Katolický týdeník: Každý chvilku tahá pilku

Distanční výuka je zpět. A není vzácným jevem, když se z dětských pokojů stávají nory plnící se špinavým nádobím a nepořádkem, který prorůstá do celého bytu nebo domu.

Nejedni rodiče to dobře znají: přijdou utahaní z práce a první, nač narazí, je binec. Není divu, že spustí lamentaci. Jak ale na druhé straně potomka pozitivně povzbudit, aby přiložil ruku k dílu? Nejdříve se kousnout do jazyka, jak se říká. „Začněme popisem svých pocitů: Nechci ti nadávat a vyčítat, ale tohle není dobré. Máš nápad, jak zařídit, abys byl k tomuhle nepořádku pozornější? Přejděme do partnerské role a poslechněme si, jak by si dítě představovalo úklid, co by pro to mohlo udělat. Dobré je ohraničit úklid časem – například stanovit horizont: Až přijdu domů, nechci být hned naštvaná, ukliď si tu do té doby,“ nabízí řešení Hana Imlaufová z pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Jak říká, zvláště v době koronavirové je důležité, aby děti měly pevný režim dne, a doporučuje stanovit v něm vedle času na učení, zábavu a společnou modlitbu i blok nazvaný domácí práce. Platit by měl pro všechny děti. Každý může podle svých možností přiložit ruku k dílu a mít podíl na starosti o společný domov.

Tomu se nemůžeme vyhnout

Notorickým příznakem domácích prací je jejich „sisyfovský“ rozměr. Umyje se nádobí – ale vzápětí se zase zašpiní. Zamete se podlaha – a za půl hodiny jakoby se nic nestalo. Navaří se - a všichni to rázem snědí. Frustruje to často i dospělé, o dětech, tím spíš o adolescentech ani nemluvě. „Připomínejme sobě i dětem, že této únavné činnosti se v životě nikdo nemůžeme vyhnout. Pojmenujme to. Úkolem rodičů je jít příkladem a děkovat si vzájemně za všechno, co pro sebe děláme, ocenit to. Tatínek může říct: Díky, maminko, že jsi uvařila, my se teď postaráme o nádobí,“ zdůrazňuje Hana Imlaufová. A někdy je podle ní dobré dát dítěti za pravdu: „Mě taky štve pořád umývat záchod, když bude zas špinavý, ale někdo to dělat musí.“

Ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a jeho bratr, tepelský opat Filip shodně popisují svou zkušenost s výchovou rodičů k podílu na společném životě rodiny. „Když bylo potřeba něco udělat, tatínek i maminka nás přizvali k práci. Ptali se nás: Kdo se toho ujme? Kdo si to vezme za své?“ vzpomínají bratři Lobkowiczovi. Za pravdu jim dává psychiatr Peter Pöthe, který se zaměřuje na vývojovou psychologii dětí: „To přeci dítě posiluje. Kdo doma pracuje, je v jádru lépe připravený na život, naučí se, že se může ujmout situace, prokázat kompetenci, něco udělat. Takové děti bývají odolnější, samostatnější a tím pádem schopnější než děti, po nichž rodiče nic nevyžadují.“

JIŘÍ MACHÁNĚ

Více lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne.

Téma: Výchova ke ctnostem

Ctnost? Přestože tento pojem může znít poněkud staromódně, v

psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen církevních – se etika či výchova ke ctnostem vrací.  

Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel Zdeněk Pololáník, který brzy oslaví 85. narozeniny

Připravujeme: JAN AMOS KOMENSKÝ

Letos si připomínáme 350 let od smrti učitele národů a posledního biskupa Jednoty bratrské.