Shrnutí druhého dne apoštolské cesty papeže Františka v Iráku

Ráno navštívil papež František velkoajatolláha Alího Sistáního, potom zamířil do starověkého Uru na společnou modlitbu abrahámovských náboženství a večer celebroval mši v chaldejském ritu v Bagdádu.
Publikováno: 6. 3. 2021 19:45

Foto: Vatican News

Návštěva u velkoajatolláha Alího Sistáního

Druhý den apoštolské cesty zahájil papež František v iráckém Nadžafu, posvátném šíitském městě, které leží zhruba 160 km jižně od Bagdádu. Tamní Alího mešita se zlatou kupolí a bohatě zdobenými interiéry každoročně bývá cílem nejméně patnácti milionů věřících, kteří sem přicházejí uctít hrob Alího ibn Abí Táliba, který byl bratrancem a zároveň zetěm Mohamedovým. Šíité jej uznávají za svého prvního imáma, v jehož učení pokračují dnešní nadžafské náboženské školy a mešity, takže toto město je spolu s íránským Kommem považováno za centrum šíitské vzdělanosti. Za jeho hradbami se rozprostírá snad největší hřbitov na světě, protože šíité věří, že pochování v posvátném Nadžafu jim zajistí vstup do ráje.

Papež František zde vykonal soukromou zdvořilostní návštěvu u velkoajatolláha Alího Sistáního, který je od roku 1992 nejvyšší náboženskou autoritou iráckých šíitů. Ačkoli se kvůli vysokému věku (nar. 1930) téměř neukazuje na veřejnosti, jeho kázání má velikou váhu a díky nevměšování do politických záležitostí je považován za zprostředkovatele mezi různými politickými proudy. V roce 2014 vyzval Iráčany, aby se spojili v boji proti samozvanému Islámskému státu, a před dvěma lety naléhal na klid a nenásilí během protivládních manifestací.

Jak sdělil vatikánský tiskový mluvčí, setkání Svatého otce s velkoajatolláhem Alím Sistáním trvalo zhruba 45 minut. Papež při něm „poukázal na důležitost spolupráce a přátelství mezi náboženskými komunitami v Iráku, aby tak za vzájemného respektu a dialogu přispívaly k dobru této země, okolního regionu i celého lidstva. Setkání se pro papeže stalo příležitostí k tomu, aby velkoajatolláhu Al-Sistánímu poděkoval za to, že za panujícího násilí a velkých obtíží posledních let spolu se šíitským společenstvím pozvedl hlas na obranu nejslabších a pronásledovaných, na potvrzení posvátnosti lidského života a důležitosti jednoty iráckého národa. Při loučení s velkoajatolláhem Svatý otec ubezpečil o své modlitbě k Bohu, Stvořiteli všech, za mírovou a bratrskou budoucnost pro milovanou iráckou zemi, za Blízký východ a celý svět.“

Podle tiskového prohlášení nadžafské strany hovořil velkoajatolláh Sistání s papežem Františkem o nespravedlnosti, útisku, chudobě, náboženském a intelektuálním pronásledování, potlačování základních svobod a absenci sociální spravedlnosti, zejména během válek a násilných činů v blízkovýchodním regionu. Zmínil se rovněž o důsledcích ekonomické blokády a okupaci palestinských území. Zdůraznil, že náboženští a duchovní představitelé by měli brzdit takovéto tragédie a vyzval mezinárodní společenství k upřednostňování rozumu a moudrosti před jazykem války a vlastních zájmů. Vyslovil se pro respekt mezi stoupenci různých náboženství a intelektuálních směrů a potvrdil zájem o irácké křesťany, kteří mají právo na život v míru, bezpečí a plné úctě k základním právům. A konečně poděkoval papeži Františkovi, že kvůli návštěvě Nadžafu vážil dlouhou cestu.

Mezináboženské setkání na písečné pláni u starověkého města Ur

Z Nadžafu odletěl papež František do města Násiríja, vzdáleného necelých 400 km jihovýchodně od Bagdádu, v jehož blízkosti se kdysi rozkládalo hlavní město Sumerské říše – Ur, z Bible známé jako Ur Chaldejců. Kniha Genesis (11,28-31) sem umísťuje narození Abrahama (či Abrama), který se pak s klanem svého otce Teracha přesouvá z Uru, tedy jižní Mezopotámie, do severněji položeného Cháranu a odtud se vydává do nové země. Poblíž archeologického naleziště „Abrahámova domu“ a na pozadí Nannova chrámu se zikkuratem se vprostřed urské pouště konalo setkání tří monoteistických náboženství, která Abrahama pokládají za svého patriarchu, setkání s představiteli šíitů, sunnitů, sabejců a jezídů. Zazněly na něm úryvky z první knihy Mojžíšovy i Koránu a poté trojice svědectví, na která papež František navázal svou promluvou. Inspiraci čerpal z Boží pobídky Abrahamovi: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ (Gn 15,5). Jasný svit hvězd umocňuje skutečnost, že září společně, podotkl František.

„Nebe nás tak obdarovává poselstvím jednoty. Nejvyšší nad námi nás zve, abychom se nikdy neoddělovali od bratra po našem boku. Pokud si ale chceme uchovat bratrství, nesmíme nebe pustit ze zřetele. Jako Abrahamovi potomci a představitelé různých náboženství vnímáme, že naší přednostní úlohou je pomáhat bratrům a sestrám, aby pozdvihli zrak k nebi.

Skutečná religiozita spočívá v klanění Bohu a lásce k bližnímu, pokračoval papež. Ve světě, který mnohdy pokřivuje obraz Nejvyššího, mají věřící lidé svědčit o jeho dobrotě a ukazovat jeho otcovství prostřednictvím vzájemného bratrství:

Z domu našeho otce Abrahama prohlašujeme, že Bůh je milosrdný a jeho největší urážkou je znesvěcení jeho jména tehdy, když nenávidíme bratra. Nevraživost, extrémismus a násilí se nerodí ve zbožné duši, nýbrž zrazují náboženství. Jako věřící nemůžeme mlčet, když terorismus zneužívá náboženství, naopak, máme jasně vyřešit veškerá nedorozumění. Nedovolme, aby nebeskou zář zakryla nenávistná mračna!“

Papež vyzval k tomu, aby Abrahamovi potomci – stejně jako jejich praotec – kráčeli zemí a opouštěli uzavřenost výchozích vztahů či uskupení, které brání v otevřenosti vůči druhým:

„Ano, potřebujeme vycházet sami ze sebe, protože se neobejdeme jeden bez druhého. Pandemie nás naučila, že nikdo se nezachrání sám (Fratelli tutti, 54). Přesto se stále vrací pokušení udržovat si od druhých odstup. Ovšem toto smýšlení „zachraň se, kdo můžeš“ rychle zdegeneruje do „všichni proti všem“, což bude horší než jakákoli pandemie (tamtéž, 36). Z bouře, kterou procházíme, nás nezachrání izolace, zesílené zbrojení či stavba zdí, které nás naopak ještě více rozdělí a rozeštvou.“

František proto označil za jediný možný cíl cestu k pokoji, který ovšem nenastane, pokud namísto společného „my“ budeme druhé označovat za „tamty“. V míru neexistují vítězi a poražení, nýbrž jen bratři a sestry. Modleme se za mír na Blízkém východě, zejména v trýzněné Sýrii, naléhal papež:

„Odkud začíná cesta míru? Od toho, že upustíme od nepřátelství. Člověk, který s odvahou hledí na hvězdy a věří v Boha, nemá žádné nepřátele. Jediným protivníkem je nepřátelství v srdci. (...) Kdo chodí po Božích stezkách, nemůže být proti někomu, nýbrž staví se za všechny. Nemůže ospravedlňovat jakoukoli formu diktátu, útlaku a násilí, nezaujímá agresivní postoje.“

Na konci mezináboženského setkání jeho účastníci povstali ke společné modlitbě Abrahamových potomků. Papežův text v arabském překladu přednesl místní kněz. Přinášíme jeho plné znění:

Modlitba Abrahamových potomků

Všemohoucí Bože, náš Stvořiteli, který prokazuješ lásku lidské rodině a všemu, co Tvé ruce učinily, my, Abrahamovi synové a dcery, přináležející k židovství, křesťanství a islámu, spolu s ostatními věřícími a všemi lidmi dobré vůle, děkujeme Ti, že jsi nám za společného otce ve víře daroval Abraháma, vynikajícího syna této šlechetné a milé země.

Děkujeme Ti za tohoto příkladného muže víry, který byl pro víru samu poslušný Tobě až do dna, opustil svoji rodinu, svůj kmen a svoji zemi, aby šel do země, kterou neznal.

Děkujeme Ti rovněž za příklad odvahy, houževnatosti, síly ducha, velkorysosti a pohostinnosti, jež nám daroval náš - ve víře společný - otec.

Děkujeme Ti zejména za jeho heroickou víru, projevenou v ochotě obětovat svého syna z poslušnosti Tvému příkazu. Víme, že šlo o tu nejobtížnější zkoušku, z níž však vyšel vítězně, protože Tě poslechl bezvýhradně.

Děkujeme Ti, neboť hojným požehnáním našemu otci Abrahámovi jsi z něho učinil požehnání pro všechny národy.

Prosíme Tě, Bože našeho otce Abraháma i náš Bože, abys nám udělil pevnou víru, činorodou v dobrém, víru, která otevře naše srdce Tobě i všem našim bratřím a sestrám.
Učiň každého z nás svědkem Tvojí laskavé péče o všechny, zejména uprchlíky a běžence, vdovy a sirotky, chudé a nemocné.

Otevři naše srdce vzájemnému odpuštění a učiň z nás nástroje smíření a pokoje, tvůrce spravedlivější a bratrské společnosti.

Uveď do příbytku Tvého pokoje a světla všechny zesnulé, zvláště oběti násilí a válek.
Pomáhej občanským představitelům hledat a nalézat unesené lidi a ochraňuj zvláště ženy a děti.
Pomáhej nám pečovat o planetu, společný domov, který jsi ve své dobrotě a štědrosti dal nám všem.

Podporuj naše ruce při obnově této země a daruj nám potřebnou sílu, abychom pomohli těm, kteří byli nuceni opustit svoje domovy a zemi, mohli se bezpečně a důstojně vrátit a začít nový, klidný a prosperující život. Amen.

Večerní mše v Chaldejské katedrále sv. Josefa v Bagdádu

Z Uru papež po poledni odletěl zpět do Bagdádu, kde odpoledne předsedal eucharistické liturgii v chaldejském ritu. Je to poprvé, kdy římský papež celebroval v tomto ritu. Čtení a modlitby během bohoslužby zaznívaly v italštině, chaldejštině a arabštině. Perikopou evangelia přednesenou v arabštině byl text blahoslavenství.

Po evangeliu papež pronesl své kázání, ze kterého vám přinášíme nejdůležitější části:

„V dnešních čteních slyšíme o moudrosti, svědectví a zaslíbeních. Moudrost byla v těchto končinách země rozvíjena již od nejstarších dob. Její hledání člověka vždy fascinovalo. Často je to ovšem tak, že kdo disponuje více prostředky, může získat více vědomostí a mít více příležitostí, zatímco ti, kdo mají méně, zůstávají stranou. Tato nerovnost je nepřijatelná. Kniha moudrosti, ze které jsme četli, tuto perspektivu obrací.

Ježíš, zosobnění moudrosti, tento obrat dokončuje v evangeliu. A to ne jen tak někde, nýbrž hned ve svém prvním vystoupení, v blahoslavenstvích. Tento obrat je totální. Chudé, plačící či pronásledované nazývá blahoslavenými. (…) To, kam směřuje Ježíš, je moudré. Je to totiž láska. Srdcem blahoslavenství je láska. I když se zdá slabá v očích světa, ve skutečnosti vítězí. (…) Láska je naší silou, silou tolika bratří a sester, kteří i na tomto místě čelili předsudkům a útokům, týrání a pronásledování pro Ježíšovo jméno. Takto jsme povoláni také my.

Tak Bůh uskutečňuje svá zaslíbení. Moudrost podle Ježíše, která našla své vyjádření v blahoslavenstvích žádá, abychom vydali toto svědectví a nabízí odměnu, která je obsažena v Božích příslibech. Čteme jasně, že po každém blahoslavenství následuje slib. Kdo tato blahoslavenství žijí, získají Boží království, budou potěšeni, nasyceni, uvidí Boha (srv. Mt 3,3-12). Boží přísliby nabízejí radost, která nenachází srovnání, a nezklamou. Jak se ale naplňují? Skrze naše slabosti. Bůh blahoslaví ty, kdo jdou až do hloubky cestou jejich vnitřní chudoby. To je cesta. Žádná jiná.

Připomeňme si praotce Abraháma. Bůh mu slíbil rozsáhlé potomstvo, a přitom on i jeho žena jsou již velmi staří a nemají děti. Bůh pak koná zázraky právě v jejich trpělivém a důvěryplném stáří a daruje jim syna. Připomeňme si Mojžíše. Bůh mu slíbil, že osvobodí svůj lid z otroctví, a žádá po něm tedy, aby Mojžíš mluvil s faraonem. Mojžíš namítne, že není dobrý v mluvení. A přesto Bůh své sliby realizuje právě skrze Mojžíšovu řeč. Připomeňme si Marii, která byla povolána, aby se stala matkou v situaci, kdy podle zákona děti mít nemohla. A připomeňme si apoštola Petra. Zapřel Ježíše, a přitom ten ho pak zve k tomu, aby povzbuzoval ostatní. Drazí bratři a sestry. Někdy se můžeme cítit neschopní či neužiteční. Nevěřte tomu, protože Bůh chce naplnit svá zaslíbení právě skrze naše slabosti.

Drahá sestro, drahý bratře. Možná se díváš na své ruce a zdají se ti být prázdné. Možná se ve tvém srdci plíží nedůvěra a cítíš, jakoby se k tobě život choval nevděčně. Jestli je to tak, neboj se. Blahoslavenství jsou o tobě. O tobě, který jsi sklíčený, hladový, žíznící po spravedlnosti a pronásledovaný. Bůh ti slibuje, že tvé jméno je zapsáno v nebesích, v jeho srdci!“

Po bohoslužbě se papež odebral na nunciaturu, kde stráví další noc.

Zdroj: Vatican News

Autor článku:
TS ČBK

Související články

Další aktuality

6. neděle velikonoční - neděle modliteb za pronásledované křesťany

Blíží se 6. neděle velikonoční (9.5.), která bude v katolické církvi věnována modlitbám za pronásledované křesťany.
23.04.2021

Papež ke Dni země: Příroda nás potřebuje

Pandemie a klimatické problémy ukazují, že nemáme času na zbyt, přišel čas jednat, říká papež František ve videoposelství u příležitosti Dne země, který se tradičně slaví měsíc a dva dny po jarní rovnodennosti.
23.04.2021

Biskup Josef Nuzík k Roku rodiny Amoris laetitia

V době, kdy Svatý otec, stejně jako veliká část křesťanů, věnuje velkou pozornost současné pandemii a tomu, aby se při hledání řešení nezapomínalo na nejpotřebnější, současně vyhlašuje Rok rodiny připomínající jeho exhortaci Radost z lásky. K prožívání Roku rodiny Amoris laetitia v české a moravské církevní provincii zve delegát pro rodinu České biskupské konference Mons. Josef Nuzík.
22.04.2021

Globální „maraton“ modlitby růžence v měsíci květnu za ukončení pandemie COVID-19

Papežská rada pro novou evangelizaci ve středu 21. dubna uvedla, že „pro hlubokou touhu Svatého otce bude měsíc květen věnován modlitebnímu maratonu na téma ‘Modlitba k Bohu stoupala ustavičně z celé církve'“.
22.04.2021

Osmdesát let od skonu prvního československého kardinála Karla Kašpara

Ve středu 21. dubna uplynulo 80 let od úmrtí prvního československého kardinála Karla Kašpara. Jak významnou roli sehrál 32. pražský arcibiskup v našich moderních dějinách?
22.04.2021