Blahoslavená Sandra Sabattiniová: Každá minuta je příležitostí k lásce

V Itálii i dalších zemích ještě neutichly dozvuky beatifikace Carla Acutise, od níž v polovině října uplynul jeden rok, a místní církev se může těšit z nové blahoslavené současnice dnešních mladých lidí. Prefekt Kongregace pro svatořečení, kard. Semeraro, včera v Rimini vedl beatifikační liturgii Sandry Sabattiniové, která zemřela roku 1984 v pouhých 22 letech. Tato duchovní dcera italského kněze Oresta Benziho věnovala svůj krátký život postiženým a narkomanům.

^{Foto: bl. Sandra Sabattiniová (Vatican News)}

Alessandra Sabattiniová se narodila 19.8.1961 na jaderském pobřeží v Riccione. Ve dvanácti letech se poprvé setkala s Komunitou papeže Jana XXIII. a jejím zakladatelem, donem Benzim. O dva roky později se pak zúčastnila prvního letního tábora této komunity v Dolomitech, během něhož se zdraví adolescenti starají o své vážně postižené vrstevníky. „Bolí mne celé tělo,“ řekla po návratu své mamince, „ale ty lidi už neopustím.“

^{Sandra (první zprava), za ní don Oreste Benzi}

Během dospívání pak tato dívka pokračuje ve své dobrovolnické službě hendikepovaným a chudým lidem, nikoli z dobročinných pohnutek, nýbrž na základě důvěrného přátelství s Kristem, „chudým služebníkem“. V sedmnácti letech si zapisuje: „Říkat: ano, Pane, volím si ty nejchudší, a pokračovat v předchozím životě, by bylo příliš jednoduché. Dnes tedy prohlašuji: volím si Tebe a nic víc“. Tato zásadní volba udávala směr životu normální mladé dívky, která milovala zpěv i sport, dobře hrála na klavír (navdory chybějícímu ukazováku a prvnímu článku prsteníku na levé ruce) a především ráda navazovala vztahy se svým okolím.

Souběžně se však stále více rozvíjel duchovní život této mladé ženy, která trávila dlouhé chvíle v modlitbě před svatostánkem a čerpala posilu z eucharistie. Na začátku osmdesátých let se zapsala na boloňskou medicínu – jejím snem byla lékařská práce v afrických misiích. „Jestliže skutečně miluji, jak mohu snášet, že třetina lidstva umírá hlady, zatímco já žiji v bezpečí a ekonomické stabilitě? Když se budu chovat takto, budu možná dobrá křesťanka, ale nikdy nebudu svatá.Dnes jsme svědky inflace takzvaně dobrých křesťanů, svět ovšem potřebuje světce,“ poznamenala si tehdy. V téže době začala chodit s Guidem Rossim, studentem, který se rovněž angažoval v Komunitě papeže Jana XXIII. Oba dva pak pracovali v terapeutických skupinách pro narkomany, až do osudného 29. dubna ve velikonočním oktávu roku 1984. Cestou na jednu z komunitních akcí Sandru srazilo auto – o tři dny později podlehla těžkým zraněním v boloňské nemocnici.

^{Guido Rossi, Sandřin snoubenec, ve dvaceti letech}

Její snoubenec Guido, dnes ženatý muž, otec dvou dětí a stálý jáhen, tehdy z nemocničního lůžka sebral Sandřin vlas a uchoval jej v krabičce, kterou sama vyzdobila. Tato jediná materiální památka na „svatou snoubenku“, jak ji nazýval don Oreste Benzi, byla v neděli nesena v procesí jako relikvie při beatifikační liturgii. Oč méně hmatatelných vzpomínek se zachovalo, o to více promlouvají Sandřiny zápisky, které shromažďovala už od svých pěti let na lístcích papíru, ve školních diářích a sešitech. Právě don Oreste Benzi pochopil, že tyto řádky dávají nahlédnout do duše hluboké a prosté zároveň, v níž se snoubí racionalita s kontemplací. Dva roky před smrtí (7.9.1982) si během práce v terapeutické skupině zapsala: „Pane, dej, ať veškeré mé konání určuje láska k těmto mladým lidem. Každá minuta je příležitostí k lásce“. A následující deníkový záznam nese datum 27.4.1984, tedy pouhé dva dny před tragickou smrtí: „Nepatří mi tento život, který se odvíjí v rytmu pravidelného dechu, který není můj. Nepatří mi ani tento jasný den. Nic z tohoto světa není tvé, Sandro, uvědom si to! Vše je darem, do něhož Dárce může zasáhnout, kdykoli a jakkoli bude chtít. Pečuj o tento dar, čiň ho plnějším a krásnějším, dokud nenastane tvůj čas.“

K bližšímu seznámení s novou blahoslavenou připravila Komunita Jana XXIII. mnoho různých materiálů – v nové edici vyšel Sandřin Deník, vznikl animovaný film, výstava pod titulem „Volím tebe a to stačí“. Biblistka Laila Lucci po šestiletém bádání ve dvou obsáhlých svazcích sestavila životopis Sandry Sabattiniové a shromáždila její písemný odkaz, pod výmluvým názvem „Svatá odvedle“.

(Ze zdrojů: Avvenire, Vatican News, Komunita papeže Jana XXIII., Corriere della Romagna, přeložila Jana Gruberová)

_{Zdroj: Vatican News - česká sekce}