Papež na Světový den chudých: Uzdravujme bolesti dneška pro naději zítřka

Přinášíme vám homilii papeže Františka při bohoslužbě na Světový den chudých ve Vatikánu, 14. listopadu 2021: 

Obrazy, které Ježíš použil v první části dnešního evangelia, v nás vyvolávají zděšení: slunce se zatmělo, měsíc už nesvítí, hvězdy padají a nebeské mocnosti se otřásají (srov. Mk 13,24-25). Krátce nato nám však Pán otevírá naději: právě v té chvíli naprosté temnoty přijde Syn člověka (srov. v. 26); a již v současnosti můžeme uvažovat o znameních jeho příchodu, jako když vidíme, že fíkovník začíná vyrážet listy, protože léto je blízko (srov. v. 28).

Toto evangelium nám tedy pomáhá číst dějiny tak, že chápeme dva jejich aspekty: bolest dneška a naději zítřka. Na jedné straně jsou zde evokovány všechny bolestné rozpory, v nichž je lidská skutečnost neustále ponořena, na druhé straně ji čeká budoucnost spásy, tedy setkání s Pánem, který přichází, aby nás osvobodil od všeho zla. Podívejme se na tyto dva aspekty Ježíšovým pohledem.

První aspekt: bolest dneška. Nacházíme se v dějinách poznamenaných útrapami, násilím, utrpením a nespravedlností a čekáme na osvobození, které se zdá, že nikdy nepřijde. Především chudí, nejkřehčí články tohoto řetězce, jsou zraňováni, utlačováni a někdy i drceni. Světový den chudých, který slavíme, nás vybízí, abychom se nedívali stranou, abychom se nebáli zblízka pohlédnout na utrpení těch nejslabších, pro které je dnešní evangelium velmi aktuální: slunce jejich života je často zastíněno samotou, měsíc jejich očekávání vyhasl, hvězdy jejich snů se propadly do rezignace a jejich existence je rozbita. To vše kvůli chudobě, do které jsou často nuceni upadnout, jako oběti nespravedlnosti a nerovnosti společnosti plýtvání, která je rychle a bezohledně nechává napospas osudu.

Na druhé straně je tu však druhý aspekt: naděje na zítřek. Ježíš nás chce otevřít naději, vytrhnout nás z úzkosti a strachu před bolestí světa. Proto říká, že právě když se stmívá a zdá se, že všechno padá, přichází blízko. Ve sténání našich bolestných dějin začíná klíčit budoucnost spásy. Naděje zítřka kvete v bolesti dneška. Ano, Boží spása není jen příslibem pro budoucnost, ale roste již nyní v našich zraněných dějinách: všichni máme nemocné srdce; zraněné dějiny, které si razí cestu mezi útlakem a nespravedlností světa. Přímo v nitru pláče chudých rozkvétá Boží království jako jemné listy stromu a vede dějiny k cíli, ke konečnému setkání s Pánem, Králem vesmíru, který nás definitivně osvobodí.

Položme si na tomto místě otázku: co se od nás křesťanů tváří v tvář této skutečnosti vyžaduje? Žádá se od nás, abychom živili naději zítřka tím, že uzdravíme bolest dneška. Jsou propojené, ne? Pokud se nepohnete kupředu tím, že vyléčíte dnešní bolest, sotva budete mít naději na zítřek. Naděje, která se rodí z evangelia, totiž nespočívá v pasivním čekání na to, že zítra bude lépe: to není možné, ale v tom, že se Boží příslib spásy konkretizuje už dnes. Dnes a denně. Křesťanská naděje ve skutečnosti není blažený optimismus, nebo spíše bych řekl pubertální optimismus těch, kteří doufají, že se věci změní, a mezitím si dál žijí svůj vlastní život, ale je to každodenní budování konkrétními činy království lásky, spravedlnosti a bratrství, které Ježíš založil. Křesťanskou naději například nezaseli levita a kněz, kteří šli kolem muže zraněného zloději. Zasel ji cizí člověk, Samaritán, který se zastavil a udělal vstřícné gesto. A dnes jako by nám církev říkala: 'Zastavte se a zasévejte naději do chudoby. Přistupte k chudým a zasévejte naději.' Jeho naděje, vaše naděje a naděje církve. To je to, co se od nás žádá: být uprostřed každodenních trosek světa neúnavnými staviteli naděje; být světlem, zatímco slunce se stmívá; být svědky soucitu, zatímco kolem nás vládne roztržitost; být milující a pozornou přítomností uprostřed všeobecné lhostejnosti. Být svědky soucitu. Bez soucitu nikdy nemůžeme konat dobro. Nanejvýš uděláme dobré věci, ale ty se nedotýkají křesťanské cesty, protože se nedotýkají srdce. To, co se dotýká našeho srdce, je soucit: přibližujeme se, soucítíme a projevujeme činy vlídnosti. Prostě Boží styl: blízkost, soucit a vládnost. O to nás dnes žádá.

Nedávno jsem si vzpomněl na to, co říkával jeden biskup blízký chudým, dokonce chudý duchem, don Tonino Bello: „Nemůžeme jen doufat, musíme naději zorganizovat.“ Pokud se naše naděje nepromítne do konkrétních rozhodnutí a skutků pozornosti, spravedlnosti, solidarity, péče o společný domov, nelze zmírnit utrpení chudých, nelze změnit ekonomiku plýtvání, která je nutí žít na okraji, nelze rozvíjet jejich očekávání. Je na nás, zvláště na křesťanech, abychom se snažili organizovat naději: ten krásný výraz Tonina Bella, organizovat naději, převádět ji do každodenního konkrétního života, do lidských vztahů, do sociální a politické angažovanosti. Napadá mě práce, kterou mnozí křesťané vykonávají v rámci takzvaných charitativních skutků, práce Apoštolské dobročinné pokladny: ale co se tam dělá? Organizuje se tam naděje. Nerozdávají se peníze, ne: organizuje se naděje. To je dynamika, kterou od nás dnes církev žádá.

Ježíš nám dnes nabízí obraz naděje. Je jednoduchý a zároveň příznačný: je to obraz listů fíkovníku, které bez hlesu raší a signalizují, že léto je blízko. A tyto listy se objeví, jak Ježíš zdůrazňuje, když ratolest začíná pučet (srov. Mk 13,28). Bratři a sestry, zde je slovo, které dává světu naději a pozvedá bolest chudých: něha. Soucit, který vede k něze. Je na nás, abychom překonali uzavřenost, vnitřní strnulost, což je pokušení dneška, pokušení zastánců restauracionismu, kteří chtějí církev, která by byla celá uspořádaná, celá strnulá: to není z Ducha svatého. A my to musíme překonat a nechat v této strnulosti vzklíčit naději. A je také na nás, abychom překonali pokušení zabývat se pouze vlastními problémy, aby se nám zželelo tragédií světa, abychom soucítili s bolestí. Stejně jako listy stromu jsme povoláni pohlcovat znečištění, které nás obklopuje, a proměňovat je v dobro: není třeba mluvit o problémech, hádat se, pohoršovat se - to umíme všichni -; je třeba napodobovat listy, které každý den nenápadně proměňují špinavý vzduch v čistý. Ježíš chce, abychom byli 'obraceči v dobro': lidé, kteří ponořeni do těžkého vzduchu, který každý dýchá, odpovídají na zlo dobrem (srov. Řím 12,21). Lidé, kteří jednají: lámou chléb s hladovými, pracují pro spravedlnost, pozvedají chudé a navracejí jim důstojnost - jako onen Samaritán.

Je krásná, je evangelijní, je mladá, je to církev, která vychází sama ze sebe a stejně jako Ježíš hlásá radostnou zvěst chudým (srov. Lk 4,18). Zastavím se u toho přídavného jména, u toho posledního: je to mladá, mladá církev. Mladistvost je v zasévání naděje. Je to prorocká církev, která svou přítomností říká ztraceným srdcím a zavrženým lidem světa: „Odvažte se, Pán je blízko, i pro vás v srdci zimy svítá léto. I z tvého smutku může povstat naděje.“ Bratři a sestry, přenesme tento pohled naděje do světa. Dávejme ho chudým s něhou, s blízkostí, se soucitem, aniž bychom je odsuzovali. Budeme souzeni... Protože tam, mezi nimi, mezi chudými, je Ježíš; protože tam, v nich, je Ježíš, který na nás čeká.

_{Přeložil Petr Vacík}

_{Zdroj: Vatican News, česká sekce}