P. Stanislav Přibyl vzpomíná na Cypriana Kizito Lwangu

P. Stanislav Přibyl, generální sekretář ČBK, měl možnost se s nedávno zesnulým kampalským arcibiskupem Cyprianem Kizito Lwangou mnohokrát setkat. Byl jeho hostem i na Svaté Hoře a právě tam vznikl pro svatohorský časopis v roce 2005 rozhovor, který vám níže přinášíme.
Publikováno: 6. 4. 2021 19:30

„Cyprian Kizito Lwanga byl příbuzným sv. Karla Lwangy, patrona Ugandy. Spolupracoval s Arcidiecézní charitou Praha od roku 2004. Já jsem se v roce 2004 stal prezidentem této charity. V Ugandě jsem byl 9x a vždy jsem se s biskupem Cyprianem setkával. On také často příjížděl do Prahy. A tak byl v květnu 2005 mým hostem na Svaté Hoře. Kromě jiného slavil mši svatou v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské ve Višňové, filmové Třešňové z Chalupářů, kterou jsem v té době rovněž spravoval. Dovedete si představit to haló, když biskup z Ugandy se objevil na tak malé vesnici mezi lidmi. Setkali jsme se ještě několikrát v Litoměřicích a v Praze, naposledy v prosinci 2018 byl za mnou na České biskupské konferenci.

V roce 2005 jsem s ním vedl rozhovor pro časopis Svatá Hora. Je i dnes, po 16 letech, velmi zajímavý. V roce 2006 se CKL stal arcibiskupem v Kampale. Jeho diecéze byla tak rozlehlá, že by potřebovala rozdělit minimálně na tři. Doslova se ve službě uštval. Jeho srdce to nevydrželo, a v noci z Velkého pátku na Bílou sobotu zemřel. Jeho smrt mě hluboce zasáhla, ale věřím ve věčný život, a tedy v dřívější nebo pozdější shledání. Zatím pevně doufám, že bude práci charity v Ugandě i nám zde v Čechách žehnat."

__________________________________

Přinášejte lidem naději

 
Ve dnech 19. – 22. května 2005 navštívil Svatou Horu v rámci své cesty po České republice biskup Cyprian Kizito Lwanga z Luweera v Ugandě. Několik týdnů před tím jsme se spolu seznámili, když jsem s Arcidiecézní charitou Praha pobýval v jeho diecézi. Při příležitosti jeho návštěvy u nás jsem mu položil několik otázek...
 
Pane biskupe, jaké bylo vaše dětství, studentská léta? Jaké bylo vaše povolání ke kněžství?

Narodil jsem se v roce 1953. Jako chlapec jsem měl veliké štěstí, že mi bylo umožněno vzdělání. Navíc mě potkalo další štěstí, totiž že škola, do které jsem chodil, byla dobrou školou. Později jsem vstoupil do semináře, a to v té době byla jedna z nejlepších škol v zemi vůbec. Měl jsem velmi dobré učitele. Tehdy vyučovali v semináři většinou misionáři, měl jsem tedy také učitele z Anglie. Moc jsem si toho vážil, protože jsem věděl, že ve vzdělání je moje budoucnost. Školní řád byl velice přísný, měli jsme mnoho disciplín, ale dnes jsem rád, že tomu tak bylo. Ten, kdo neměl na školné, byl poslán domů, aby přinesl další peníze, a často se nevrátil, protože nebylo čím zaplatit. Já jsem se naštěstí nemusel vrátit domů do staré bídy, domů jsem se vracel jen jednou ročně na pár dní. Jinak jsme zůstávali v semináři i o prázdninách.  Já sám jsem často pracoval na zahradě, abych si vydělal nějaké peníze na studium.
 
Jakou disciplínu jste měl v teologii nejraději?
To je velmi těžká otázka. Z teologie mám rád všechno. Ještě před teologií jsme měli filozofii, což byl pro nás nový předmět. Měli jsme také metafyziku, ale vlastně všechny předměty navazovaly na to, co jsem znal z předchozího studia, jen se šlo více do hloubky. Kromě teologie mám velice rád dějiny církve, její vývoj a proměny od dob apoštolů, protože historie nám pomáhá pochopit naše kořeny i současné problémy. Díky tomu při svých kázáních rád zmiňuji souvislosti a původ věcí.
 
V kolika letech jste se stal knězem a jaké bylo vaše první působiště?
Knězem jsem se stal v roce 1978, takže mi v té době bylo 25 let. Byl jsem velmi mladý, vlastně nejmladší z celé třídy. Na začátku jsem byl jmenován sekretářem kardinála a bylo to pro mě překvapení, protože jsem myslel, že půjdu pracovat do farnosti. Pro kardinála Nsubuga (Emmanuel Kiwanuka kardinál Nsubuga 1914-1991) jsem pracoval rok, a on mě po roce poslal do Francie studovat francouzštinu a administrativu. Díky tomu jsem se tedy naučil trochu francouzsky. Získal jsem tam i mnoho dalších zkušeností, protože mi kardinál zajistil stipendium od francouzské vlády. Do Francie jsem jel sám, francouzsky jsem moc neuměl. Potřeboval jsem si vyřídit nějaké dokumenty na ministerstvu zahraničních věcí, ale nikdo se mnou nebavil, což mi přišlo zvláštní. Tak jsem šel na ambasádu, kde mi ale dali jen mapu a ukázali na ní místo. Umíte si představit jaké to je, když přijedete z Afriky do Evropy bez jakýchkoli zkušeností, ale přesto jsem uspěl. Ve Francii jsem zůstal téměř tři roky. po návratu jsem dva měsíce jsem působil v diecézním semináři a pak jsem byl jmenován kaplanem v jedné farnosti. Zároveň jsem pracoval jako kancléř diecéze v Kampale. Po třech letech jsem byl přeložen do jiné farnosti, bylo to v roce 1984 a dva roky nato jsem se stal farářem v místě zvaném Dindeva. Zde jsem sloužil v letech 1986-88. Roku 1989 jsem se stal generálním vikářem arcidiecéze v Kampale. Později jsem byl poslán na studium do Říma, abych si udělal doktorát z kanonického práva. Roku 1995 jsem se vrátil a od té doby jsem v semináři, vlastně ve dvou seminářích vyučoval kanonické právo. Koncem roku 1996 jsem byl jmenován biskupem a v březnu roku 1997 jsem přijal biskupské svěcení. Bylo to pro mě vlastně velké překvapení. Vyučoval jsem v semináři, nuncius si mě nechal vyhledat sdělil mi, že jsem byl jmenován biskupem a zeptal se mě, zda toto jmenování přijímám. Odpověděl jsem, že nevím, a tak mi nuncius dal dva dny na rozmyšlenou. Řekl mi, že se papež chystá založit novou diecézi v Kasana Luweero a že se mám stát prvním biskupem této diecéze. Měl jsem z toho hrůzu.
 
Které období vašeho kněžského či biskupského života bylo nejšťastnější?
Když jsem byl farářem, byla to velmi dobrá zkušenost. Víte, být biskupem je jiné a být knězem je také jiné. Obojí má své problémy. Nejlépe jsem se cítil, když jsem se stal knězem. Dlouho jsem se na to těšil a chtěl jsem se moc stát knězem. V té době jsem se cítil velmi šťastný. Bylo to něco jiného než být biskupem. Když jsem se stal biskupem, měl jsem smíšené pocity. Kasana - Luweero je velmi obtížná oblast. Jsou tam lidé, kteří nás nemají rádi. Vlastně jsem nevěděl, zda je dobré jít do Kasana - Luweero. Byl jsem z toho vyděšený a prosil jsem Pána, aby mi dal vědět, co mám dělat. V porovnání s ostatními jsem byl nejmladším biskupem a v oblasti bylo mnoho problémů, protože byla nejvíce zasažena občanskou válkou.
 
Můžete našim čtenářům trochu vysvětlit události občanské války? Jaký měla válka vliv na životy obyčejných lidí?
Když jsem studoval ve Francii, exprezident Apollo Milton Obote se vrátil do Ugandy zpět z Tanzánie, bylo to roku 1980. V osmdesátém roce se konaly volby, v nichž Yoweri Museveni (současný prezident Ugandy) prohrál, protože průběh voleb byl zmanipulován a prezidentem se stal po letech opět Obote. Museveni volby neuznal a začal proti Obotemu bojovat. Rozhodl se usadit se svou armádou právě v oblasti Luweero. Vláda kvůli tomu pronásledovala obyvatele, kteří v této oblasti žili, protože v nich viděla své nepřátele. Vládní jednotky přišly do Luweera a pozabíjely mnoho lidí. Ti, kteří přežili, se potom přidávali k Museveniho guerillám.
Všechny katolické farnosti byly zničeny. Situace byla velmi zlá tam, kde jsme pracovali s katechumeny. Většinou byli pokořeni a zostuzeni, a poté rozehnáni. Dělalo se to podobně jako u vás za komunistů. Ponižovali kněze, svlékali je například před zraky věřících, což je v naší kultuře hrozná potupa. Když jsem se vrátil do Kampaly a stal se kaplanem, staral jsem se o uprchlíky z Luweera a po válce jsem jim pomáhal v repatriačních programech vrátit se zpět do svých domovů. Byla to těžká doba. Mnoho lidí ztratilo své životy, naříkali nad minulostí. Říkal jsem jim: „Dobře, moji přátelé, myslete pozitivně, zapomeňme na minulost, odpusťte jeden druhému a něco dělejte.“ Bohužel, moji předchůdci spolu nespolupracovali. Takže jedna z věcí, kterou jsme museli začít dělat, abychom dokázali společně pracovat a uspěli, byla modlitba. Dodnes se každý měsíc scházím se všemi svými kněžími a sestrami, společně se modlíme a předáváme si zkušenosti. Věřím a, že nás to skutečně sjednocuje. Později jsem se díky Prozřetelnosti setkal s lidmi z Arcidiecézní charity Praha, a některé zásadní problémy jsou tak vyřešeny. Těžkostí je však stále obrovské množství.
 
Jaké byly začátky nové diecéze, co se podařilo a nepodařilo?
Začátky byly velice obtížné. Za prvé neexistovala žádná budova biskupství. Jako nový biskup jsem odjel do Kasana, kde jsem dostal jednu místnost a zde jsem začal pracovat. V té době jsem bydlel se skupinou misionářů. Nebyly totiž žádné vyhlídky na nové sídlo biskupství. Bylo mi doporučeno připravit organizaci diecéze tak, abych ji mohl řídit z tohoto místa.
Byl jsem optimista. Řekl jsem si, že uděláme, co budeme v našich silách. Najednou byl k dispozici jeden dům, z něhož zrovna odcházel jeden laický misionář. Setkal jsem se s ním a požádal jej o zapůjčení tohoto domu. On mi jej dal k dispozici a já v něm začal žít. Tento dům stál v Kasana a byl velmi prostý, například toaleta byla mimo dům.
Pak jsem začal uvažovat o postavení nového domu v Kasana a snažil jsem se získat nějaké prostředky na jeho stavbu. Nejprve jsem sbíral peníze ve své diecézi a potom jsem odjel do Říma na Kongregaci pro evangelizaci národů, abych jim vysvětil svou situaci. Tam mi slíbili pomoc. A skutečně - darovali mi 50.000 dolarů. Na začátek to nebylo špatné. Zhruba tři roky potom trvalo, než jsem dům společně s přáteli postavil.
 
Jak vypadá struktura vaší diecéze?
Já sám jsem založil 9 farností, které jsou opravdu velké, například Nata Songola. Druhou jsem umístil v Kakoge a požádal jsem otce Vincenta (ředitel diecézní charity Kasana), aby ji spravoval. Nebyl tam ale žádný dům, takže on nejprve bydlel u mě a dojížděl tam. Když jsem začal se stavbou kostela, přijeli polští salesiáni navštívit františkány a chtěli otevřít misii v Ugandě. Přišli tedy za mnou a já je vzal do Kakoge. Oni se rozhodli, že se jí ujmou a postaví tam dům. Potom se také Kasana stala farností. Potom Momma, kde nebylo vůbec nic a opravdu se začínalo od píky. Pak další zvaná Kateka a Zirogue. K dnešnímu dni má diecéze  15 farností. Jsem přesvědčen, že v nejbližší době budu potřebovat ještě čtyři další.
 
Proč o farnostech jen uvažujete? Je nedostatek kněží nebo máte spíše problémy s infrastrukturou?
Určitě je problém v infrastruktuře. Abyste mohli otevřít farnost, potřebujete nejprve kostel a potom faru. Ano, největší problém mé diecéze je v infrastruktuře. Postavit farní kostel stojí asi sto deset miliónů ugandských šilinků, což je asi půl druhého miliónu českých korun. Snažíme se šetřit, kde je to možné. Například chceme otevřít farní cihelnu, abychom si mohli vypalovat vlastní cihly. V mnoha farnostech lidé chodí „do kostela“ pod stromy. Peníze sháníme různě. Například polští misionáři mají přátele v Americe, jimž poslali stavební plány jedné kaple. Oni tam mezi sebou udělali sbírky a za ty peníze nám kapli postavili.
 
Jak se vypořádáváte s nedostatkem kněží, když máte pouze 15 farností?
Správně bych měl mít 230 farností, ale je jich jen 15. Ani v budoucnosti každá vesnice nebude farností. Máme takovou představu, že v jedné farnosti budou dva kněží a zbytek několik katechetů. Spolu s věřícími se během týdne katecheté budou shromážďovat v kostele, modlit se a vykládat katechismus a v neděli bude mše svatá. Když kněz nebude moci do farnosti přijít, povede katecheta místo mše bohoslužbu slova.
 
Není to pro vás jako pro biskupa traumatizující vědět, že lidé nemohou pravidelně žít životem ze svátostí?
Je to velká potíž. Dělám, co mohu. Snažím se vyučit tolik kněží, kolik se dá a usiluji o to, aby přicházeli misionáři, kteří by mi pomohli.
 
Jak vysvětlujete lidem, že je Bůh má rád, jak jim předáváte poselství, když je ve vaší zemi taková beznaděj? Jak kážete o naději? Jak lidé na vaše slova reagují?
Naši lidé jsou přirozeně věřící. Ateismus v evropském slova smyslu u nás téměř neexistuje. Základem je tedy, že lidé si myslí a věří, že Bůh existuje. Místní jméno pro Boha je „Katonda“, což znamená „osoba, která tvoří.“ Když jsou lidé nemocní nebo trpí, jsou šťastní, když jim řeknu, že existuje někdo dobrý, kdo je na jejich straně a na koho mohou to své utrpení složit. Své diecézany vedu k tomu, aby se modlili, aby obrátili svůj nářek k Bohu, protože my lidé nedokážeme vyřešit jejich problémy. Jedním z problémů jsou nemoci. Modlíme se za nemocné, a někteří z nich se uzdraví, přestože lékařská pomoc je téměř nedosažitelná. Vědomí Boží pomoci lidem pomáhá. Modlitba dále dává člověku naději. Ženy například velmi trpí, protože jejich společenské postavení je těžké. Dodat jim naději je naším důležitým úkolem. Lidé u nás si nestěžují, neobracejí se kvůli utrpení proti Bohu. Vědí, že to vše je spojeno s životem. A tak se s nimi modlíme a společně se dělíme o naději.
A nyní k víře. Před tím než se Luweero stalo diecézí, situace v této oblasti se stále zhoršovala. Nyní existuje diecéze a v jejím čele je biskup, který se snaží naslouchat a potom samozřejmě předložit nějaká řešení. To víře lidí pomáhá. Dále si lidé pomáhají navzájem, ať na úrovni farností či diecézí. Uvedu příklad. Farnost jako je Svatá Hora, by mohla mít například sesterskou farnost třeba v Luweeru. Mohly by si pomáhat nejen finančně, ale také výměnou nápadů, zkušeností s vírou, navštěvováním jeden druhého, tedy vzájemným povzbuzováním se ve víře.
 
Jaké máte biskupské heslo a co pro vás tato slova znamenají?
Moje soukromé motto je úryvek z Janova evangelia 10,10, v němž nám Ježíš sám sebe představil během slavnosti Paschy jako Dobrého pastýře, který přišel, abychom měli život a aby jej měli v hojnosti. Výklad hesla „život v hojnosti“ se netýká jen duchovního života, ale také života společenského a mravního. A to je také spiritualita mé diecéze. Hlásat evangelium, ale také kázat, aby se lidé dokázali povznést nad všední problémy a prosili za svůj život, zdraví, za to, aby dostali lepší stravu. Pro mě osobně život v hojnosti znamená rovnováhu mezi duchovním životem a morálním společenským životem. TJedno od druhého nelze oddělit. Když žijete obojí, máte naději.
 
Máte ve své diecézi podobné poutní místo jako je u nás Svatá Hora?
Ano, máme místo v mojí diecézi, které se jmenuje Waluleeta, kde se narodil nejmladší z ugandských mučedníků, sv. Kizito. Každý rok, poslední neděli v červenci, se tam celá diecéze shromáždí i s naším kardinálem. A samozřejmě farnosti také putují do katedrály v Kasaně. Ve Waluleeta máme totiž jen malou kapličku.
 
Tertullián řekl, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Platí to pro Ugandu?
Naprosto, v Ugandě se to stalo skutečností. Když byli roku 1886 zabiti ugandští mučedníci (sv. Karel Lwanga a druhové), lidé si mysleli, že je to konec katolické církve v zemi. Ale je to naopak - od té doby je církev stále silnější. Když nastává konec července, celý národ putuje do Namugonga, místa, kde byl pohřben sv. Karel Lwanga se svými druhy, každý rok více a více lidí. Na přímluvu těchto svatých se stalo mnoho zázraků, ať už fyzické či duchovní povahy. I proto se papež Pavel VI. rozhodl navštívit toto místo, kde jsou pohřbeni a později je navštívil i papež Jan Pavel II.
 
Chtěl byste něco vzkázat lidem v naší zemi?
Chtěl bych je nejdříve ujistit, že se za vás modlíme. Přes všechny těžkosti, kterými jste prošli, vás chci povzbudit ve víře. Tak jako Ježíš řekl sv. Petrovi, aby povzbuzoval své bratry a sestry, tak tedy i já, prostý biskup z Ugandy, vás povzbuzuji k víře. Bůh existuje, ať chceme nebo nechceme, ať v něj věří celý národ nebo jen pár procent obyvatelstva.
Některé věci nemůžeme vysvětlit. Například přišlo tsunami. Lidé zapomněli, že to Bůh může dopustit, lidstvo bylo v šoku a bezmocné. Amerika nemohla dělat nic, když bin Ládin udělal, co udělal. Bylo to velmi zlé a viděli jsme i beznaději. Ale víra nám pomáhá ztracenou naději znovu nalézt.
Když srovnám život v Evropě a v Africe, je jasné, že vaše životní podmínky jsou velmi vysoké. Měli byste tedy být vděční i přesto, že minulost vaší země byla bolestná. Co se stalo, stalo se, ale Bůh je zde a my bychom se měli dnes snažit s jeho pomocí obnovit tvář země. Problémem vaší země je jistě materialismus, kterým komunisté nahradili Boha, a který má negativní následky i v životě dnešních lidí. Vy však přinášejte lidem naději!
 
 S biskupem Cyprianem K. Lwangou hovořil P. Stanislav Přibyl

Fotografie: archiv P. Stanislava Přibyla z návštěv Ugandy

Autor článku:
Monika Klimentová

Související články

Další aktuality

6. neděle velikonoční - neděle modliteb za pronásledované křesťany

Blíží se 6. neděle velikonoční (9.5.), která bude v katolické církvi věnována modlitbám za pronásledované křesťany.
23.04.2021

Papež ke Dni země: Příroda nás potřebuje

Pandemie a klimatické problémy ukazují, že nemáme času na zbyt, přišel čas jednat, říká papež František ve videoposelství u příležitosti Dne země, který se tradičně slaví měsíc a dva dny po jarní rovnodennosti.
23.04.2021

Biskup Josef Nuzík k Roku rodiny Amoris laetitia

V době, kdy Svatý otec, stejně jako veliká část křesťanů, věnuje velkou pozornost současné pandemii a tomu, aby se při hledání řešení nezapomínalo na nejpotřebnější, současně vyhlašuje Rok rodiny připomínající jeho exhortaci Radost z lásky. K prožívání Roku rodiny Amoris laetitia v české a moravské církevní provincii zve delegát pro rodinu České biskupské konference Mons. Josef Nuzík.
22.04.2021

Globální „maraton“ modlitby růžence v měsíci květnu za ukončení pandemie COVID-19

Papežská rada pro novou evangelizaci ve středu 21. dubna uvedla, že „pro hlubokou touhu Svatého otce bude měsíc květen věnován modlitebnímu maratonu na téma ‘Modlitba k Bohu stoupala ustavičně z celé církve'“.
22.04.2021

Osmdesát let od skonu prvního československého kardinála Karla Kašpara

Ve středu 21. dubna uplynulo 80 let od úmrtí prvního československého kardinála Karla Kašpara. Jak významnou roli sehrál 32. pražský arcibiskup v našich moderních dějinách?
22.04.2021