„Fratelli tutti“: Nová sociální encyklika papeže Františka

Dnes, na svátek sv. Františka z Assisi, byla ve Vatikánu představena nová encyklika papeže Františka: Fratelli tutti. Bratrství a sociální přátelství jsou podle Svatého otce způsoby, jak se dá za přispění všech - lidí a institucí - vybudovat lepší, spravedlivější a mírumilovnější svět. Název “Fratelli tutti“ (dosl. „všichni [jsme si] bratry“) pochází z textu "napomenutí" sv. Františka z Assisi a nepřekládá se do žádných jazyků.
Publikováno: 4. 10. 2020 16:00

Foto: Vatican News

Encyklika je rozdělena do následujících osmi kapitol. 

1. Temné mraky nad uzavřeným světem

2. Cizinec na cestě

3. Ohlašovat a vytvářet otevřený svět

4. Otevřít srdce celému světu

5. Lepší způsob politiky

6. Dialog a přátelství ve společnosti

7. Cesty obnoveného setkání

8. Náboženství ve službě bratrství v našem světě

___________

Jaké jsou velké ideály, ale také hmatatelné způsoby pokroku pro ty, kteří chtějí budovat spravedlivější a bratrský svět v jejich běžných vztazích, ve společenském životě, politice a institucích? To je hlavní otázka, na kterou má encyklika „Fratelli tutti“ odpovědět: papež ji popisuje jako „sociální encykliku“, která si vypůjčuje název od již zmíněného „napomenutí“ svatého Františka z Assisi. 

„Fratelli tutti.“ Těmito slovy se svatý František z Assisi obrátil na své bratry a sestry a předložil jim způsob života, který se vyznačuje vůní evangelia. Z rad, které František dával, chci vybrat tu, v níž vyzývá k lásce, která přesahuje zeměpisné a vzdálenostní bariéry, a ve které prohlašuje za blahoslaveného každého, kdo miluje svého bratra „který je mu vzdálen, stejně jako toho, který je mu nablízku.“ Svatý František svým prostým způsobem a přímo vyjádřil podstatu bratrské otevřenosti, která nám dovoluje uznávat, vážit si a milovat každého člověka, aniž je fyzicky blízko, bez ohledu na to, kde se narodil nebo kde žije,"  píše papež František hned v úvodu.

Encyklika si klade za cíl podporovat univerzální snahu o bratrství a sociální přátelství. Počínaje naším společným členstvím v lidské rodině, od uznání, že jsme bratři a sestry, protože jsme děti jednoho Stvořitele, všichni na stejné lodi, a proto si musíme být vědomi toho, že v globalizovaném a propojeném světě můžeme být spaseni pouze společně.

Bratrství je třeba podporovat nejen slovy, ale i činy. Skutky uskutečnitelné „lepší politikou“, která není podřízena finančním zájmům, ale slouží společnému dobru, je schopna postavit do středu důstojnost každého člověka a zajistit každému práci, aby každý mohl rozvíjet své vlastní schopnosti. Politika, která je odstraněna od populismu, je schopna najít řešení na to, co útočí na základní lidská práva, a jejímž cílem je definitivně eliminovat hlad a obchodování s lidmi. Zároveň papež František zdůrazňuje, že spravedlivějšího světa je dosaženo podporou míru, což není pouhá absence války. Vyžaduje to „řemeslnou zručnost“, práci, která zahrne každého. V souvislosti s pravdou musí být mír a usmíření „proaktivní“; musí usilovat o spravedlnost prostřednictvím dialogu ve jménu vzájemného rozvoje. 

„Válka, teroristické útoky, rasové a náboženské pronásledování a mnoho dalších tupení lidské důstojnosti jsou posuzovány různě, v závislosti na tom, jak je to výhodné pro určité, prvořadě ekonomické zájmy. Co je pravda, pokud je to prospěšné pro někoho, kdo má moc, přestává být pravdou v okamžiku, kdy mu to už prospěšné není. Tyto případy násilí, je smutné to říct, se staly tak běžnými, že tvoří skutečnou ‘třetí světovou válku’ bojovanou kousek po kousku.“

Papež jasně odmítá trest smrti, definuje ho jako „nepřípustný“. Ústřední reflexí je odpuštění, odpustit však, jak píše papež, neznamená zapomenout, ani se vzdát obrany práva člověka na ochranu své důstojnosti, což je dar od Boha. V pozadí encykliky je zřetelná pandemie Covid-19, která „neočekávaně propukla“, když začal tuto encykliku psát. 

„Je pravda, že světová tragédie, jakou je pandemie Covid-19, přechodně oživila smysl pro to, že jsme globální komunitou, všichni na jedné lodi, kde problémy jednoho člověka jsou problémy všech. Znovu jsme si uvědomili, že nikdo se nezachrání sám; zachráněni můžeme být jen společně. Jak jsem v těch dnech řekl, „ta bouře odhalila naši zranitelnost a odkryla ty falešné a nadbytečné jistoty, na nichž jsme stavěli své denní programy, své projekty, návyky a priority… Uprostřed této bouře odpadla fasáda těch stereotypů, kterými jsme kamuflovali své ego, v ustavičné starostlivosti o to, jak vypadáme, a znovu se ukázalo neúprosné a blažené vědomí, že jsme součástí jeden druhého, že jsme si vzájemně bratry a sestrami.“

Encyklika, která obsahuje krátký úvod a je rozdělena do osmi kapitol, shromažďuje - jak sám papež vysvětluje - mnoho jeho výroků o bratrství a společenském přátelství, uspořádaných však v širším kontextu reflexe a doplněných o řadu dopisů a dokumentů, které papeži zaslali jednotlivci i skupiny lidí z celého světa.


Krátká shrnutí jednotlivých kapitol


V první kapitole "T
emné mraky nad uzavřeným světem“ dokument reflektuje nad pokřiveními dnešní doby, jako je např. manipulace a deformace konceptů jako demokracie, svoboda, spravedlnost; ztráta smyslu pro sociální komunitu a historii; sobectví a lhostejnost k obecnému dobru; prevalence tržní logiky založené na zisku a kultuře odpadu; nezaměstnanost, rasismus, chudoba; rozdíly v právech a jejich odchylky, jako je otroctví, obchodování s lidmi, ženy podrobené a poté nucené k potratu, obchodování s orgány atd. Podle papeže navíc dnes pozorujeme zhoršení etiky, k čemuž určitým způsobem přispěly hromadné sdělovací prostředky, které narušují úctu k ostatním a vylučují veškerou diskrétnost a vytvářejí izolované a sebereferenční virtuální kruhy, ve kterých je svoboda iluzí a dialog není konstruktivní.

„Společně můžeme hledat pravdu v dialogu, v uvolněné konverzaci nebo ve vášnivé diskusi. To vyžaduje vytrvalost. Nese to s sebou chvíle mlčení a utrpení, ale přivádí nás k trpělivému objetí širšího zakoušení jednotlivců a národů. Záplava informací pod konečky našich prstů nás neučiní moudřejšími. Moudrost se nerodí z rychlého vyhledávání na internetu ani není hromadou neověřených údajů. To není způsob, jak zrát v setkávání s pravdou."

Na mnohé stíny encyklika odpovídá zářným příkladem milosrdného Samaritána, kterému je věnována druhá kapitola "Cizinec na cestě". V ní Svatý otec zdůrazňuje, že v nemocné společnosti, která se otáčí zády k bolesti, a která je „negramotná" v péči o slabé a zranitelné, jsme všichni povoláni stát se bližními tomu druhému, musíme překonat předsudky a osobní zájmy. Ve skutečnosti jsme všichni spoluodpovědní za budování společnosti, která by dokázala začlenit, integrovat a pozvednout toho, kdo trpí.

„Každý den nám nabízí novou příležitost, novou možnost. Neměli bychom očekávat všecko od těch, kdo nám vládnou, protože by to bylo dětinské. My máme prostor, který potřebujeme pro spoluodpovědnost ve vytváření a zakládání nových procesů a změn. Aktivně se zapojme do obnovování a podporování našich nepokojných společností. Dnes máme velkou příležitost projevit svůj vrozený smysl pro bratrství, být milosrdnými Samaritány, kteří nesou bolest nepokojů druhých lidí místo vyvolávání ještě větší nenávisti a zášti."

Princip schopnosti milovat podle „univerzálního rozměru" je i tématem třetí kapitoly "Ohlašovat a vytvářet otevřený svět", v níž papež František vyzývá, abychom vyšli ze sebe samých a nacházeli v druhých bytostný růst tím, že se otevřeme bližnímu v dynamice lásky (caritas), která nás nasměruje k "univerzálnímu společenství". 

„Láska nás také pobízí ke všeobecnému společenství. Nikdo nemůže zrát nebo dosáhnout naplnění, když se odtáhne od druhých. Láska svou povahou volá k růstu v otevřenosti a ke zdatnosti přijímat druhé, která je součástí pokračujícího dobrodružství, jež každou periferii zaměřuje k vyššímu smyslu vzájemné sounáležitosti. Vždyť Ježíš nám řekl: „Vy všichni jste bratři“ (Mt 23,8)."

Právo na důstojný život nemůže být nikomu upírán, potvrzuje dále Svatý otec, a protože práva přesahují hranice zemí, nikdo nemůže zůstat vyloučen, bez ohledu na to, kde se narodil. V této optice papež žádá, aby bylo hleděno na „etiku mezinárodních vztahů", protože každá země patří i cizinci a zdroje určitého území nemohou být upírány tomu, kdo je v nouzi a pochází z jiného místa. 

„Ještě jednou bych rád zopakoval výrok svatého Jana Pavla II., jehož působivost možná byla nedostatečně oceněna: „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval. Já sám poznamenávám, že „křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví. Princip společného užívání stvořených věcí je „první zásadou celého mravního a společenského řádu; je to přirozené a základní právo, které má prvenství před ostatními."

Tématu migrace je věnována část druhé a celá čtvrtá kapitola "Otevřít srdce celému světu". Migrantům s jejich „zraněnými životy", na útěku před válkami a pronásledování, přírodními pohromami, bezohlednými obchodníky s lidmi. Protože jsou odtrženi od svých původních komunit, je třeba je přijímat, chránit, podporovat a integrovat.  Konkrétněji papež uvádí některé nezbytné odpovědi, především pro ty, kteří prchají před „vážnými humanitárními krizemi". 

„Jako příklad můžeme uvést: zvětšený počet udělovaných víz a zjednodušení jejich udělování; zavádění programů individuálního a skupinového sponzorství; otevírání humanitárních koridorů pro nejzranitelnější běžence; poskytování vhodného a důstojného bydlení; garantování osobní bezpečnosti přístupu k základním službám; zajištění dostatečné konzulární asistence, práva mít dokumenty osobní identity; rovný přístup k právnímu systému; možnost otevírání bankovních kont a záruka minima potřebného k přežití; svoboda pohybu a možnost zaměstnání; ochrana nezletilých a zajištění jejich pravidelného přístupu ke vzdělání; zajišťování programů dočasného opatrovnictví a ochrany; garantování náboženské svobody; podporování začlenění do společnosti; podporování setkání celých rodin; a příprava místních komunit na proces integrace."

Tématem páté kapitoly je "Lepší způsob politiky", tedy té, která představuje jednu z nejcennějších forem dobročinné lásky, protože se dává do služby společnému dobru. To je podle papeže "popularismus" a je v kontrastu s "populismem", který ignoruje legitimitu pojmu "lid", když se snaží získat jeho souhlas účelově pro vlastní zájmy. Tou lepší politikou je však také ta, která chrání práci, „nezcizitelný rozměr společenského života a snaží se zajistit všem možnost rozvíjet své schopnosti."  Zvláštní význam tedy zajímají lidová hnutí, skutečné „proudy morální energie", které musí být koordinovaně zapojeny do společnosti. Další očekávání představené v encyklice se týkají reformy OSN.
 
Od šesté kapitoly "Dialog a přátelství ve společnosti“ se dále objevuje koncept života jako „umění setkávání se“ s každým, dokonce i s periferiemi světa a s původními národy, protože „každý z nás se může něco naučit od ostatních.“ Skutečný dialog je opravdu to, co člověku umožňuje respektovat úhel pohledu ostatních, jejich oprávněné zájmy, a především pravdu lidské důstojnosti. Relativismus není řešením, protože bez univerzálních principů a morálních norem, které zakazují vnitřní zlo, se zákony stávají pouhými svévolnými opatřeními. Z tohoto pohledu připadá zvláštní role médiím, která, aniž by využívala lidské slabosti nebo vytahovala to nejhorší v nás, musí podporovat blízkost a smysl pro lidskou rodinu.
 
Hodnota a podpora míru se odráží v sedmé kapitole "Cesty obnoveného setkání“, ve které papež zdůrazňuje, že mír je spojen s pravdou, spravedlností a milosrdenstvím. Budování míru je „otevřeným úsilím, nikdy nekončícím úkolem,“ pokračuje papež, a proto je důležité postavit lidskou osobu, její důstojnost a společné dobro do středu veškeré činnosti. Odpuštění je spojeno s mírem: musíme milovat každého bez výjimky," píše se v encyklice, ale milovat utlačovatele znamená pomáhat mu ke změnám a nedovolit mu nadále utlačovat svého bližního. Naopak, ten, kdo trpí nespravedlností, musí energicky hájit svá práva, aby si zajistil svou důstojnost - Boží dar. Odpuštění neznamená beztrestnost, ale spíše spravedlnost a vzpomínku, protože odpustit neznamená zapomenout, ale zříci se ničivé síly zla a touhy po pomstě.
 
Část sedmé kapitoly se poté zaměřuje na válku: není to “duch z minulosti“, jak zdůrazňuje papež , „ale neustálá hrozba a představuje negaci všech práv, selhání politiky a lidstva.“ Navíc díky jaderným, chemickým a biologickým zbraním, které zasáhnou mnoho nevinných civilistů, dnes již nemůžeme myslet, stejně jako v minulosti, na možnost spravedlivé války, ale musíme důrazně znovu potvrdit: „Nikdy více válka!“ František vyjadřuje stejně jasný postoj k trestu smrti: „Je nepřípustný a musí být celosvětově zrušen, protože ani vrah neztrácí svou osobní důstojnost,“ píše papež, „a sám Bůh se zavazuje, že to zaručí.“
 
V osmé a závěrečné kapitole se papež zaměřuje na "Náboženství ve službách bratrství v našem světě“ a znovu zdůrazňuje, že násilí nemá oporu v náboženském přesvědčení, ale spíše v jeho deformacích. Tedy zavrženíhodné činy, jako jsou teroristické útoky, nejsou způsobeny náboženstvím, ale chybnými interpretacemi náboženských textů, jakož i „politikami spojenými s hladem, chudobou, nespravedlností, útlakem.“ Terorismus nesmí být podporován ani penězi, ani zbraněmi, natož medializací, protože jde o mezinárodní zločin proti bezpečnosti a světovému míru, a jako takový musí být odsouzen. Zároveň papež zdůrazňuje, že mírová cesta mezi náboženstvími je možná, a že je proto nezbytné zaručit náboženskou svobodu, základní lidské právo pro všechny věřící. Encyklika reflektuje zejména roli církve, která by neměla zůstávat na okraji společnosti, aniž by se věnovala politice a neměla by se zříkat politické dimenze samotného života. Pozornost na společné dobro a starost o integrální lidský rozvoj se ve skutečnosti týkají lidstva a vše, co je lidské, se podle církevních principů týká i církve.
 
Encyklika končí vzpomínkou na Martina Luthera Kinga, Desmonda Tutu, Mahatmu Gandhiho a především na blahoslaveného Charlese de Foucaulda, který je pro všechny vzorem toho, co pro člověka znamená identifikovat se s těmi nejmenšími, aby se stal skutečným „bratrem všech“. Poslední řádky dokumentu obsahují dvě modlitby, jednu „ke Stvořiteli“ a „ekumenickou křesťanskou modlitbu“, aby srdce lidstva mohlo být přístavem „ducha bratrství“.
 
Do českého jazyka encykliku překládá P. Jaroslav Brož, vydá ji Karmelitánské nakladatelství.

Zdroj: Vatican News, citace z encykliky: překlad P. Jaroslav Brož

Autor článku:
Monika Klimentová

Související články

Další aktuality

Bylo zveřejněno logo Světových dnů mládeže 2023 v Lisabonu

V pátek 16. října, který je také dnem výročí zvolení sv. Jana Pavla II. papežem, se konala virtuální prezentace nového loga nejbližších Světových dní mládeže v Lisabonu. Původně se SDM měly konat v roce 2022, ale v důsledku pandemie byly přesunuty na srpen 2023.
19.10.2020

Přímé přenosy bohoslužeb od 19. do 25. října 2020

Všem, kdo se nemohou zúčastnit mše svaté v kostele, nabízíme přehled bohoslužeb vysílaných během následujících dní přímým přenosem v Televizi Noe a Radiu Proglas.
19.10.2020

Papež: Posláním křesťanů je mluvit o Bohu a dosvědčovat Jej

V Římě přivítalo babí léto pár stovek turistů a poutníků, kteří se dnes před polednem shromáždili na Svatopetrském náměstí, aby si vyslechli pravidelnou promluvu papeže před mariánskou modlitbou Anděl Páně.
18.10.2020

Papež k FAO: Hlad je pro lidstvo nejen tragédií, ale také ostudou

Papež František včera (16. října 2020) zvláštním videoposelstvím pozdravil generálního ředitele agentury OSN pro výživu a zemědělství, pana Qu Donguy, u příležitosti Světového dne výživy, který byl touto organizací stanoven na právě na tento den.
17.10.2020

I v kritické době Komunita Sant’Egidio pomáhá nejzranitelnějším

Stejně jako v mnoha dalších zemích světa také u nás působí již dlouhé roky křesťanská laická Komunita Sant’Egidio. Jejím posláním je přivádět k životu evangelium skrze službu potřebným – lidem žijícím na ulicích našich měst, uprchlíkům hledajícím útočiště a bezpečí, vzděláváním dětí na okraji společnosti a podobně.
17.10.2020