400 let od narození jezuity Bohuslava Balbína

Historik, vlastenec a člen Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) Bohuslav Balbín patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka. Těžiště obsáhlého a rozmanitého díla Bohuslava Balbína, který se narodil před 400 lety, 3. prosince 1621 v Hradci Králové, tkví především v pracích historických a vlastivědných, založených na pečlivém pramenném studiu.

^{Foto: Bohuslav Balbín, rytina (www.wikipedia.org)}

Balbín žil v době rekatolizace českých zemí. Jako oddaný, ale tolerantní katolík byl podle historiků náboženským protipólem biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského. Měli však společné rysy - vlastenectví a humanismus. Historik a evangelík František Palacký o Balbínovi napsal: 'Nemohu opominouti, abych se vděčně nezmínil o bezpříkladné píli a hluboké lásce vlasteneckého jezuity Bohuslava Balbína k českým dějinám. Žasneme nad jeho činností, když pozorujeme neobyčejný rozsah jeho studií.'

Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné, jak znělo jeho celé jméno, se narodil 3. prosince 1621 v Hradci Králové do rodiny pardubického královského purkrabího. Měl významné předky - jeho praděd byl primátorem a královským rychtářem královského města Hradce Králové, jeho otec Lukáš Škornice Balbín královským purkrabím, který hájil pardubický hrad proti stavovským vzbouřencům.

Po náhlé smrti otce se s matkou v roce 1622 přestěhoval na zámek v Častolovicích, kde byl vychováván rodinným přítelem Otou z Oppersdorfu. Již v útlém věku se nadchl pro historii a několikrát přečetl tehdy oblíbenou, silně romanticky pojatou vlasteneckou Hájkovu kroniku. V devíti letech odešel prohloubit své vzdělání do latinské školy broumovských benediktinů, ale druhým rokem už studoval u jezuitů v Jičíně, pak v Praze a Olomouci. Mladý Bohuslav byl postupně získán pro jezuitský řád. Jak bylo tehdy běžné, často měnil místa pobytu. Po noviciátu v Brně studoval v Kladsku a tři roky v nejváženějším učilišti, v pražském Klementinu. Zde získal diplom magistra filozofie a ke konci války vyučoval na jezuitských školách. Protože jeho vzdělání bylo filozofické, a nikoliv teologické, studoval ještě nauky duchovní a roku 1650 byl vysvěcen na kněze.

Balbín pak učil na mnoha řádových školách v Kladsku, Praze, Jičíně i Jindřichově Hradci. Učitelská činnost mu však byla za určité poklesky zakazována. Tradičně historikové předpokládali, že šlo o následek nepřátelského postoje jeho nadřízených k Balbínovu vlastenectví, popřípadě obavy jeho nadřízených, že Balbínovy kroky popuzují významné šlechtice a dobrodince řádu.

Tehdy se stal řádovým historikem a intenzivně studoval archívní prameny v Kladsku, Olomouci, ve Vídni, Štýrsku a jinde. Výrazně se zajímal o osobu císaře Karla IV. a jeho arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Bohuslav Balbín, jehož celá tvorba se nese v duchu pravověrného katolictví, loajality k Habsburkům a hlavně lásky k vlasti, její kultuře a jazyku, psal svá díla do úplného konce svého života. V roce 1683 byl stižen mrtvicí, a přestože nemohl sám psát, ve svém díle pokračoval s pomocí písaře.

Bohuslav Balbín, jedna z největších osobností českého baroka, zemřel 28. listopadu 1688 v pražské jezuitské koleji Klementinum v nedožitých 67 letech. Příštího dne byl pohřben v jezuitském kostele svatého Salvátora.

Balbín je autorem řady - až na nepatrné výjimky - latinsky psaných spisů. Některé byly vydány až po jeho smrti, část zůstala v rukopisech.

V letech 1672 až 1673 napsal své nejproslulejší a dodnes asi nejznámější dílo - vlastenecký spis Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, který vyšel tiskem poprvé až v roce 1775 (latinsky) a česky v roce 1869. V něm vyjádřil svou národní hrdost, ale i rozčarování nad soudobou situací: 'Jsou dnes lidé, na které je možno prstem ukázati, takovou nenávistí k slovanskému jazyku posedlí a rozpálení, že když někoho v Čechách česky mluviti zaslechnou, cítí se na své cti uraženi... Do jakého to nebezpečí se dostane vlast, jestliže se vše v nové vlasti jakoby ve zmatek uvádí? Jestliže se lidu vnucuje nový jazyk, nové zákony a zřízení? Takový stav je horší než jakékoli bezvládí. Starý dům a království jsi zničil, nového nezbudoval. Běda tobě, jakým trestem jednou odpykáš státu. Šlechtu jsi potlačil, královská města jsi proměnil v městečka, městečka ve vesnice, vesnice v rozedrané chaty, ve kterých bydlí lidé polonazí, pokrytí hadry, hladem zmožení, všech potřeb zbavení.'

Dalším důležitým dílem Bohuslava Balbína je Výtah z dějin českých, v němž se zabýval českými dějinami. Zvláštní pozornost věnoval osobám Cyrila a Metoděje, knížete Bořivoje I., svatému Václavovi, svatému Vojtěchovi a dalším. Osou je Stará Boleslav s českým palladiem, informace pro své dílo čerpal z. Kristiánovy legendy, ale i z kroniky Václava Hájka z Libočan. Součástí této knihy je také krásná grafika, zobrazující České království jako rozkvetlou růži, která koresponduje s Balbínovým barokním patriotismem.

Od roku 1679 pak vydával svou nejrozsáhlejší práci, velké vlastivědné dílo Rozmanitosti z historie Království českého, jehož součástí byla i práce o českých kulturních dějinách Učené Čechy (Bohemia docta), kde autor zachytil celou literární historii a kulturní snahy v Čechách. Rozvrhl je do dvou dílů (každý po deseti svazcích) a za svého života vydal osm knih prvního dílu a dvě knihy dílu druhého. Na spisu pracoval za pomoci písařů i v době, kdy byl raněn mrtvicí (1683 a znovu 1687) a téměř oslepl. V této práci se rozhodl popsat České království ze všech pohledů od geologického, botanického, zoologického přes geografický až po etnografický, literárněhistorický a historický.

_{Zdroj: ČTK}