S každou bolestí umíme pracovat

Katka Doležalová je jedna ze zdravotních sester Domácího hospice Alfa-Omega. K touze pracovat v hospici ji přivedly myšlenky a knihy MUDr. Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí u nás, a také vlastní příběh. Když Katce umírala maminka, rozhodla se vzít si ji z nemocnice domů a pečovat o ni až do konce. „Vždycky mi vadilo, když se v nemocnici dal umírající pacient za zástěnu, a nepouštěly se k němu návštěvy, protože to „není pěkný pohled.“ Lidé na svět přicházejí a také odcházejí. To je přirozené. Člověk to samozřejmě rozumově ví, ale teprve když mu umírá někdo blízký, pochopí to srdcem. Po smrti maminky jsem to také pochopila. A to rozhodlo o tom, že chci sama přispívat k tomu, aby umírání druhých lidí bylo dobré…“

^{Ilustrační foto: Klára Kalinová, Člověk a víra}

Oblastní charita podporuje sestry Domácího hospice v rozvoji a vzdělávání, Katka prošla kurzy, specializovanými na bolest pacienta. Bolest je nejčastější projev nemoci a asi každý člověk z ní má strach. „Na příjmu nám pacienti říkají: ‚Nechci umírat v bolestech…‘ Bolest je subjektivní pocit. My ji zvenku nemůžeme posuzovat, nemůžeme ji změřit. Je to vnitřní pocit, a každý člověk vnímá bolest jinak. Vycházíme z numerické škály 0-10 a pacient sám určí, kde se na té škále nachází. Jen on může říci, jaká je jeho bolest. Když už nám to nemůže pacient sdělit sám, musíme umět jeho stav vyhodnotit my.“

Bolestí je řada druhů. Vedle nádorové, trvalé, chronické, akutní také bolest psychická. Psychika má na stavu pacienta velký podíl. „U psychické bolesti někdy stačí vhodně zvolené slovo, navázání se, návštěva psychologa nebo duchovního,“ uvádí Katka a pokračuje, „v hospici máme šest lékařů, z toho dva paliatry. Ve spolupráci s nimi postupujeme v tišení bolesti, podle druhu a intenzity nasazujeme různá analgetika nebo opiáty.  

Většina hospicových pacientů jsou lidé s onkologickým onemocněním. Zdravotní sestry o své pacienty pečují společně s doprovázející rodinou, s kterou jsou ve 24-hodinovém kontaktu. Ti nejbližší poznají nejlépe, co maminku či tatínka trápí. Často stačí dobře naslouchat a vyhodnotit.  Tišící preparáty podáváme nejčastěji injekční formou, kdy je nutno pod kůži zavést kanylu a dávkovat do ní léky nepřetržitě injekčním lineárním dávkovačem.

Na otázku, zda v dnešní době, kdy existuje ohromná spousta farmakologických preparátů, je možné umírat zcela bez bolesti, Katka odpovídá: „S každou bolestí umíme pracovat a ve většině případů dokážeme bolest zcela minimalizovat. Přesto, ale může existovat bolest, která nejde zcela utišit. Pak je důležité správně nakombinovat léky, to je věc lékaře a dobré diagnostiky.“

Hospicové sestry jsou denně v kontaktu s umírajícím člověkem, zároveň i s obavami a strachem rodiny, která svého blízkého doprovází. Jak to Katka zvládá: „Práce s emocemi rodiny je náročná. Když přijdu poprvé do rodiny, vidím ustrašené lidi a pacienty zkroušené bolestí. Při dobře nastavené medikaci najdeme během dalších návštěv úplně jiné lidi, kteří se i usmívají, a užívají si poslední společné chvíle v klidu a v pohodě. Často se i společně zasmějeme. Největší poctou pro nás je, když nám po smrti pacienta pozůstalí řeknou, že to zvládli a mohli to prožít hezky…“

_{Zdroj: Iva Marková, uo.charita.cz}