Potřebných je opravdu hodně, ale i pomáhajících může být víc

Přinášíme vám celý text prohlášení Rady Iustitia et Pax, které reflektuje současný pandemický stav nejen v České republice.

Od začátku letošního roku pandemie COVID-19 významným způsobem zasahuje do života obyvatel naší planety, kdy se až dosud koronavirem nakazilo již více než 26 milionů lidí, skoro 900 tisíc infikovaných zemřelo, milióny lidí ztratily práci a většina občanů v zemích, které se s virem potýkají, se denně musí vyrovnávat s řadou omezení, strachem o své blízké a s obavami o budoucnost.

V České republice se zatím díky kombinaci většinově zodpovědného přístupu s nezbytnou dávkou štěstí daří udržovat počet nemocných a zemřelých ve srovnání s některými státy na snesitelné úrovni. Epidemiologové i ekonomové nicméně téměř od začátku naléhavě varují před přehnaným uspokojením a z něj plynoucí lehkovážností. Národohospodářské škody, které česká ekonomika během prvního půlroku života s koronavirem utrpěla, jsou obrovské a světlo na konci tunelu stále není na dohled. Ani v případě, kdy by onemocnění znovu silně neudeřilo, bychom nemohli očekávat návrat k prepandemické úrovni ekonomické aktivity i zaměstnanosti ne dříve než do dvou let.

Podobně jako tomu bývá u většiny velkých společenských otřesů, i na současnou pandemii doplácejí relativně největším zhoršením celkové perspektivy a životní úrovně lidé chudí, nemocní, lidé s nízkým vzděláním a sociálním kapitálem. Nadnárodní Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) již v červenci varovala, že hospodářský útlum vyvolaný koronavirem bude mít obzvlášť silný dopad na osoby s nízkými příjmy, samoživitelky[1], ženy, migranty a mladé lidi. Nejenže mnozí chudí se stanou ještě chudšími, ale mezi chudé se může nově zařadit i mnoho před propuknutím pandemie hůře situovaných příslušníků střední třídy. 

European Consumer Debt Network (ECDN), který se věnuje boji s nadměrným zadlužením domácností, odhaduje, že již nyní v Evropské unii zápasí s dluhovými problémy až deset procent domácností, přičemž tento podíl se podle některých odhadů v dohledné době minimálně zdvojnásobí. Prezident Světové banky David Malpass už začátkem června předpověděl, že pandemie COVID-19 a s ní související omezení ekonomické aktivity mohou stáhnout až 60 milionů lidí do extrémní chudoby a negativní dopad pandemie na životní úroveň mohou, podle jeho názoru, v různé míře pocítit až miliardy lidí…

Hlavní příčinou finančních potíží domácností (a v řadě případů jejich následného nadměrného zadlužení) bývá ztráta výdělku v důsledku ztráty zaměstnání. Negativní dopady pandemie na zaměstnanost zatím v mnoha zemích (včetně ČR) tlumí vládní programy finanční podpory pandemií postižených zaměstnavatelů i zaměstnanců. Mnohé země ovšem již dnes uvažují o postupném rušení těchto nákladných státních opatření, vzhledem k neudržitelnému nárůstu svých rozpočtových schodků.

Hrozící masivní nárůst potíží vyvolaných příliš vysokou zadlužeností domácností není přitom pouze „privátním“ problémem, ale představuje jednu z hrozeb, která zabraňuje rychlému oživení světové ekonomiky jako celku tím, že omezuje spotřebitelské výdaje a zvyšuje tak riziko finanční nestability.

Vzrůstá tak riziko, že hospodářský propad způsobený pandemií povede k dalšímu prohlubování ekonomických nerovností ve světě, a to nejen na úrovni jednotlivců a domácností, ale na úrovni celých ekonomik, přičemž budou ohroženy více chudší země než ty bohaté. I proto členské státy skupiny vyspělých ekonomik G20 už v dubnu přislíbily zmrazit 73 nejchudším zemím světa platby související s jejich zadlužením do konce letošního roku a ministři financí užší skupiny G7 uvažují o prodloužení zmrazení splátek dluhu chudých zemí až do roku 2021.

Výsledkem koronavirové epidemie není vždy jen bída, bolest a strach, ale také nespočet příkladů statečnosti, obětavosti a solidarity, nejen ve vztahu k blízkým osobám, ale nezřídka ve prospěch zcela „cizích“ lidí. Zejména v první fázi epidemie, v období úzkosti z velké nejistoty, omezených sociálních kontaktů a nedostatku ochranných pomůcek jsme mohli pozorovat, že mnozí lidé nepovažovali peníze za hlavní motor lidského konání a uvědomili si skutečnou hierarchii hodnot. U řady lidí dobré vůle se probudila ochota společně, usilovně a bez ohledu na odměnu konat tak, aby všem postiženým novou nemocí, ohroženým a zejména pak těm nejslabším nějakým způsobem ulevili. A jak dokazují různé aplikace propojující potřebné a lidi připravené ku pomoci, ochota dárců se nevytratila ani po ustoupení první vlny epidemie.

Je na místě vyjádřit vděčnost a úctu lidem, kteří projevili odvahu a sounáležitost, kterých bude nejspíš potřeba i nadále, kdy po skončení léta a před nalezením účinné vakcíny či léčebného prostředku, čelíme znovu silnějšímu ataku koronavirové nákazy. Nezapomínejme zároveň na to, že pandemie nás neohrožuje pouze po stránce zdravotní, ale pro mnohé z nás představuje též velmi vážnou hrozbu a zátěž ekonomickou, jejímuž zmírnění je třeba se věnovat neméně usilovně, promyšleně a odvážně.

Václav Malý, biskup
předseda Rady Iustitia et pax

_{[1] Podle údajů ČSÚ žije v ČR asi 150 tisíc domácností samotných či rozvedených rodičů (3,4 %). Z nedávného průzkumu Klubu svobodných matek vyplývá, že v důsledku koronavirové krize ztratila práci zhruba pětina samoživitelů, třetině klesl měsíční příjem pod 10 tisíc Kč a polovina se zadlužila. Samoživitelky, mnohdy zaměstnané na dohodu v oblasti cestovního ruchu či veřejného stravování, kadeřnictví ap., které musely zůstat doma s dětmi, velmi často přišly o možnost výdělku. Státní ošetřovné nemusí stačit ani na nájem a jídlo. Situaci samoživitelů navíc od července komplikuje i požadavek dokládat v žádosti o státní příspěvek na bydlení i to, že opravdu žijí sami a nájem si hradí sami. V praxi to znamená shánět nájemní smlouvu expartnera z jeho nového bydliště, v horším případě pak i potvrzení o tom, že v novém bydlišti svůj nájem také řádně platí...}