Jak jednou začnete, nevíte, kde to skončí

Co vedlo některé společnosti k tomu, že umožnily ukončit život pod dohledem lékaře nebo jeho rukou? A co napovídá vývoj tam, kde se to smí? V rozhovoru pro Katolický týdeník odpovídá lékař a teolog Jaromír Matějek z Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK v Praze.
Publikováno: 14. 9. 2020 15:30

Žijeme déle, ale déle nás tak i trápí závažné obtíže a nemoci. Nebojíme se ani tak smrti, jako spíše umírání. To vede k úvahám, zda má člověk právo na smrt a zda smí rozhodnout, že už je na ni čas – jako to udělala Janette, hrdinka dokumentu Dobrá smrt (na snímku). 

Co se změnilo v našem uvažování, že se v posledních desetiletích na „smrt na požádání“ leckdy díváme jako na přijatelnou, či dokonce jako na žádoucí?

Proměnila se základní maxima lékařské etiky, a sice od tradičního „salus aegroti suprema lex“ – tedy „prospěch pacienta nechť je nejvyšším zákonem“ – spíše k „voluntas aegroti suprema lex“ (nejvyšším zákonem ať je pacientova vůle). Dnešní medicína a její etika se točí především kolem svobodné vůle pacienta. Nejčastějším argumentem pro legalizaci eutanázie je tak respekt k pacientovým přáním. A potom také soucit – a soucit není málo.

Jaké argumenty zaznívají proti ní?

Vedle těch náboženských je to nejčastěji argument „kluzkého svahu“. Ten zdůrazňuje, lidově řečeno, že jak jednou začnete, nevíte, kde to skončí: počet případů, jak ukazuje vývoj v zahraničí, patrně poroste, a postupně se budou rozšiřovat i právní možnosti – začnete u pacientů v terminální fázi onemocnění, pak dobrovolnou smrt umožníte i pacientům neterminálním, potom vedle fyzického onemocnění připustíte jako podmínku i psychickou nemoc, poté postačí, že je žadatel sice zdráv, ale starý a unavený životem, a nakonec si řeknete, že lze zahrnout i mladistvé a děti.

Varuje se také před možným zneužitím eutanázie nebo před tím, že její zavedení povede k omezení výzkumu léčebných možností a paliativní péče. Padají i otázky, co by asi zavedení „smrti na požádání“ udělalo se společností nebo se vztahem mezi lékaři a pacienty.

Jak debatu ovlivňuje strach z nesnadného umírání nebo z obtížných dilemat, kdy ještě podstupovat náročnou léčbu?

Myslím, že hlavně v České republice, kde eutanázie legální není, a obecně s ní tedy nemáme zkušenost, hraje roli představa, že bychom si tak usnadnili rozhodování na konci života.

Měl jsem nicméně možnost během svého loňského pobytu v Gentu v Belgii, kde je eutanázie legální od roku 2002, hovořit s lidmi, kterých se toto téma nějak dotklo, a rozhodně jsem nenabyl dojem, že by jim rozhodování jakkoli ulehčila. Platí to pro pacienty i pro zdravotníky. Naopak vyvstávají další otázky: Je můj/jeho stav skutečně tak vážný? Jak moc doopravdy míní/m svoji žádost? Neskrývá se za ní něco jiného? Je to právě tento pacient, u kterého mám s eutanázií souhlasit? Mám podat něco, po čem tento člověk zemře?

Tváří v tvář konci života už Belgičané najednou nejsou jen v rovině zvažování, zda podávat tlumící léky a v jaké dávce, zda již ukončit léčbu či odpojit od přístrojů. Jejich rozhodování je tak nakonec komplikovanější než u nás, kde možnost eutanázie či asistované sebevraždy zákon nenabízí.

Platí ve všech zemích, kde je „smrt na požádání“ uzákoněna, stejná pravidla?

V podstatě ano, tam, kde je eutanázie nebo častěji asistovaná sebevražda možná, platí přibližně totéž. Základ položila nizozemská právní úprava ze 70. let. V první řadě musí pacient sám a svobodně podat opakovanou žádost, a to s dostatečným časovým odstupem. Někdy se přezkoumává, zda je pacient skutečně ve stavu učinit samostatné rozhodnutí, a ke konzultaci je přizván jeden nebo více lékařů, kteří daného člověka jinak nemají v péči. Obvyklým kritériem je konečné stadium nemoci nebo jiný stav blízký smrti. Například z Nizozemska ale už známe i případy, kdy byla eutanázie provedena pro pouhou „únavu životem“ – tedy že dotyčný netrpěl žádnou závažnou nemocí, ale cítil se stár a omrzelý.

Potvrzují se v těchto zemích obavy, že dostupná „smrt na požádání“ bude znamenat omezení paliativní péče?

Spíše se ukazuje, že tento vztah není tak úplně přímočarý. Země, které nějakou formu eutanázie nebo asistované sebevraždy umožňují, mají zároveň také rozvinutou paliativní péči. A naopak, nevypadá to, že by jednoduše platilo, „když budeme mít skvělou paliativní péči, o eutanázii se žádat nebude“.

Mohou v tom – například po politické stránce – sehrát svoji roli také finance?

Nevím o tom, že by v tomto směru proběhly nějaké výzkumy, ale eutanázie, jež je z povahy věci jednorázovým zákrokem, prostě bude levnější než například několikaměsíční náročná paliativní péče.

Jak se o eutanázii a asistované sebevraždě diskutuje v našich domácích odborných kruzích?

V etickém kodexu České lékařské komory (ČLK) stojí, že „lékař nemá prodlužovat utrpení nemocného s nevyléčitelnou chorobou, avšak eutanázie a asistovaná sebevražda jsou nepřípustné“. V Komoře sice zaznívají některé vyhraněné hlasy pro legalizaci, ale jako celek si udržuje odstup a je vůči této možnosti velmi rezervovaná. Na odborné konferenci, kterou ČLK svolala na letošní květen, se bude zabývat právě tímto tématem a měla by tu představit i výsledky anonymní ankety mezi lékaři, kde zjišťovala jejich postoje.

Lze podle vás položit rovnítko mezi širší toleranci eutanázie a odklonem od náboženských hodnot?

Není to černobílé. „Dobrá smrt“ – a právě to v překladu znamená slovo eutanázie – a umění umírat jsou přece ryze křesťanská témata, která církev provázejí od nejranějších dob. Péče o dobrou smrt je něco, co křesťané velmi dobře umějí, co je jim vlastní. Tolerance eutanázie se někdy připisuje také nárůstu individualismu, avšak i křesťanství nás přece důsledně učí, aby se každý rozhodoval ve svobodě, sám za sebe. Jednoduchá odpověď tedy není na místě, jde o postřehy, se kterými se musíme umět nějak vyrovnat.

Ve Švýcarsku před několika lety rozvířil teologickou debatu spor, zda lidem podstupujícím eutanázii udílet svátost nemocných. Jedna strana poukazovala na rozpor s katolickým učením o sebevraždě, druhá na krajní existenciální nouzi pacientů a jejich naléhavou potřebu pomoci. Přiklonil byste se na některou z těchto názorových stran?

O této debatě jsem neslyšel, ale má svoji logiku. Má-li však svátost nemocných ulevovat a odpouštět hříchy, člověku na prahu smrti bych ji udělil. Jde o trpící lidi ve velmi křehké situaci nesnadného rozhodování. Jak bude jejich rozhodnutí posuzovat Bůh, až se s ním setkají tváří v tvář, to je pak jiná otázka. Ovšem odvolávat se jen na literu mi přijde tvrdé a alibistické.

Jak se k eutanázii stavíte jako lékař?

Osobně dovedu pochopit, co některé lidi vede k tomu, aby o ni žádali. Někdy je člověk tak zdeptaný, zbídačený, zlomený utrpením, cítí se v koncích, opuštěný i od Boha, že v jeho trápení nelze nacházet žádný smysl. Avšak já jako lékař bych měl pacientovi utrpení zmírňovat a ulehčovat: to je můj úkol. Zatímco kdybych mu provedl eutanázii, jeho život by skončil uprostřed bolesti – trpěl by až do jeho konce. A to mi nepřijde správné. Kromě toho se sice domníváme, že eutanázie veškeré utrpení ukončí, ale jak je to doopravdy, to nevíme.

(Zdroj: Alena Scheinostová, rozhovor převzat se svolením Katolického týdeníku)

Autor článku:
Tereza Myslilová

Související články

Další aktuality

Papež František: Ježíš se neustále modlí s námi

Dopoledne se ve vatikánské aule Pavla VI. sešla přibližně stovka lidí na generální audienci.
28.10.2020

Evropská Unie - příležitosti, které přináší a jak je využít?

Pro někoho dar, pro jiné droga, závislost a korupční pokušení. Pokusíme se společně prozkoumat příležitosti a rizika, která přinášejí eurofondy i jiné cizí zdroje financí a to na konkrétních příkladech projektů komunit v malých a středních obcích. Podíváme se, jak škodlivé je dělení původně organického a propojeného života dle ostrých hran uměle vytvořených úřednických programů a jim přizpůsobených projektů a budeme hledat způsoby a cesty, jak toto škodlivé dělení překonat.
27.10.2020

Školení online komunikace

Jednodenní školení je zaměřeno na praktické využití sociálních sítí v marketingu neziskových organizací. Po stručném úvodu do světa sociálních sítí se naučíte jak vytvořit kvalitní a efektivní příspěvek na Facebook, Instagram nebo Twitter, jak a kdy ho publikovat a jak ho dostat k co nejvíce uživatelům.
27.10.2020

Syndrom vyhoření a jeho prevence - lektorka Bc. Zuzana Zborayová

Jak hořet ve svém poslání a nevyhořet? Co je syndrom vyhoření, proč k němu dochází a jak mu předejít? Poslání je víc než jen práce. Poslání si žádá celého člověka a pracovní doba prakticky neexistuje. Aby byl člověk schopný něco takového zvládat, potřebuje se naučit vnímat sebe a včas detekovat příznaky stresu a nadměrné zátěže.
27.10.2020

Arcibiskup Jan Graubner k letošní Červené středě

Letos 25. listopadu si budeme v České republice již potřetí připomínat tzv. Červenou středu, která je věnovaná lidem, kteří jsou ve světě pronásledovaní svoji pro víru. Přinášíme vám zamyšlení předsedy ČBK, arcibiskupa Jana Graubnera.
27.10.2020