Papež: Kéž se synoda stane časem obývaným Duchem svatým

Synoda není parlement, synoda není průzkumem veřejného mínění, synoda je eklesiální událostí, jejímž protagonistou je Duch Svatý. Není-li Ducha, není synody. Papež František to připomněl při dnešní reflexi předcházející zítřejšímu slavnostnímu zahájení synodního procesu, jehož vyústěním bude synoda o synodalitě. Ve své promluvě položil důraz na tři klíčová slova: společenství všech pokřtěných, účast a poslání církve v dnešním světě.

^{Foto: Zahájení synodního procesu (Vatican Media)}

František poukázal na to, že slavení synody je krásné a důležité, ale stane se plodným jedině tehdy, když bude živým vyjádřením bytí církve, událostí charakterizovanou skutečnou účastí. Poznamenal, že účast nárokem plynoucím z víry přijaté ve křtu.  Odtud vyplývá stejná důstojnost všech Božích dětí, obdařených různými službami a charismaty. A proto jsou všichni povoláni k účasti na životě a poslání církve.

Rizika synodního procesu

Papež poukázal na to, že synoda nabízí velkou příležitost k pastoračnímu obrácení v misijním a ekumenickém rozměru, ale nese s sebou i určitá rizika.  Prvním z nich je formalismus. Synoda je procesem skutečného duchovního rozlišování, které neslouží k tomu, abychom se sami prezentovali v pěkném světle, nýbrž abychom spolupracovali na Božím díle v dějinách.

„Když tedy mluvíme o synodální církvi nemůžeme se spokojit s pouhou formou, ale musíme se obrátit k podstatě věci, k nástrojům a strukturám, které podporují dialog a interakci v Božím lidu, zejména mezi kněžími a laiky. Proč toto zdůrazňuji? Protože se někdy setkáváme s jakýmsi elitarismem v kněžském řádu, kvůli kterému se oddaluje od laiků. Kněz se pak stává jakýmsi „panem domácím“ a nikoli pastýřem celé církve. Žádá si to proměnu určitých elitářských, překroucených a fragmentárních vizí církve, kněžské služby, role laiků, odpovědnosti v církvi a záležitostí správy a podobně.“

Druhé ohrožení synody definoval František jako intelektualismus, který by ji mohl proměnit v jakousi studijní skukpinu zabývající se pouze sebou, odtažitou od reality svatého Božího lidu a konkrétního života komunit žijících na celém světě.

Dalším pokušením, na které Svatý otec poukazuje, je nečinnost, kterou odráží výrok: 'tak to bylo vždycky', je lepší nic neměnit.

Čas milosti

Synodální cesta by měla být procesem ve stavu zrodu. Je třeba zapojit do něj místní církve na různých stupních, zdola nahoru jako do společného díla, určovaného stylem společenství a účasti, v duchu společného poslání:

Prožijme tedy tuto příležitost k setkání, naslouchání a přemýšlení jako čas milosti, který nám v radosti z evangelia umožní využít alespoň tři příležitosti. Prvním z nich je vydat se niíkoli sporadici, ale strukturálně na cestu k synodální církvi, která je otevřeným místem, kde se všichni cítí jako doma a na němž mohou mít svůj podíl. Synoda nám dále skýtá příležitost stát se naslouchající církví: ustat se v našem shonu, utišit své pastorační úzkosti, abychom se zastavili k naslouchání  Duchu v adoraci a v modlitbě. Jak velmi nám dnes chybí modlitba adorace, mnozí ztratili nejen tento zvyk, ale vůbec ponětí o tom, co znamená adorovat. Jde o naslouchání našim bratřím a sestrám, kteří hovoří o nadějích a krizích víry v různých částech světa, o naléhavé nutnosti obnovit pastorační život, o znameních, vycházejících z jednotlivých místních situací. A konečně máme šanci stát se církví blízkosti. - Stále se vracíme k Božímu stylu, Božím stylem je blízkost, soucit a něha. Bůh vždycky jedná právě tak; pokud toho nedosáhneme, nebudeme církví blízkosti, v postoji soucitu a něhy, nebudeme Pánovou církví. O takovou církev usilujeme nejen slovy, ale také svou přítomností, skrze kterou se navazují užší přátelská pouta se společností a světem: máme být církví, která se neuzavírá před životem, ale přijímá křehkost a chudobu naší doby, léčí rány a uzdravuje zraněná srdce Božím balzámem.

Svatý otec vyjádřil přání, aby synoda byla časem obývaným Duchem svatým. Potřebujeme nový Boží dech, který osvobozuje od všech omezení, oživuje to, co je mrtvé, osvobozuje od pout a šíří radost. Aby se církev stala 'jinou', otevřenou novosti, kterou jí chce Bůh nabídnout, je třeba důrazněji a častěji vzývat Ducha svatého a naslouchat mu, kráčet společně s porozuměním a odvahou.

Kéž se synoda nezredukuje na neplodné diskuse

Na závěr své promluvy připojil František modlitbu:

Přijď, Duchu svatý. Ty, který probouzíš nové jazyky a vkládáš nám do úst slova života, chraň nás, abychom se nestali muzejní církví,, která je krásná ale němá, s velkou minulostí a malou budoucností. Přijď mezi nás, abychom se v synodální zkušenosti nenechali přemoci zklamáním, nerozředili proroctví, abychom všechno nezredukovali  na neplodné diskuse. Přijď, Svatý Duchu lásky, otevři naše srdce, abychom naslouchali. Přijď, Duchu svatosti, obnov svatý lid věrný Bohu. Přijď, Duchu Stvořiteli, a obnov tvář země.

^{Zdroj: Vatican News - česká sekce}