Zamyšlení Vlastimila Kročila, biskupa českobudějovického, o kněžství

„Kněžství tak pro křesťana není pouhý úřad nebo funkce, ale jde o podstatu, bytostně přítomnou v duši člověka. Obvykle se tato skutečnost vyjadřuje slovy nezrušitelné znamení, které je do duše vtisknuto přijetím svátosti,' uvádí českobudějovický biskup Vlastimil Kročil ve svém zamyšlení nad významem svátosti řádu církve (jáhenství, kněžství a biskupství) v souvislosti s blížící se liturgickou památkou sv. Jana Marie Vianney, svatého faráře arského, kterou si budeme připomínat 4. srpna.

^{Foto: Petr Polanský, ČaV}

Kněžství je funkce či úřad, který najdeme skoro ve všech náboženstvích. Úkolem kněze je především přinášet oběti. Křesťanské kněžství má však poněkud odlišný charakter, a to ve dvou věcech: za prvé je lidské kněžství pouze účastí na jediném kněžství Krista, a za druhé je toto kněžství součástí svátosti svěcení, kde je kněžství integrováno s jinými na Krista navazujícími skutečnostmi.

Nejprve je tedy třeba říci, že jediným pravým knězem je Ježíš Kristus, jak nás o tom učí list Židům (8. kapitola), a každé kněžství (všeobecné i svátostné) je naší lidskou účastí na tomto jediném kněžství Kristově. Podobně je i každá naše oběť účastí na jediné oběti Krista na kříži.

Křesťanské pojetí kněžství tedy podstatným způsobem odkazuje ke Kristu a bez něj není možné a nemá smysl. Kněžství tak pro křesťana není pouhý úřad nebo funkce, ale jde o podstatu, bytostně přítomnou v duši člověka. Obvykle se tato skutečnost vyjadřuje slovy nezrušitelné znamení, které je do duše vtisknuto přijetím svátosti. Jde o nezrušitelné znamení, které mimo jiné znamená, že daná svátost nemůže být udělena opakovaně, ale pouze jednou v životě. V případě svěcení představuje ono znamení právě velmi důležitou formu spodobení s Kristem - knězem a obětí.

Za druhé je kněžství součástí svátosti svěcení, která zahrnuje tři stupně: nejnižším stupněm je diakonát neboli jáhenství, kde nejde o kněžství, ale o službu, jak to vysvětluje konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium(29). Další dva stupně jsou kněžský a biskupský. Tyto tři stupně jediné svátosti nám staví před oči tři podoby působení Ježíše Krista, které musí jít pospolu ruku v ruce. Běžný věřící katolík se při bohoslužbách setkává hlavně s knězem, s jáhnem se vidí častěji jen tam, kde ve farnosti nějaký působí, a biskupa vidí ještě méně často. Proto máme tendenci v našem myšlení zužovat svátost svěcení na kněžství a podle toho ji také často nepřesně nazýváme svátostí kněžství.

Ve skutečnosti jde o svátost řádu církve, uspořádání církve, nebo jak lze přeložit latinské slovo sacramentum ordinis. Je to uspořádání církve v řádu Kristova působení a jednání. Je služebníkem, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sám sloužil.

To vyjadřuje první stupeň svátosti, kterým je jáhenství neboli diakonát. Jáhen má celou řadu úkolů, ale žádnou speciální moc, kde by ho nemohl nouzově nahradit každý pokřtěný křesťan. Je to tedy jakási moc bezmocných představující velmi důležitý rozměr Kristova působení. Bez tohoto „bezmocného“ stupně by celá hierarchie svátosti svěcení propadala pokušení svou moc absolutizovat.

Druhým stupněm je jiný typ účasti na Kristově poslání. Je to kněžství, což u Krista znamená, že je zároveň obětujícím (tj. knězem), a obětí (tj. obětovaným). S tímto stupněm je spojena především moc zpřítomňovat jedinou oběť Krista v eucharistii, ale i moc zprostředkovat uzdravení duše i těla ve svátosti pokání a pomazání a udělovat svátost biřmování.

Nejvyšším stupněm svátosti je stupeň biskupský, který je zase jiným typem účasti na Kristově poslání, totiž na vládě. Kristus je králem celého světa a hlavou církve, takže biskup je hlavou místní církve a vedle nejvyššího řízení k jeho moci patří i udělování svátosti svěcení. Máme tedy stupeň služby (diakonát), stupeň oběti (presbyterát) a stupeň řízení (episkopát) a vždycky platí, že vyšší stupeň ty nižší stupně neruší, ale zahrnuje je. Biskup je tedy nejen vládce, ale i obětník a oběť a stejně tak i bezmocný služebník.

Věřící křesťan by měl tedy k vysvěceným služebníkům církve přistupovat ne jako k funkcionářům veřejné organizace, ale jako k osobám, které zcela jedinečným a nenahraditelným způsobem zpřítomňují Kristovo působení v církvi. Konkrétně vzato kněz, s nímž se věřící setkávají nejčastěji, není pouze farním úředníkem nebo zástupcem lidu. Je na jedné straně člověkem prožívajícím každodenní život a na straně druhé je zvláštním způsobem hluboce spojen s Kristem.

To vyjadřuje i celibát, který není pouze praktickým opatřením dávajícím knězi volnost a čas pro službu lidem, ale jedinečným způsobem vyjádření onoho spodobení s Kristem. Kněz obětuje svému povolání běžné přirozené jistoty a opory, takže lépe vyjadřuje ono obětování se - skutečnost, že kněz není jen obětníkem, ale zároveň obětí. Právě to je jedinečným rysem křesťanského kněžství navázaného na Krista.  

Kněz je mužem vybraným z lidí, aby stál před Bohem, a zároveň Bohem vyvoleným člověkem, který má druhým lidem zpřítomňovat Kristovo dílo. Jak říká jedna z modliteb za kněze: „Vybral jsi ho z nás a pro nás.“ Jako slabý člověk potřebuje naši modlitbu a pomoc, jako nesmírnou Boží mocí vybavený služebník si zase zaslouží naši úctu. Ona úcta přitom patří na prvém místě Kristu, který v knězi působí. Působí samozřejmě v každém člověku, a to i kněžsky, protože už bylo řečeno, že existuje všeobecné kněžství věřících dané křtem, díky němuž máme „sami sebe přinášet jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“ (Řím 12, 1). Kněžství služebné, tedy ono kněžství dané svátostí svěcení, je službou některých lidí pro všechny, které zpřítomňuje Kristovu oběť pro věřící křesťany, abychom se všichni mohli lépe stávat celým naším životem obětí Bohu milou, jak to po nás žádá Písmo.

+ Vlastimil Kročil