Katolický týdeník: Zasvěcený život není selanka ani utrpení

Sestru Francescu Šimuniovou zvolily sestry z kláštera benediktinek Venio v Mnichově a v Praze za představenou své česko-německé komunity. Slavnostní benedikce abatyše se uskutečnila o uplynulém víkendu v Bavorsku.

Klášter na Bílé hoře byl založen z Mnichova a abatyší celé komunity jste se stala teď vy. Jak se to přihodilo?

Bylo to dokonce vůbec poprvé, kdy jsme ze svého středu vybíraly abatyši. Předešlou představenou zvolily sestry jako převorku a teprve poté kardinál Reinhard Marx, mnichovsko-freisingský arcibiskup, povýšil naše převorství na opatství. O to větší překvapení bylo, že jsem se na začátku ledna 2021 stala abatyší právě já – řeholnice z pražské komunity založené sestrami z Mnichova teprve v roce 2007. Lednovou volbu komplikovala pandemie, ale do Německa jsme se dostaly bez větších omezení, podobně jako o měsíc dříve. Byl to malý zázrak: při prvním setkání jsme naprosto koncentrovaně a konstruktivně v několika hodinách probraly to nejdůležitější a při druhém setkání volily.

Nám, kteří jsme abatyši nikdy nevolili, prozraďte, co jste musely nejdřív probrat.

Z Prahy jsme přijely s tím, že tady na Bílé hoře téměř po celou dobu existence komunity nemáme představenou. Sestry s věčnými sliby se po týdnu střídají v moderaci komunity s tím, že jako malé společenství šesti sester většinu věcí řešíme a rozhodujeme společně. Naši nabídku, že by větší participace sester na vedení mohla být možná i v mnichovské komunitě, jsme považovaly za totální revoluci. Sestry ji však neodmítly. V tu chvíli jsem si uvědomila, co to znamená: abatyše by nemusela žít trvale v Mnichově, nýbrž také v pražské komunitě. A tak jsem se stala jednou z osmi kandidátek. Přituhovalo, když mi pak některé z třinácti sester volitelek začaly naznačovat, že by si mě dovedly představit v roli abatyše, a vyptávaly se, co bych na to říkala…

Jak jste tu volbu prožila?

Asi před dvěma měsíci jsme měly pravidelnou supervizi, kdy si navzájem dáváme zpětnou vazbu. Do Mnichova jsem tak jela s pokorou. A najednou jsem tu stála jako abatyše. Hned po volbě jsem byla uvedena na své nové místo v chóru. Byla jsem ještě v „pološoku“. Je to tak absurdní, když se najednou ocitnete na místě, odkud představená vede modlitbu. Pozdvihla jsem oči (nikdy předtím jsem pohled z tohoto místa nemohla zažít) – a přímo naproti mně byl kříž…

Vaše komunita je trochu specifická. Jste benediktinky, které nežijí v klauzuře. Jak váš život vlastně vypadá?

Rytmus modlitby a práce je velmi podobný ostatním klášterům. Ale musíme jej přizpůsobit tomu, že chodíme do civilních zaměstnání, kde respektujeme pracovní režim, tedy například směny zdravotnice. Modlíme se třikrát za den společně, kompletář máme individuálně. Oproti klauzurovaným klášterům nemáme denně vigilii, ale čtení a žalmy z ní jsou integrovány do ranních chval nebo polední modlitby. Sestry, které odcházejí do civilního zaměstnání, opouštějí klášter po ranní modlitbě (nejsou tu tedy v poledne na modlitbu a oběd), ale všechny se snažíme, abychom se večer opět v chóru sešly. Když celý den nejsme doma, na společné záležitosti potřebujeme mít večer. Třeba v pátek máme večeři, na niž navazuje duchovní sdílení. Je trochu hlubší, není to jen povídání, co jsme právě zažily, ale spíš čím se zabýváme vnitřně, co čteme, co nás zaujalo. A v neděli při večeři si zase naopak povídáme a plánujeme celý příští týden.

JIŘÍ MACHÁNĚ

Pokračování lze nalézt spolu s dalšími texty na www.katyd.cz, kde je v době pandemie ke čtení celé vydání.
 

Postní doba pandemická

Letošní postní doba bude jiná. Nemohou se konat velké duchovní obnovy, přesto existuje řada tipů, které nám ji pomohou dobře prožít.

Téma: Pokora

Pokora patří k nutné výbavě člověka pro život s Bohem i s druhými lidmi – v rodinách i řeholních komunitách. Jaká je ta pravá a jak vypadá ta, které říkáme „hrbatá“?

Přežívat, nebo doopravdy žít?

Život s pandemií přinesl nové nároky a obavy, před nimiž se většina z nás nikam neschová. Není to však i příležitost k proměně?

Průvodce postní dobou

Po loňském koronavirovém postu jsme se tolik těšili, že letos už budeme zpátky ve vyjetých kolejích – a místo toho se zdá, že tma nemá konce. Nabízíme trošku světla do této tmy v postní příloze.

Připravujeme: 90 LET RADIA VATICANA

Katolíky po celém světě spojuje už 90 let vůbec první globální rozhlasová síť. Radio Vaticana vysílá do celého světa nepřetržitě již od 12. února 1931.