhovor s nemocničním kaplanem: Služba nemocným je náročná, ale krásná

Přinášíme vám rozhovor s nemocničním kaplanem a knězem brněnské diecéze Leo Zerhauem, který stál u zrodu prvních mezicírkevních dohod o duchovní péči ve zdravotnictví i zakládání asociací nemocničních kaplanů.

Římskokatolický kněz brněnské diecéze, nemocniční kaplan a moderátor pastorace v brněnských nemocnicích otec Leo Zerhau mě velmi srdečně přijal ve svém bytě, kousíček od Hospice svaté Alžběty. Nemocným slouží duchovní péčí již řadu let. Stál u zrodu prvních mezicírkevních dohod o duchovní péči ve zdravotnictví i zakládání asociací nemocničních kaplanů. Je členem Rady pro zdravotnictví a bioetiku při České biskupské konferenci. Jako svému spolužákovi z naší společné „Alma mater“ (CMTF UP v Olomouci) jsem mu položil několik otázek, na které mi dal velmi upřímné a inspirující odpovědi.

Leo, jak dlouho sloužíš nemocným jako nemocniční kaplan?
Leo: Je to už víc než 18 let.

Co bylo v této tvé službě nejtěžší?
Leo: Samota bez farnosti, zejména zpočátku mé služby.

Co ti udělalo největší radost?
Leo: Že jsem pořád zde, že ta služba, i když ji nevykonávám kdovíjak suprově, stále trvá.

Pověz mi, prosím, kde čerpáš sílu k tak náročné službě?
Leo: Obecně jde o samotný zdroj duchovního života, jak ho mám nastavený již od mládí a z kněžské formace v olomouckém semináři.  Stručně řečeno to je určitý radostný pohled na křesťanství lehce podbarvený Druhým vatikánským koncilem – v praxi pak jde o věrnost, kterou musím mít stále na paměti. Myslím, že to pěkně vystihují slova apoštola Pavla - „i kdyby vám anděl z nebe hlásal, ale bylo to jiné evangelium než jsme vám hlásali my, budiž proklet!“  Velmi mi v tom také pomáhá vědomí, že jsem poslán, že jsem si místo nevybral sám. Sílu také čerpám z otisku pastoračních let v mé první farnosti, které mě jako kněze formovaly. Dále jsem také součástí Neokatechumenátní cesty, která mi se svou typickou španělskou ostrostí pomáhá uchovat tuto křesťanskou a kněžskou svěžest.

Co se týká zmíněné věrnosti, Leo, myslím, že jsem na tom jako ženatý muž podobně. Zdá se, že pomalu končí doba pandemie. Co bylo pro tebe osobně v souvislosti se službou nemocničního kaplana nejtěžší? Co jsi v této době zažil, prožil?
Leo: Byla to otázka, co dělat. Myslím, že se toho po nás málo chtělo. Někteří v naší církvi se z opatrnosti snažili nedělat navenek nic. Klíčová byla otázka, s kým se setkávat. Zdálo se mi, že je důležité v nemocnici prostě i „jen být“ a ve sporných otázkách se odvážit nabídnout své vlastní řešení, i když mi ho nikdo nenařídí ani neschválí…

Souhlasím s tebou. Osobně mám podobnou zkušenost. Mám pocit, že to byla taková krásná improvizace pod vedením Ducha svatého… V pozici národního koordinátora duchovní péče pro nemocné jsem krátce. Můžeš mi, prosím, poradit, kam by se, na základě tvých zkušeností, měla služba nemocničních kaplanů dále ubírat?
Leo: Františku, nejsem stratég. Často jsem se v minulosti v těchto otázkách i mýlil. Považuji se za lehce antisystémový hlas, kterého dráždí přílišná profesionalizace. Proto budu rád, když budou cestu určovat jiní a já budu k jejich profesionálnímu směru dodávat poznámku, že v duchovním životě a pastoraci budeme vždy spíše jako laici stát před nekonečnou originalitou Boha i jeho obrazu v člověku.

Milý bratře Leo, moc ti děkuji za tvá upřímná slova a Pán ať tě provází ve tvé krásné službě.

_{Rozhovor vedl František Zakopal, Národní koordinátor duchovní péče nemocným.}