Velkorysost projevená při exekucích či oddlužení se v dobrém společnosti vrátí

Nesplatitelné dluhy a nespravedlivé exekuce patří mezi dlouhodobé palčivé společenské problémy České republiky. Je smutným faktem, že se týkají téměř sedmi set tisíc našich sousedů, sedmi procent české populace.

„Chudý totiž ze země nevymizí.
Proto ti přikazuji: Ve své zemi štědře otvírej ruku
svému nuznému a chudému bratrovi.“    
                                                      Deuteronomium 15,11 

V roce 2019 se země Evropské unie shodly na směrnici 2019/1023/EU, která členské státy zavazuje mimo jiné k tomu, aby zajistily všem svým předluženým občanům možnost oddlužení nejpozději do tří let od okamžiku, kdy o ně požádají. Přelomovou součástí směrnice, otevírající dlužníkům i jejich věřitelům schůdnější cestu k umoření alespoň části dosud často nesplatitelných dluhů, je požadavek na stanovení výše plateb podmiňujících oddlužení v závislosti nejen na velikosti dluhu, ale také na reálných disponibilních příjmech dlužníků.  

Česká vláda požádala o prodloužení termínu implementace uvedené směrnice do července roku 2022. Přiměřený odklad je pochopitelný vzhledem k tomu, že uvedení směrnice do života předpokládá v jednotlivých zemích nalezení konsensu při hledání odpovědí na netriviální otázky, např. jaká výše disponibilních příjmů postačuje k zajištění lidsky důstojného života dlužníka, nebo které typy dluhů (nabízejí se třeba pohledávky z výživného či z náhrady škody na zdraví), není morálně správné vůbec odpouštět.

I když to nemusí být na první pohled patrné, vzhledem ke komplikovanosti otázek, které je třeba před implementací směrnice zodpovědět, je už nyní nejvyšší čas, otevřít hlavní související témata k široké společenské a posléze i legislativní diskusi. Podnikněme tento krok proto, abychom do budoucna zabránili uváznutí našich spoluobčanů v dluhových pastech, které jim dlouhodobě znemožňují žít důstojný život, aniž by prospívaly zbytku společnosti, resp. jejímu zdravému demokratickému rozvoji. K podobnému jednání nás vyzývá i papež František, když mluví o restorativní spravedlnosti, když nabádá, abychom nepřipustili žádnou formu novodobého otroctví.

Nebylo by férové zde nezmínit, že v oblasti oddlužování a exekucí se České republice podařilo v posledních letech dosáhnout znatelného pokroku, zejména pokud jde o lepší vyvážení vztahu mezi dlužníky a věřiteli a regulaci vedlejších nákladů dluhů. Bohužel je však pravdou i to, že řada dobře míněných iniciativ z různých směrů nebyla dotažena do konce, eventuálně byla různými způsoby rozmělněna či pokroucena. Důsledky mnoha těžko obhajitelných exekučních postupů či prakticky nedosažitelné vstupní podmínky pro oddlužení tak u nás nadále dopadají nejen na samotné neplatiče, ale i na jejich blízké příbuzné včetně neplnoletých potomků. A je to obrovská škoda, neboť, jak správně konstatuje expert na problematiku exekucí a oddlužování Daniel Hůle: „Problém exekucí není jen problémem dlužníka a věřitele, ale celé společnosti, kterou to zatěžuje. Na život v chudobě těch lidí paradoxně všichni platíme vyšší sociální náklady.“ 
 
 
Václav Malý, biskup
předseda Rady Iustitia et Pax ČBK