„Skoky do Božího dobrodružství“ - rozhovor s biskupem Kročilem v Katolickém týdeníku

V souvislosti s 60. narozeninami biskupa Vlastimila Kročila, které oslaví 10. května, přinášíme rozhovor, který vyšel v Katolickém týdeníku č. 19.

_{Foto: Do výklenku své pracovny si biskup Vlastimil Kročil nechal vepsat Žalm 141, aby měl jeho slova, jak říká, stále na očích. „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím svévolnosti,“ překládá biskup z latiny. Snímek autor}

Třináctý českobudějovický biskup VLASTIMIL KROČIL oslaví 10. května šedesátiny. K bilančnímu rozhovoru nás přijal na biskupství, kde se v těchto dnech společně se zaměstnanci zabydluje po rozsáhlé rekonstrukci.

Vidím, že jste docela v dobrém rozpoložení. Z čeho?

Mám radost, že se podařilo završit dlouhodobě odkládanou opravu biskupství. Minulý týden jsme stěhovali celý úřad z provizorií a konečně budu moci vybalit všechny své věci z krabic. Je to pro mě velký milník, vzpruha do další práce i velká satisfakce.

Když jsem před pěti lety přišel z fary ve Veselí nad Lužnicí do Budějovic na biskupství, bylo mi hned jasné, že nejprve bude nutné se pustit do zásadních oprav. Teď už to tady postupně ožívá a je pro mě radost vidět nadšení spolupracovníků. Začíná pro nás nová éra pod jednou střechou, protože jsme tři roky žili ve stísněných podmínkách, rozesetí na čtyřech místech po městě.

Co se vám během posledních let podařilo? A co vás naopak vyčerpalo a štvalo?
Svůj hlavní úkol jsem viděl ve stabilizaci diecéze. Konkrétně ve školství, aby církevní školy měly adekvátní prostory, což se povedlo - koupili jsme internát, který je spojen s  biskupským gymnáziem, a nechali vybudovat nové učebny v podkroví, čímž jsme pomohli chodu biskupského gymnázia. Ukončena je i dostavba nových učeben na církevní základní škole.

Také Charita pracovala v nedůstojných podmínkách, a proto jsme koupili nový objekt v sousedství kanovnických domů, aby mohla svou službu nejen rozšířit, ale řízení své činnosti také lépe centralizovat.

Už rok zápasíme s pandemií, která napáchala spoustu problémů a těžkostí i v duchovní správě. Teprve časem budeme poznávat, kolik lidí se vrátí zpátky do kostela a do farností. Jinak mě tíží nedostatek kněží, nemožnost obsadit a zajistit duchovní správu pro všechny farnosti. Záleží mi na tom, aby se každý člověk mohl dostat k živému Božímu slovu a k eucharistii. Ne všude je to možné.

A pak jsem byl postaven do nepříjemné a vyčerpávající situace v souvislosti s knězem obviněným ze sexuálního zneužívání. V době, kdy se to mělo odehrát, jsem byl ještě na studiích v Římě, a tak jsem k této kauze přišel naprosto nepřipraven. Teprve jsem se musel učit, jak k tomu problému přistupovat.

Co je naopak před vámi, co je potřeba ve vaší diecézi udělat?

Mám starost o kněze, kteří žijí osamoceni. Přál bych si, aby do budoucna tvořili živá společenství – proto je stále vybízím, aby si zvolili spiritualitu, o kterou by se mohli opírat, třeba i společně s laiky.
Stále mám před očima úkol dát do pořádku fary, které si ponecháme ve vlastnictví a stanou se centrem našich kmenových farností, aby tam mohli kněží opravdu důstojným způsobem přebývat a farnost měla kde rozvíjet svůj život. Zredukovali jsme počet farností z 354 na 241, aby se naše síly soustředily do míst, kde církev žije.

V neposlední řadě jsou to záležitosti ekonomické. Snažíme se investovat tak, abychom do budoucna zajistili dostatek finančních prostředků na platy našich kněží a zaměstnanců.

Říkáte, že vybízíte kněze, aby si zvolili spiritualitu. Copak spiritualita diecézního kněze nestačí?

Farnosti už nejsou taková společenství, jak jsme je znali z minulosti. Pastorace vyžaduje nové přístupy, je potřeba misionářského ducha, abychom vyšli za lidmi. Kněz nemůže čekat v kostele, až za ním lidé přijdou, protože nepřijdou. Musí jít za nimi a hledat je jako dobrý pastýř. Ne každý kněz to svede a má k tomu odvahu, tudíž potřebuje zázemí spolupracovníků. Využijme toho, že nám pandemie otevřela úplně nové horizonty, jak komunikovat spolu i navenek, jak pracovat s lidmi a jak se setkávat.

Jakého biskupa k tomu potřebuje českobudějovická diecéze?

Snažím se v rámci svých možností číst znamení času a dělat pro věřící na jihu Čech to nejlepší. Ale jediný, kdo spasil svět, je Ježíš Kristus, ne biskup. To je jen služebník, jak vyjadřuji i ve svém biskupském hesle: „Milovat a sloužit Bohu“. Musím se naučit prvně milovat všechny a všechno, čímž v důsledku sloužím Bohu. A to je celé, protože biskupa „programuje“ Duch Svatý. A jak se to daří, záleží na tom, jak se biskup jeho působení otevírá.

Než jste se stal biskupem, duchovně jste doprovázel Fatimský apoštolát. Vaše jméno je spojováno s hnutím Neokatechumenátu. Ovlivňují tyto duchovní směry v církvi vaši biskupskou službu?

Stále. Trávím spoustu času administrativou, a tak se snažím být každý večer mezi lidmi – ať už je to Fatimský apoštolát, Neokatechumenát, nebo řeholní společenství. Zvlášť teď za pandemie jsem každé odpoledne odjížděl do některé komunity, kde jsme se společně modlili růženec, měli mši svatou, meditaci a pak večeři. Je pro mě velmi důležité, abych si uchoval ducha modlitby, ducha společenství, abych večery netrávil sám. Každou neděli v době pandemie jezdím za některým knězem, projedu s ním celé jeho nedělní „kolečko“ bohoslužeb a pak jsme spolu na obědě. Můžu se tak setkat i s lidmi v malých farnostech, kam se jinak nedostanu. Je to zcela zásadní i pro můj duchovní život.

V čem konkrétně?

Mám radost, když se mohu setkat s lidmi, kteří kráčí na cestě víry, a můžu se s nimi modlit. Mám radost, když se snaží žít podle křesťanských hodnot (což nejde samo od sebe), když se v rodinách modlí růženec, když se snaží vést děti k víře. Můžu toho být svědkem, což je pro mě potěšením.

Jak vás vůbec napadlo, že byste mohl být knězem?

Když se mi v roce 1983 podařilo sehnat lyžařský zájezd do francouzských Alp, vycestoval jsem s úmyslem emigrovat do Švýcarska a založit si tam hotel. Jenže v těch horách se mi tenkrát stalo něco, co mě zasáhlo na celý život. Rozum mi jasně říkal, že se nemám vracet zpátky do Československa. Ale hlas v srdci na mě naléhal, že se vrátit naopak musím. Prožíval jsem obrovské drama. Ten hlas byl tak silný, že jsem cestou zpátky z vlaku v Ženevě nevystoupil. Když jsem přijel domů a potkal svého otce, řekl mi, že jsem ho zklamal, že když jsem se jednou rozhodl, měl jsem to dotáhnout. Uvědomil jsem si, že mám ještě duchovního otce, a tak jsem šel za ním, abych to s ním probral. Po asi tříhodinovém rozhovoru jsem poprvé uslyšel otázku, jestli jsem někdy přemýšlel, že mě vlastně volá Bůh. Ke kněžské službě.

A kdo se vás takhle zeptal?

Můj farář P. Alois Pernička, který před dvěma roky zemřel. To on mi otevřel cestu ke kněžství, což pro mě bylo něco naprosto nedozírného, nikdy jsem se totiž necítil být hoden toho, že bych se mohl stát knězem. Zhroutil se mi svět: vždyť jsem chtěl emigrovat, zařídit si život podle svých představ a snů! Třikrát jsem se pak hlásil do semináře. Třikrát mě nevzali, protože jsem se asi hlásil ze „špatné adresy“ – tedy od zbožného kněze. Dokonce řekli, že mi nikdy na kněze studovat nedovolí, vysmívali se mi. Bylo mi už 27 let a můj biologický otec říkal, že když mě třikrát nevzali, dokdy chci ještě čekat – a ať se tedy ožením. Můj duchovní otec mi zase radil: „Musíš to vydržet, musíš mít trpělivost a uvidíš, že Pán Bůh se postará.“

To nebyla jednoduchá situace.

Za pět let jsem se rozhodl pro emigraci znovu. Tentokrát to ale bylo úplně naopak než poprvé: srdce mi říkalo, abych odešel za povoláním ke kněžství. Rozum mě naproti tomu varoval, abych neodcházel, protože je to příliš riskantní, a že mě za to můžou dokonce zavřít. Ale už podruhé zvítězil hlas srdce.

Prý jste ani neuměl italsky.

Přiletěl jsem do Říma letadlem 20. září 1988 a předpokládal, že se třeba půl roku nebo rok budu učit jazyk, abych mohl nastoupit na univerzitu. Jenže na uvítanou mi rektor řekl, že doba je zlá a peníze, které zahraniční studenti z Východu dostávají z nadace Renovabis a Kirche in Not na podporu studia, jsou podmíněné zápisem do prvního ročníku na univerzitě. Říkal jsem rektorovi, že umím říci jen „dobrý den“ a „dobrý večer“. „Nedá se nic dělat,“ povídá, „budeš se to muset naučit hodně rychle.“ Tři týdny nato jsem nastupoval na Lateránskou univerzitu a rozuměl každé třicáté slovo. Na první zkoušky jsem se učil věci nazpaměť. Kdybych tohle dopředu jen tušil, nikdy bych se do toho asi nepustil. Když ale člověk vstupuje do nejistoty s důvěrou v Boha, že to zvládne, Pán ho neopustí.

Když vám bylo 27 let, musel jste se předtím něčím živit, pracovat.

Hlásil jsem se sice na střední elektrotechnickou školu, ale nevzali mě, a tak jsem se vyučil elektromontérem. Osm let jsem pracoval většinou v Brně v kolektorech – v tunelech pod zemí, kudy vedou rozvody plynu, elektřiny a páry. Bylo to místo, kde jsem vlastně v relativním tichu posiloval svou víru. Třeba celé měsíce jsem pracoval úplně sám. Zanechalo to ve mně obrovskou zkušenost a umění postavit se k práci.

Jak to bylo s vaším návratem z Říma do Čech?

Student-emigrant se naučil žít s vědomím, že se nikdy nebude moci vrátit zpátky. Když se u nás zhroutil politický systém, stáli jsme najednou před velkou otázkou: Vrátit se, nebo zůstat v cizině? Někteří spolubratři, s nimiž jsem studoval, řekli, že se nevrátí, protože v Československu nemohli ani vystudovat. Náruč jim otevřeli v zahraničí a oni by to rádi vrátili a poděkovali svou službou. Já si však uvědomoval, že mé místo je ve vlasti.

Co vám studium v Římě dalo? A přenesl jste zkušenost do českých poměrů?

Některé farní aktivity jsem se snažil přenést do své farnosti ve Veselí nad Lužnicí - třeba májové pobožnosti v zahradách. Italská zkušenost mi totiž otevřela horizont, ukázala, co všechno je možné. Začínali jsme skromně, ale když jsem z Veselí odcházel, což bylo při mé „primiční biskupské mši svaté“ spojené s biřmováním, sešlo se ve farním areálu pět set lidí. Celou slavnost včetně pohoštění připravilo padesát dobrovolníků. Bylo to nádherné poděkování za téměř dvacetiletou službu ve farnosti.

Jak jste prožil povolání k biskupské službě?

V diecézi tehdy kolovala spousta řečí a tipů, kdo má nebo nemá být biskupem. Když jsem byl povolán na nunciaturu, bylo mi jasné, že jde do tuhého. Člověk ale není schopen dopředu obsáhnout, v čem spočívá biskupská služba. Sice víte, jak biskup jedná, co má za agendu, ale realitu si vůbec nedokážete představit. Takže je to zase skok do Božího dobrodružství. Podobně jako emigrace.

A když jsem se 10. března 2015 vracel z nunciatury, kde jsem na to panu nunciovi, tedy i Svatému otci, kývl, bylo právě výročí 750 let od založení města České Budějovice. Přijížděl jsem do města, které se radovalo, práskaly tady ohňostroje. A já měl až do slavnosti sv. Josefa 19. března uchovávat v srdci tu novinu…

Jak se cítí Vlastimil Kročil jako čerstvý šedesátník?

Především pociťuji velikou vděčnost Pánu nejen za 60 let života, ale také za vše, co jsem mohl z jeho milosti prožít, zvláště ve službě jeho církvi. Díky Pánu Bohu mám ve svém srdci pokoj.

_{Rozhovor vedl: Jiří Macháně
 
Biskup VLASTIMIL KROČIL (* 10. května 1961) pochází z věřící rodiny z Modřic u Brna. Po třech marných pokusech dostat se na kněžská studia emigroval do Itálie, kde se stal studentem na Papežské lateránské univerzitě a na Papežské gregoriánské univerzitě. Kněžské svěcení přijal 16. července 1994 v Českých Budějovicích. Vyučoval patristiku a starokřesťanskou literaturu na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Působil v Jindřichově Hradci a okolních farnostech a od roku 1997 ve Veselí nad Lužnicí. V pořadí 13. českobudějovickým biskupem jej jmenoval papež František, svěcení přijal 13. června 2015.}