Katolický týdeník: Aby se vaše radost naplnila

V osmém století, když bylo Německo ještě pohanské, nechal sv. Bonifác z Mohuče porazit posvátný dub, aby přesvědčil druidy, že strom není chráněn božstvy. Několik set let starý dub při svém pádu poničil všechno kromě mladé jedle. „Od této chvíle,“ prohlásil sv. Bonifác, „se tento strom bude nazývat stromem Dítěte Ježíše.“

Pravda, kterou je Bůh, přichází do určité kultury, a to skrze lidské prostředníky, které rovněž ovlivňuje společnost a kultura. Evangelista zakládá své vyprávění o Ježíšově narození na znacích kultury, k níž patří. Biskup, který předává víru, tak činí rovněž v rámci určité kultury – u sv. Bonifáce šlo o kulturu druidů. Podobné je to dnes u nás.

Celá společnost stojí na schopnosti věřit slovu druhého. Věříme tomu, co říká lékař, právník, a s přehnanou naivitou často i tomu, co píšou v novinách. Tato víra se může minout s cílem a šířit omyl, neboť se stává, že se člověk mýlí nebo chce mýlit druhé.

V našem každodenním životě zakoušíme, jak důležitá je tato přirozená víra a důvěra, kterou si vzájemně věnujeme. Přesto se Kristův učedník musí naučit rozlišovat to, čemu věří, protože to pochází od člověka, a to, čemu věří, protože to pochází od Boha. Musí také rozlišovat důvěru, kterou bezděčně věnuje někomu, koho si váží, a důvěru, kterou ve víře věnuje tomu, kdo mu má předávat Pravdu, jíž je Bůh.

Co je tedy ta víra, na níž máme zakládat svůj život, očištěná od dojmů, emocí, a dokonce i od ryze racionálních úvah? Víra může být definovaná jako duchovní instinkt, který nám pomáhá pozvedat oči vzhůru; jako instinkt, který nám umožňuje vnímat nedostatečnost dober a radostí, jež můžeme sami získat; jako instinkt, který nás otevírá dobru darovanému shůry – daru tak velkému, že si ho sami ani nedokážeme představit, radosti tak hluboké, že dokáže obsáhnout i bolest. Tak se učíme naslouchat Písmu, Tradici i Božím služebníkům s pohledem víry, který nám pomáhá rozlišovat to, co je jen lidské, a to, co nám chce sdělit sám Bůh. To není vždy snadné!

Víra je milost. V řecké verzi evangelií jsou slova „radost“ a „milost“ odvozena od stejného kořene, z něhož vzešlo také charisma, tedy „dar z Boží milosti“. Víra je oheň, který v nás vytváří schopnost vše, co nás přitahuje, ale i to, co nás trápí a co je těžké unést, přijímat jako Boží dar a dávat sám sebe druhým. Středem tohoto plamene je pravá radost. Není snad radost Kristovou závětí, jeho duchovním odkazem? „Aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“

Vždy je zde riziko, že zbožní věřící (stejně jako mniši) omezí svůj život z víry na to, co mohou pochopit rozumem nebo zakoušet vlastní citovostí. Budeme si snad z vyprávění o Ježíšově narození pamatovat jen hostitele, který nechal oslíka Svaté rodiny podupávat před svým hostincem a nedal mu ani otep slámy? Usmíváte se? To bylo účelem! Veselé Vánoce vám přejí mniši z Nového Dvora.

DOM SAMUEL, novodvorský opat

Další texty lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je v době pandemie k mání vždy od soboty na www.katyd.cz.

Oslavy Kristova narození v pandemii

Ne každý se letos o Vánocích dostane na mši svatou, pandemie omezuje i konání „půlnočních“, kdy kostely obvykle praskají ve švech. Přinášíme proto dva praktické návody k domácí bohoslužbě.

Perspektivy: Vánoce podle Benedikta XVI.

Emeritní papež Benedikt XVI. nás ve svých úvahách a spisech vybízí, abychom se i my spolu s mudrci a pastýři vydali do Betléma a společně nalezli nové světlo a novou radost.

Výstava k poctě ochránkyně Plzně

Plzeňská madona – slavná plastika tzv. krásného slohu a ochránkyně Plzně – se představuje na výstavě Nad slunce krásnější, kterou její autoři připravovali celých 7 let.

Buďme tvůrci příjemné atmosféry

Setkat se s rodinou má být radost. Nejvíc nám ji ale může pokazit nikoli pandemie, nýbrž naše nerealistická očekávání. Nebo ukvapená potřeba na všechno reagovat.

Připravujeme: PRAVÁ RADOST

Umíme se radovat? Kolikrát nám to  nejde ani když kolem neřádí pandemie. V čem spočívá pravá radost? A proč nestačí nelehkou dobu jen „přežít“?