Komentář C. V. Pospíšila: Naprosto nevědecké „přemalby“ obrazu historického Ježíše

Přinášíme vám komentář profesora Ctirada Václava Pospíšila, teologa a kněze, ve kterém se zamýšlí (nejen) nad doku-dramatem Poslední dny Ježíše Krista, který nedávno odvysílala Česká televize.

^{Foto: L. Hradílek}

V první řadě cítím povinnost upozornit na obecný trend, který mne opravdu velmi znepokojuje. Společnost a média nás křesťany směrují ke konání charity, což jistě není špatně, zároveň to ale neznamená, že musíme vždy vyhovět každému ve všem a jako hlupáci posluhovat kdekomu a kdečemu. Toleruje se také kulturní a kultická složka našeho života, nicméně se nám zároveň neustále podprahově sděluje, že pravověří není nic tak zásadně důležitého. Své křesťanství lidé namnoze vnímají jako nějakou terapii, jako cestu k životu plnému harmonie a úsměvů. Jenomže pravý život z víry jsou také Getsemany, noci smyslů, noci ducha, dlouhá putování po duchovní poušti, zápas v první řadě se sebou samotným, tvrdý boj o uchování víry – živého vztahu k Otci v Synu v síle Ducha Svatého. O tom se v nejrůznějších tak zvaně křesťanských vysíláních dlouhá léta moc nehovoří, pokud vůbec. Aniž bych chtěl zaujímat pózu škarohlídského inkvizitora, musím na základě své celoživotní zkušenosti konstatovat, že pravý obsah víry je zcela zásadní, neboť od toho se následně odvíjí forma mého vnitřního života, mé rozhodování a v posledním důsledku také moje lidské naplnění – spása. Přirovnám-li svůj život k horolezeckému výstupu na strmou skálu, kdy pode mnou neustále otevírá tlamu přehluboká propast, pak obsah víry je jistota lana, které mne drží, zachraňuje a vede správným směrem. To je také důvod, proč bychom jako pastýři měli opravdu velmi důsledně, možná i trochu méně bezstarostně než doposud, dbát právě na připomínání, vysvětlování a zpřítomňování tajemství obsahu víry v životě společenství i jednotlivců. Nejde totiž rozhodně pouze o nějakou abstraktní doktrínu, nýbrž o živoucí poselství spásy, o naši křesťanskou identitu. Ta ovšem nemůže být tomuto světu tak docela po chuti! Po vzoru svatého Pavla je třeba konstatovat, že křesťanství bez pohoršení kříže je nepravdivé a vyčpělé. Bez zmíněné slanosti takové rádoby-křesťanství nakonec nemůže neskončit jinde než na hnojišti dějin.

V dané souvislosti si dovolím kritickým způsobem reagovat na pořady o historickém Ježíšovi, které Česká televize importuje zejména z anglosaského světa. V tomto týdnu jsem shlédnul jedno takové „doku-drama“ o posledních dnech Ježíšova života. Nyní vyslovím kritický soud ne jako profesor dogmatiky, nýbrž pouze jako uživatel zdravého rozumu. Řetězení argumentace stylem: „možná – možná – možná – možná – možná – možná – možná ... závěr“, vede při kupříkladu padesátiprocentní pravděpodobnosti každého „možná“   k závěru, jehož pravděpodobnostní pravdivostní vypovídací hodnota je kolem jednoho procenta. Uvedený způsob argumentace je tudíž naprosto nevědecký a navíc uráží každého, kdo má všech pět pohromadě.

Hypotéza, podle níž byl Ježíš spřažen s Herodem a šlo mu o to, aby se stal novým veleknězem, který by shora zavedl etickou reformu judaismu, je z hlediska pramenů naprosto nepodloženým výmyslem. Takové „možná“ určitě nemá padesátiprocentní pravděpodobnost, spíše bych si dovolil tvrdit, že se jedná o hypotézu s nulovou pravděpodobnostní hodnotou. Tvrzení, podle něhož měl být Ježíš zatčen šest měsíců před Velikonocemi, je něco, z čeho se kriticky historicky myslícímu člověku točí hlava. Dovolím si skromnou otázku: Pokud by Ježíšovi šlo o post velekněze, jak se nám velcí odborníci z anglosaského světa snaží namluvit, jak si vysvětlit přilnutí učedníků k Ukřižovanému Pánu? Jak si vysvětlit ryze duchovní povahu prvotního křesťanství? Anglosaští odborníci vytrhávají z evangelií detaily, které se jim hodí do jejich vlastního ideologického konstruktu, opomíjejí však to nejzásadnější, totiž Ježíšova ducha, především pak jeho fascinující vztah k nebeskému Otci, jeho radikální „Ne“ politickému mesianismu. Výrok, podle něhož měl Ježíš očekávat, že Otec pošle legie andělů, aby za něho válčily, je primitivně manipulativním zkomolením toho, co o dané záležitosti vypovídají evangelia jako o Ježíšově smýšlení a postoji k jeho vlastnímu nadcházejícímu utrpení!

Až teď nadešel vyslovit soud jako systematický teolog, který se christologií zabývá v zásadě celý život. Naše víra stojí na vyznání: „Ježíš je Pán, Syn Boží, Spasitel.“ Osobní jméno označuje historickou postavu, zatímco s ní spjatý christologický titul vypovídá o jejím významu a nejhlubší identitě. Zkomolení obrazu historického Ježíše z Nazareta pochopitelně zásadním způsobem podvrací význam, který je vlastním obsahem naší víry, jež je nyní rafinovaně demontována a odsouvána do oblasti pouhých nedůvěryhodných konstruktů křesťanské komunity. Pokud by ale prvotní křesťané nevnímali hluboké souznění neslýchaného významu s osobou a životním příběhem Ježíše z Nazareta, pak vyvstává otázka, proč by něco takového vůbec „vyráběli“ a proč by za to umírali na popravištích! Ano, evangelia jsou stylizovaná, nicméně vydávají jasné svědectví o tom, že svědci Ježíšova života, jeho utrpení a vzkříšení právě v Mistrově příběhu odhalovali onen dech vyrážející spásonosný význam. A není to spása zadarmo, protože onen význam po nich vyžadoval stejně jako po nás kompletní proměnu smýšlení a nasazení života v nesnadném zápolení o Pravdu a Život v plnosti.

Závěr je nasnadě: Pečujme důsledně o svoji lidskou důstojnost a nenechme si vymývat mozek naprosto nevědeckými bláboly. Vyřčené se týká jak věřících, tak těch, kteří dar víry ještě neobdrželi. Pro křesťany pak platí, aby si kvůli vlastní intelektuální lenosti nenechávali uzmout poklad spásonosné víry, bez níž se není možné líbit Bohu.
 
Profesor Ctirad Václav Pospíšil