Rozhovor s Jaroslavem Šturmou o ochraně dětí před zneužíváním

V souvilosti s regionální konferencí o prevenci zneužívání dětí, kterou ve Varšavě pořádá Papežská komise pro ochranu nezletilých ve spolupráci s Polskou biskupskou konferencí ve dnech 19. až 22. září, jsme oslovili jednoho z delegátů České biskupské konference, dětského psychologa a psychoterapeuta Jaroslava Šturmu. Z hlediska své dlouholeté praxe pro nás předestřel situaci v naší zemi.
Publikováno: 18. 9. 2021 10:30

Pane doktore, ve Varšavě bude v příštím týdnu probíhat regionální konference nadepsaná „Naše společné poslání, ochrana Božích dětí“, které se budou účastnit delegáti ze střední a východní Evropy – a vy jste jedním z nich. Jejím cílem je především upozornit na fenomén zneužívání dětí a lidí křehkých a po zkušenostech z jiných regionů varovat před podceňování tohoto jevu v rámci církevních struktur.  Existují průzkumy nebo statistiky o tom, kolik dětí je v Česku vystavováno tomuto druhu násilí?

Působím jako dětský  psycholog mnoho let a někdy mám také za úkol diagnostikovat a terapeuticky ošetřit ty případy, kdy je vážné podezření na sexuální zneužití dítěte nebo mladistvého, nebo kde k němu skutečně došlo. Pro širší rámec této věci mohu na základě praxe a spolupráce s orgány péče o dítě a s vyšetřujícími orgány říci, že těchto případů je daleko více z rodinného prostředí, bohužel to bývají často rodiny, kde se klíčové osoby nějak vystřídají, anebo se s tím setkáváme v pedagogickém nebo sportovním prostředí (vedoucí nebo trenéři). Musím však říci, že se také (v církevním prostředí) staly takové případy, rovněž jsem se s nimi setkal. Přesnou statistiku nemám, ale mám-li mluvit o případech, s nimiž jsem se setkal ve své praxi, mohu říci, že šlo o jednotky. Pokud vezmeme v potaz i další případy, o kterých se hovoří, které se prokazovaly a kterými se církev zabývala, tak v širokém ohlédnutí třiceti, možná až padesáti let zpátky, jsem přesvědčen, že počet obětí se pohybuje v řádu několika málo desítek. Mluvíme-li o prokázaných, projednávaných případech, pohybujeme se v počtu do 20 osob. Zahrnuji do toho počtu jak ty, které jsou současně projednávány, tak ty, které se - v souvislosti s pozorností, jaká se tomuto fenoménu věnuje – objevují retrospektivně. To znamená, že vyjdou najevo události, které se děly před mnoha lety. Oběma těmto situacím se věnuje pozornost.

Stále rostoucí vědomí toho, jak hluboce tento zločin, zasahuje člověka, který byl takto zraněn, ale také celé církevní společenství, vedlo k vyprecizování postupů a zejména k důrazu na vstřícnost vůči těmto obětem. Jak se u nás v tuto chvíli postupuje?

Byl jsem přizván Biskupskou konferencí k tomu, abych právě z odborného hlediska - jako dětský psycholog, diagnostik, terapeut – pomohl vybudovat určitou službu, která funguje už dva roky. Jde o Kontaktní místo, to znamená telefonní číslo, na kterém v určitém časovém rozsahu, jsou k dispozici odborně připravení poradci, kteří zachycují případy – nebo lépe řečeno ty nešťastné lidi, které tento fenomén postihl. Vypracovali jsme celý systém, síť, takže v každé diecézi země máme k dispozici odborníky, psychology, psychoterapeuty, lékaře, kteří jsou připraveni pro ty lidi, kteří by v případě potřeby rádi využili jejich služby. A poskytnou tuto pomoc bezplatně.

Kolik lidí dosud této služby využilo?

Po pravdě řečeno, nevymyká se to z toho počtu čísel, která jsem zmínil. Za dvě léta působení jsou to jednotlivci, asi 15 lidí,  z nichž někteří spíš žádali o informace, takové „testovací hovory“. Pokud se ale objevila potřeba osobní pomoci, byla snaha ji zprostředkovat. Je ovšem pravda, že některé z těch osob, které se staly obětí takovýchto naprosto odsouzeníhodných činů ze strany lidí začleněných do struktury církve, mohou chovat - jak se ukázalo - určitou nedůvěru k tomu, co nabízí nebo zprostředkovává církev. Nicméně v demokratické, diferencované společnosti vznikají z podnětu obětí nebo dobrých lidí, kteří cítí povoláni v této věci angažovat, určité iniciativy – v některých případech i zabezpečované duchovními osobami, ale nikoli přímo v návaznosti na církevní struktury. Existují tedy i další nabídky pomoci, některé svépomocné struktury. Ne všechno musí běžet přes toto Kontaktní místo - a je to tak správné, aby si dotyční mohli sami vybrat, to co jim odpovídá. Důležité je také říct, že v duchu návaznosti na normy, které přicházejí z Vatikánu, byly vypracovány metodické pokyny, jak postupovat v případě, když se takové podezření vyskytne. Sám jsem zažil – asi tak před dvěma roky – že došlo k čerstvému případu nahlášení (čerstvému ovšem pouze z hlediska oznámení, protože k těm událostem došlo desetiletí zpět, v dětství dotyčného). A jelikož jsem členem zvláštní komise, která je k dispozici panu biskupovi Zdenku Wasserbauerovi (který má v rámci biskupské konference tyto otázky na starosti), vzpomínám si, že tento malý poradní sbor, byl ze dne na den svolán. A onen člověk osobně přišel a důvěrně, v úzkém kruhu vypověděl to, co zažil. Byli jsme všichni pohnuti… Pan biskup okamžitě, ihned druhý den, osobně navštívil tu duchovní osobu, které se to týkalo a ještě ten den ji zprostil služby. A vzhledem k tomu, že formálně byly tyto věci už promlčeny, bylo na dotyčném, aby uvážil další kroky a k tomu mu byla nabídnuta a připravena veškerá možná pomoc. Vím také, že ti, kdo mají tyto věci na starosti, jako již zmíněný pan biskup nebo generální sekretář biskupské konference (P. Stanislav Přibyl, pozn. red),  věnují těmto otázkám pozornost a tam, kde se objeví příležitost k osobnímu setkání s oběťmi, využívají příležitosti k vyjádření plné podpory těchto lidí a nabídnutí pomoci. Vím, že toto se děje.

V příbězích, se kterými jsem se setkala, se často opakuje, že dotyčný zneužívající byl blízkým přítelem rodiny dítěte. A to byl také jeden z důvodů, proč o tom dítě nemluvilo, bálo se nedůvěry nebo narušení přátelství, které považovalo za nějak významné.

Ano, dokonce rodiče tomu ani nevěřili. To je obecný fenomén, se kterým se setkávám poměrně často. Například, když se ukáže, že dítě mohlo být zneužito někým z rodiny. Rodina si to často nedovede představit, připustit. A potom táž rodina prožívá stud a obavu tuto věc řešit nebo zveřejnit. Musím ale i říci, a nepochybuji o tom, že se to může dít také v církevním prostředí, že z těch či oněch důvodů - častěji se to děje v rodinách, které jsou zasaženy konflikty, související například z rozchodem rodičů - že dojde k obvinění některého člena rodiny, případně druhého rodiče. Není samozřejmě lehké tyto případy rozlišit, ale je to velmi důležité. Pokud se však toto falešné obvinění přijme, může to vést k celé řadě nespravedlností, ale také například k poškození dětí, kterých se to týká. Mohl bych o tom vyprávět dlouhé příběhy.  

Lze mluvit v obecné rovině o nějakých znacích, ze kterých lze usuzovat, že se s dítětem něco děje, znaky, na které je potřeba reagovat?

Ano, na prvním místě změna chování, kdy dítě ztrácí důvěru ve vztahu k rodičům, zdá se, že něco skrývá. Anebo naopak, kdy se necítí dobře, není v pohodě, vyjadřuje nespokojenost, ve vztazích se projevuje napětí a nespokojenost. To všechno může ukazovat na to, že v životě dítěte se projevil nějaký nový zdroj napětí. Takových věcí však může být spousta - počínaje problémy ve škole nebo ve vztazích s kamarády. Jednou z těch příčin však může být to, že se dítě ocitlo v tlaku mezi mlýnskými kameny toho, kdo je na sebe nějak navázal, třeba i prostřednictvím určitých výhod. Zavazuje si ho, ale zároveň mu škodí. Takže změna chování, pro kterou není jiného rozumného výkladu z vývojové fáze nebo životních okolností dítěte, stojí za zamyšlení nad tím, zda se něco takového neděje. Třeba věnovat pozornost ztrátě důvěry, když máte dojem, že dítě chce něco říct, ale vlastně to nesdělí. Nebo se ponořuje do sebe a rodičům se zdá, že uniká někam jinam.

Jak nejlépe se může rodič zachovat, když pojme podezření, že někdo ve vztahu k jeho dítěti překračuje míru, nebo ho dokonce zneužívá?

Myslím, že ze všeho nejdůležitější je posílit důvěru toho dítěte. Nepomůže nějaký tlak, nějaké naléhání. Když cítíme, že mu ujíždí půda pod nohama a že se nemá o co opřít, že ztrácí své jistoty, snažit se vytvořit prostředí, aby dítě bylo připravené sdělit se, svěřit se. A tam, kde se to nedaří, kde je to vážnější, tam je k dispozici psychologická služba. Zejména u dětí, ale také u dospívajících a mladých lidí, jsou věci, které „na tvrdo“ neumějí říct, nebo je neumějí pojmenovat, nechtějí nebo se bojí. Dokáží ale ty věci vyjádřit symbolicky, ve hře, v kresbě. Mnoho věcí může terapeut nebo psycholog zachytit například také skrze sny. Ne snad, že by dokázal říci: teď to víme, teď jsme to „načapali“. Jde o porozumění symbolické řeči a může se to stát tím klíčem, který vede dál.

Církev se v posledních letech snaží vytvářet struktury, které by nabídly pomocnou ruku - vy už jste zmínil  Kontaktní místo zřízené biskupskou konferencí. -  Myslíte si, že by v naší zemi bylo potřebné nebo užitečné, aby se církev angažovala v širším smyslu v této problematice? Nebo si myslíte, že státní struktury, jako psychologické poradny, dokáží tento fenomén postihnout a zejména pomoci lidem, kteří utrpěli trauma zneužívání.

Myslím si, že v těchto věcech je potřeba postupovat v úzké spolupráci. Například v církevních školách nebo jiných zařízeních skutečně odpovědnost spočívá na jejich zřizovatelích. Ta výzva, závazek, určitého „zcitlivování“ jak odborníků, tak široké veřejnosti, zejména rodičovské a vychovatelské, ten platí zcela obecně a zásadně. A já bych řekl, že by měli navzájem spolupracovat všichni, kdo mohou, kdo to dovedou. Měli by velmi spolupracovat.

Jaroslav Šturma je dětský klinický psycholog, terapeut a supervizor. Založil a dlouhodobě vede Dětské centrum Paprsek, je emeritním předsedou Českomoravské psychologické společnosti. Psychologii vyučuje na katedře psychologie FFUK.

Zdroj: Vatican News, připravila Johana Bronková
 

Autor článku:
Tereza Myslilová

Související články

Další aktuality

Papež v prosinci navštíví Řecko a Kypr, příští rok pojede do Oceánie

Papež František na začátku prosince navštíví Řecko a Kypr. Příští rok pojede do Oceánie, informovala agentura AFP. Do které země v Oceánii vyrazí, ale hlava katolické církve neupřesnila. Papež letos navštívil Irák, v září byl v Maďarsku a na Slovensku.
23.10.2021

Ceny Celestýna Opitze za roky 2020 a 2021

V pátek 22. října 2021 byly v kostele sv. Šimona a Judy v Praze řádem milosrdných bratří uděleny Ceny Celestýna Opitze za vzor v péči o nemocné a potřebné, a to za roky 2020 a 2021, oceněno tak bylo 6 laureátů.
23.10.2021

Roste počet laických misionářů

V souvislosti s misijní nedělí, která připadá na 24. října, předložilo Tiskové středisko Svatého stolce některé statistiky o působení církve ve světě.
22.10.2021

Setkali jsme se s Ježíšem, a proto hlásáme - 95. světový den misií

Tuto neděli církev oslaví 95. světový misijní den. Letos se bude konat pod heslem: "Potkali jsme Ježíše, a tedy hlásáme". Pojí se tentokrát s mnoha výročími spojenými s misijním působením církve, zejména s 200. výročím založení Papežských misijních děl.
22.10.2021

Povinnost nošení respirátorů na církevních akcích nadále platí

Od pondělí 25. října 2021 vstupují v platnost opatření, která se týkají ochrany dýchacích cest při hromadných akcích. Opět bude platit povinnost nosit respirátor ve vnitřních prostorech staveb, kde jsou přítomny alespoň 2 osoby vzdálené méně než 1,5 metru, pokud se nejedná o členy domácnosti a osoby při provádění autorského díla, tj. celebranta, kazatele, osoby přednášející biblická čtení, přímluvy, modlitby a podobně. Žalmisté a zpěváci doprovázející modlitbu či mši svatou nemusí mít respirátor po dobu zpěvu.
21.10.2021