Dopis kardinála Dominika Duky prezidentu republiky

V den výročí první papežské návštěvy v naší zemi papežem Janem Pavlem II., dne 21. dubna 2021, adresuje kardinál Duka dopis prezidentu republiky, reagující na události ohledně vyšetřování výbuchu v moravských Vrběticích. Tento dopis v obdobném znění byl zaslaný i předsedovi Vlády ČR, předsedovi Poslanecké sněmovny ČR a předsedovi Senátu ČR.
Publikováno: 22. 4. 2021 9:00

Motto: „Nebojte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, Ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady“ (Mk 16,6).

Vážený pane prezidente,

ve společnosti, která je do určité míry frustrovaná a vyčerpaná dlouhou pandemií koronaviru, v situaci, kdy se v boji s ním odhalují naše povahy a charaktery, nás všechny šokovala zpráva o událostech sedm let starých. Vše nasvědčuje tomu, že byla z velké části odhalena pravda a my jsme tak konečně získali odpověď na otázku týkající se katastrofických výbuchů v muničních skladech ve Zlínském kraji. Ptejme se tedy: jak překonávat tyto bolestné, ale i zraňující a často i strach vyvolávající události?

Posláním církve není nahrazovat kompetence státních a politických institucí. Naše úkoly vyrůstají z dokumentu II. Vatikánského Koncilu, ze známé konstituce „Radost a naděje”. A právě o naději bych chtěl nyní hovořit; a také o solidaritě s bolestí, úzkostmi a utrpením těch, jichž se vrbětické události dotkly. Tato konstituce není jednostranná. Není to naivní text, který si představuje, že život je jen samá radost. Naopak nám říká, že církev má být solidární s lidmi, kteří trpí, jsou opuštěni a sužováni otázkami, které nás přesahují.

V situaci, v níž se nyní ocitáme, se můžeme ptát: Jaké jsou dnes naše jistoty? Kdo jsou naši přátelé? Kde je skutečná solidarita? Víme, že události, které se odehrály před sedmi lety, souvisí s jednou bolestí, s níž se dnes potýká celý současný svět: je jí nedostatek úcty k druhému člověku, nedostatek lidské vzájemnosti, lidského bratrství. Pokud nás snad vrbětická stopa přivádí až do Sýrie, chtěl bych připomenout opravdové utrpení syrského národa, národa, který je tak úzce spojen s životem prvotní církve, i s osudy sv. apoštola Pavla. Můžeme dokonce říci, že kniha svědka tamního utrpení, patriarchy kardinála Lahama: “Moje milovaná Sýrie”, nám může odpovědět na některé otázky, které se váží i k onomu muničnímu skladu ve Vrběticích.

Současné události nám ukazují, že chceme-li být svobodným a suverénním státem, musíme být sami hrdí – abychom dokázali chránit svou integritu a suverenitu. Na druhé straně si ale musíme uvědomit, že máme-li počítat s pomocí ostatních, musíme být zodpovědní. A také musíme plnit povinnosti, k nimž nás zavazují mezinárodní smlouvy. Nebudeme-li hovořit jednotným hlasem, budeme-li využívat jak pandemie koronaviru, tak i tohoto případu k vnitřním sporům, v nichž zapomínáme na společné dobro a na společný osud této země, našeho státu, pak musíme počítat s tím, že zůstaneme opuštění. O tom nás poučuje celá naše historie. 

Chceme-li, abychom skutečně žili ve světě, v němž je zachovávána svoboda, lidská důstojnost, práva člověka a skutečná demokracie, pak si musíme uvědomit, že je nutné přijmout veliké dědictví, z něhož vyrostla celá naše civilizace – její antické a židokřesťanské kořeny; od těch jsme ale odřízli, a proto dnes přestaly vyživovat nejen současný politický život, včetně toho mezinárodního, ale dokonce i vztahy mezi jednotlivci navzájem: rodinou počínaje a státními institucemi konče.

Hlas, který měl vrátit Evropě zničené Druhou světovou válkou a poničené totalitárními ideologiemi důstojnost, je Ježíšův hlas. Je to hlas zlatého pravidla: „Co chceš, aby jiní činili Tobě, to čiň Ty jim“ (Mt 7,12). A také hlas, který vynáší na povrch pravidlo rovnosti mezi lidskými bytostmi: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Ve světle těchto slov se musíme ptát, zda silnější má právo jednat se slabším mocensky, z pozice síly, anebo má povinnost respektovat jeho integritu a jeho práva.

Rovněž tak nám ovšem tato Ježíšova slova připomínají, že přátelství zavazuje i tehdy, když přítel není schopen jednat adekvátně. A tak bych v této situaci chtěl připomenout, že především my křesťané, my, kteří se odvoláváme na onen veliký odkaz Knihy knih, Starého i Nového zákona, cítíme svoji povinnost pozvednout hlas k modlitbě; abychom dokázali stát vždy na straně pravdy a dobra.

Kdykoli jsme v minulosti byli v ohrožení, museli jsme odložit vše, co nás rozděluje. Vzpomeňme na zrození našeho svobodného demokratického státu po První světové válce. Vzpomeňme na hnutí odporu v době Druhé světové války. Vzpomeňme na odpor proti komunistické totalitě a diktatuře v osmdesátých letech. V těchto chvílích jsme vždy věděli, co je společné dobro, svoboda, důstojnost a právo člověka žít svobodný a důstojný život.

V tomto roce si připomínáme 1100. výročí od zavraždění sv. Ludmily, světice, která byla vychovatelkou Ochránce naší země, sv. Václava. Ona je ctěna u nás i na východě, katolíky i pravoslavnými. Její ochraně svěřuji naše země a její přímluvě všechna naše současná i minulá zranění s prosbou o jejich uzdravení. V Dvořákově oratoriu vystupuje „Sv. Ludmila“ podobně jako v Muchově epopeji jako Matka celého Slovanstva. Kéž jako Matka přivede své děti k dobrým vztahům založeným na vzájemné úctě a jako dobrá vychovatelka přivede Slovany k moudrosti pramenící z evangelia.

Na závěr inspirován prezidentem Václavem Havlem dodávám: „Sv. Ludmilo“ přimlouvej se za nás, budeme to ještě potřebovat.

+ Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský a primas český

Autor článku:
Tereza Myslilová

Související články