Promluva Svatého otce k diplomatům akreditovaných u Svatého stolce

Papež František se ve své promluvě obrací k diplomatickému sboru mimo jiné s tématy jako pandemie covid-19, migrační politika Evropské unie, krize multilaterální diplomacie. Hovoří také o ideologické kolonizaci v podobě tzv. cancel culture, konfliktech v mnoha zemích světa či důležitosti vzdělání. Přinášíme plné znění promluvy, kterou pronesl v pondělí 10. ledna 2022 při novoroční audienci pro velvyslance při Svatém stolci.
Publikováno: 12. 1. 2022 13:30

Foto: Vatican Media

Vaše Excelence, dámy a pánové!

Včera skončilo liturgické období Vánoc, období zásadní pro pěstování rodinných vztahů, od kterého můžeme být občas odvedeni a vzdáleni kvůli našim mnoha závazkům během roku. Dnes chceme v tomto duchu pokračovat, když se opět scházíme jako velká rodina, která diskutuje a vede dialog. To je nakonec cílem veškeré diplomacie: pomáhat řešit neshody vyplývající z lidského soužití, podporovat harmonii a uvědomit si, že jakmile překonáme konflikt, můžeme znovu získat pocit hluboké jednoty veškeré reality.

Jsem vám proto obzvláště vděčný, že jste se dnes zúčastnili našeho každoročního „rodinného setkání“, vhodné příležitosti k vzájemným přáním všeho dobrého do nového roku a ke společnému uvažování o světlech a stínech naší doby. Zvláště děkuji děkanovi, Jeho Excelenci panu Georgi Poulidesovi, velvyslanci Kypru, za jeho laskavý projev ke mně jménem celého diplomatického sboru. Prostřednictvím vás všech srdečně zdravím národy, které zastupujete.

Vaše přítomnost je vždy hmatatelným znamením pozornosti, kterou vaše země věnují Svatému stolci a jeho roli v mezinárodním společenství. Mnozí z vás na dnešní akci přijeli z jiných hlavních měst, a připojili se tak k četným velvyslancům sídlícím v Římě, ke kterým se brzy připojí Švýcarská konfederace.

Vážení velvyslanci,

v těchto dnech si uvědomujeme, že boj proti pandemii stále vyžaduje značné úsilí ze strany všech; nový rok bude v tomto ohledu jistě i nadále náročný. Koronavirus nadále způsobuje sociální izolaci a bere životy. Mezi těmi, kteří zemřeli, bych rád zmínil zesnulého arcibiskupa Alda Giordana, apoštolského nuncia, který byl v diplomatické komunitě známý a uznávaný. Zároveň jsme si uvědomili, že v místech, kde proběhla účinná očkovací kampaň, se riziko závažných následků onemocnění snížilo.

Je proto důležité pokračovat ve snaze o co největší imunizaci běžné populace. To vyžaduje mnohostranný závazek na osobní, politické a mezinárodní úrovni. Za prvé, na úrovni osobní. Každý z nás je odpovědný za péči o sebe a své zdraví, a to se promítá do respektu ke zdraví lidí kolem nás. Péče o zdraví je morální povinností. Bohužel stále více zjišťujeme, že žijeme ve světě silných ideologických rozdílů. Lidé se často nechají ovlivnit momentální ideologií, často podpořenou nepodloženými informacemi nebo špatně doloženými fakty. Každý ideologický výrok přerušuje pouto lidského rozumu s objektivní realitou věcí. Pandemie nás na druhé straně vyzývá, abychom přijali jakousi „terapii realitou“, která nás přiměje postavit se problému čelem a přijmout vhodná opatření k jeho vyřešení. Vakcíny nejsou kouzelným léčebným prostředkem, ale jistě představují - vedle jiných léčebných postupů, které je třeba vyvinout - nejrozumnější řešení pro prevenci onemocnění.

Je tedy zapotřebí politického závazku k prosazování dobra obecné populace prostřednictvím preventivních a imunizačních opatření, která zapojují také občany, aby se mohli cítit zapojeni a odpovědní, a to díky jasné diskusi o problémech a vhodných prostředcích k jejich řešení. Nedostatek rozhodného rozhodování a jasné komunikace vytváří zmatek, vytváří nedůvěru a podkopává sociální soudržnost, čímž podněcuje nové napětí. Výsledkem je „sociální relativismus“, který škodí harmonii a jednotě.

Nakonec je nezbytný komplexní závazek ze strany mezinárodního společenství, aby celá světová populace mohla mít rovný přístup k základní lékařské péči a vakcínám. Můžeme jen s politováním konstatovat, že pro velké oblasti světa zůstává všeobecný přístup ke zdravotní péči iluzí. V tomto vážném okamžiku v životě lidstva opakuji svou výzvu, aby vlády a dotčené soukromé subjekty prokázaly smysl pro odpovědnost a rozvíjely koordinovanou reakci na každé úrovni (místní, národní, regionální, globální), prostřednictvím nových modelů solidarity a nástrojů, aby posílily schopnosti těch zemí, které to nejvíce potřebují. Zejména bych chtěl vyzvat všechny státy, které pracují na vytvoření mezinárodního nástroje pro pandemickou připravenost a reakci pod záštitou Světové zdravotnické organizace, aby přijaly politiku velkorysého sdílení jako klíčovou zásadu, která všem zaručí přístup k diagnostickým nástrojům, vakcínám a lékům. Stejně tak je vhodné, aby instituce jako Světová obchodní organizace a Světová organizace duševního vlastnictví přizpůsobily své právní nástroje, aby monopolní pravidla nepředstavovala další překážky pro výrobu a pro organizovaný a konzistentní přístup ke zdravotní péči na celosvětové úrovni.

Vážení velvyslanci,

Minulý rok, také díky zmírnění omezení zavedených v roce 2020, jsem měl příležitost přijmout mnoho hlav států a vlád a také různé civilní a náboženské autority.

Mezi těmito mnoha setkáními bych rád zmínil setkání 1. července 2021 věnované úvahám a modlitbám za Libanon. Milovanému libanonskému lidu, který pracuje na nalezení řešení hospodářské a politické krize, která postihla tento národ, bych dnes chtěl obnovit svou blízkost a své modlitby. Zároveň věřím, že nezbytné reformy a podpora mezinárodního společenství pomohou zemi vytrvat ve své správné identitě jako vzoru mírového soužití a bratrství mezi různými náboženstvími.

V průběhu roku 2021 jsem také mohl obnovit své apoštolské cesty. V březnu jsem měl to potěšení navštívit Irák. Prozřetelnost si to přála jako znamení naděje po letech válek a terorismu. Irácký lid má právo získat zpět svou důstojnost a žít v míru. Jejich náboženské a kulturní kořeny sahají tisíce let do minulosti: Mezopotámie je kolébkou civilizace; odtud Bůh povolal Abrahama, aby zahájil dějiny spásy.

V září jsem odcestoval do Budapešti na závěr Mezinárodního eucharistického kongresu a poté na Slovensko. Byla to pro mě příležitost setkat se s katolickými věřícími a křesťany jiných vyznání a vést dialog s židovskou komunitou. Podobně jsem cestoval na Kypr a do Řecka – jde o cestu, která zůstává živou v mé paměti. Tato návštěva mi umožnila prohloubit vztahy s našimi pravoslavnými bratry a zažít bratrství existující mezi různými křesťanskými vyznáními.

Velmi dojemnou součástí této cesty byla moje návštěva ostrova Lesbos, kde jsem mohl na vlastní oči vidět štědrost všech, kteří pracují na poskytování pohostinnosti a pomoci migrantům, ale především jsem mohl vidět tváře mnoha dětí a dospělých, kteří jsou hosty těchto středisek pohostinství. Jejich oči vypovídaly o námaze jejich cesty, o strachu z nejisté budoucnosti, o smutku nad blízkými, které opustili, a o nostalgii po vlasti, kterou byli nuceni opustit. Před těmito tvářemi nemůžeme zůstat lhostejní nebo se skrývat za zdmi a ostnatými dráty pod záminkou obrany bezpečnosti nebo životního stylu. To nemůžeme udělat.

V důsledku toho děkuji všem jednotlivcům a vládám, které se snaží zajistit, aby migranti byli vítáni a chráněni, a podporovat jejich lidský rozvoj a integraci v zemích, které je přijaly. Uvědomuji si obtíže, se kterými se některé státy setkávají při velkém přílivu lidí. Po nikom nelze žádat, aby dělal to, co je pro něj nemožné, přesto je jasný rozdíl mezi přijetím, byť omezeným způsobem, a úplným odmítnutím.

Je potřeba překonat lhostejnost a odmítnout myšlenku, že migranti jsou problémem pro ostatní. Výsledky tohoto přístupu jsou evidentní v dehumanizaci migrantů soustředěných v táborech, kde končí jako snadná kořist organizovaného zločinu a obchodníků s lidmi nebo se zapojují do zoufalých pokusů o útěk, které někdy končí smrtí. Bohužel musíme také poznamenat, že sami migranti se často stávají zbraní politického vydírání a stávají se jakýmsi „vyjednávacím zbožím“, které je připravuje o jejich důstojnost.

Zde bych rád znovu poděkoval italským úřadům, díky kterým se mnou mohlo do Říma přijet několik osob z Kypru a Řecka. Bylo to jednoduché, ale smysluplné gesto. Vůči italskému lidu, který na začátku pandemie velmi trpěl, ale který také projevil povzbudivé známky zotavení, vyjadřuji upřímnou naději, že si vždy zachová svého charakteristického ducha štědrosti, otevřenosti a solidarity.

Zároveň považuji za zásadní, aby Evropská unie při zvládání migrace dospěla k vnitřní soudržnosti, stejně jako k ní dospěla při řešení dopadů pandemie. Je třeba přijmout soudržný a komplexní systém koordinace politik v oblasti migrace a azylu s výhledem sdílené odpovědnosti za přijímání migrantů, posuzování žádostí o azyl a přerozdělování a integraci těch, kteří mohou být přijati. Schopnost vyjednávat a nacházet společná řešení je jednou ze silných stránek Evropské unie; představuje dobrý model pro prozíravý přístup ke globálním výzvám, které před námi stojí.

Otázka migrace se nicméně netýká pouze Evropy, i když je zasažena zejména vlnami migrantů přicházejících z Afriky a Asie. V posledních letech jsme byli mimo jiné svědky exodu syrských uprchlíků a v poslední době i mnoha lidí, kteří uprchli z Afghánistánu. Nelze přehlédnout ani masivní migraci na americkém kontinentu, která tlačí na hranici mezi Mexikem a Spojenými státy americkými. Mnoho z těchto migrantů jsou Haiťané prchající před tragédiemi, které v posledních letech postihly jejich zemi.

Problém migrace, spolu s pandemií a klimatickou změnou, jasně ukázal, že nemůžeme být zachráněni jen sami sebou: všechny velké výzvy naší doby jsou globální. Je tedy znepokojující, že vedle větší provázanosti problémů zaznamenáváme rostoucí fragmentaci řešení. Není neobvyklé narazit na neochotu otevřít prostor dialogu a bratrství; to jen přiživuje další napětí a rozdělení, stejně jako všeobecný pocit nejistoty a nestability. Místo toho je potřeba obnovit náš pocit sdílené identity jako jediné lidské rodiny. Alternativou může být pouze rostoucí izolace, poznamenaná vzájemným odmítnutím a odvrhnutím, které dále ohrožuje multilateralismus, diplomatický způsob, který charakterizoval mezinárodní vztahy od konce druhé světové války až do současnosti.

Mnohostranná diplomacie již nějakou dobu zažívá krizi důvěry v důsledku snížené důvěryhodnosti sociálních, vládních a mezivládních systémů. Důležitá usnesení, prohlášení a rozhodnutí jsou často přijímána bez skutečného procesu vyjednávání, ve kterém mají slovo všechny země. Tato nerovnováha, nyní výrazně zřejmá, vyvolala nespokojenost s mezinárodními agenturami na straně mnoha států; oslabuje to také multilaterální systém jako celek, což má za následek, že se stává stále méně účinným při konfrontaci s globálními výzvami.

Snížená efektivita mnoha mezinárodních organizací je také způsobena tím, že jejich členové mají různé představy o cílech, které chtějí sledovat. Nezřídka se střed zájmu přesunul k záležitostem, které svou rozdělující povahou nepatří striktně k cílům organizace. Výsledkem je, že agendy jsou stále více diktovány způsobem myšlení, který odmítá přirozené základy lidstva a kulturní kořeny tvořící identitu mnoha národů. Jak jsem již uvedl při jiných příležitostech, považuji to za formu ideologické kolonizace, která neponechává žádný prostor pro svobodu projevu a nyní nabývá podoby „kultury zrušení“ (cancel culture), která napadá mnoho kruhů a veřejných institucí. Pod rouškou obrany rozmanitosti to končí zrušením veškerého smyslu pro identitu, s rizikem umlčení pozic, které hájí respektující a vyvážené chápání různých citlivostí. Formuje se jakési nebezpečné „jednokolejné myšlení“ [pensée unique], které je nuceno popírat historii nebo, což je ještě horší, přepisovat ji podle současných kategorií, ačkoli jakákoli historická situace musí být interpretována ve světle hermeneutiky tehdejší doby, ne té dnešní.

Mnohostranná diplomacie je tedy povolána k tomu, aby byla skutečně inkluzivní, nerušila, ale chránila rozdíly a citlivosti, které historicky poznamenaly různé národy. Tímto způsobem znovu získá důvěryhodnost a efektivitu při řešení budoucích výzev, které budou vyžadovat, aby se lidstvo spojilo jako jedna velká rodina, která by, počínaje různými úhly pohledu, měla prokázat schopnost nalézt společná řešení pro dobro všech. To vyžaduje vzájemnou důvěru a ochotu k dialogu; znamená to „naslouchat jeden druhému, sdílet různé názory, dospět k dohodě a kráčet spolu“. Ve skutečnosti „dialog je ten nejlepší způsob, jak si uvědomit, co by mělo být vždy potvrzeno a respektováno bez ohledu na jakýkoli pomíjivý konsenzus“. Neměli bychom přehlížet ani „existenci určitých trvalých hodnot“. Není vždy snadné je rozeznat, ale jejich přijetí „vytváří robustní a solidní sociální etiku. Jakmile jsou tyto základní hodnoty přijaty prostřednictvím dialogu a konsensu, uvědomíme si, že konsensus přesahují“. Zde bych chtěl zmínit zejména právo na život od početí až po jeho přirozený konec a právo na náboženskou svobodu.

V tomto ohledu jsme v posledních letech svědky rostoucího kolektivního povědomí o naléhavé potřebě pečovat o náš společný domov, který trpí neustálým a nevybíravým využíváním svých zdrojů. Zde myslím především na Filipíny, které v těchto posledních týdnech zasáhl ničivý tajfun, a na další národy v Tichomoří, které se staly zranitelnými negativními dopady klimatických změn, které ohrožují životy jejich obyvatel, z nichž většina je závislá na zemědělství, rybolovu a přírodních zdrojích.

Právě tato realizace by měla přimět mezinárodní společenství jako celek k objevování a realizaci společných řešení. Nikdo se nemůže považovat za vyňatého z tohoto úsilí, protože všichni jsme zapojeni a ovlivněni stejnou měrou. Na nedávném COP26 v Glasgow bylo učiněno několik kroků správným směrem, i když byly ve světle závažnosti problému, kterému je třeba čelit, spíše slabé. Cesta ke splnění cílů Pařížské dohody je složitá a zdá se být dlouhá, zatímco čas, který máme k dispozici, je stále kratší. Zbývá ještě mnoho udělat, a tak rok 2022 bude dalším zásadním rokem pro ověření, do jaké míry a jakými způsoby by měla a mohou být rozhodnutí přijatá v Glasgow dále upevněna s ohledem na summit COP27, plánovaný v Egyptě v listopadu příštího roku.

Vaše Excelence, dámy a pánové!

Dialog a bratrství jsou dva základní body našeho úsilí překonat krizi přítomného okamžiku. Přesto „navzdory četným snahám zaměřeným na konstruktivní dialog mezi národy, ohlušující hluk války a konfliktů sílí“. Celé mezinárodní společenství se musí zabývat naléhavou potřebou nalézt řešení nekonečných konfliktů, které se občas jeví jako skutečné „války v zastoupení“.

Myslím především na Sýrii, kde se znovuobnovení země ještě jasně neobjevuje na obzoru. I dnes syrský lid truchlí nad svými mrtvými a ztrátou všeho a nadále doufá v lepší budoucnost. Aby se země znovuzrodila, jsou nutné politické a ústavní reformy. Aby ale poskytly jiskru naděje širokému obyvatelstvu, které se stále více dostává do zajetí chudoby, nemělo by uvalení sankcí zasáhnout přímo každodenní život.

Nemůžeme přehlížet ani konflikt v Jemenu, lidskou tragédii, která se táhne roky, tiše, daleko od pozornosti médií a s jistou lhostejností ze strany mezinárodního společenství, i když si stále žádá četné civilní oběti, zejména ženy a děti.

V minulém roce nebyly v mírovém procesu mezi Izraelem a Palestinou učiněny žádné kroky vpřed. Opravdu bych si přál, aby si tyto dva národy znovu vybudovaly vzájemnou důvěru a začaly spolu mluvit napřímo, aby dosáhly bodu, kdy budou moci žít ve dvou státech, bok po boku, v míru a bezpečí, bez nenávisti a zášti, ale v uzdravení zrozeném ze vzájemného odpuštění.

Dalšími zdroji obav je institucionální napětí v Libyi, epizody násilí ze strany mezinárodního terorismu v oblasti Sahelu, a vnitřní konflikty v Súdánu, Jižním Súdánu a Etiopii, kde je potřeba „znovu najít cestu usmíření a míru“ prostřednictvím přímého setkání, které staví potřeby lidí nade vše“.

Hluboké situace nerovnosti a nespravedlnosti, endemická korupce a různé formy chudoby, které urážejí důstojnost lidí, rovněž nadále přiživují sociální konflikty na americkém kontinentu, kde rostoucí polarizace nepomáhá řešit skutečné a naléhavé problémy jeho obyvatel, zejména těch nejchudších a nejzranitelnějších.

Vzájemná důvěra a ochota zapojit se do klidné diskuse by také měla inspirovat všechny zúčastněné strany, aby bylo možné nalézt přijatelná a trvalá řešení na Ukrajině a na jižním Kavkaze a aby se zabránilo propuknutí nových krizí na Balkáně, především v Bosně a Hercegovině.

Dialog a bratrství jsou o to naléhavěji potřebné, aby bylo možné moudře a účinně řešit krizi, která již téměř rok postihuje Myanmar; jeho ulice – kdysi místa setkávání – jsou nyní dějištěm bojů, které nešetří ani modlitebny.

Tyto konflikty samozřejmě zhoršuje množství zbraní po ruce a bezohlednost těch, kteří vynakládají veškeré úsilí, aby je dodali. Občas sami sebe klameme, že tyto zbraně slouží k odrazení potenciálních agresorů. Historie a bohužel i každodenní zprávy však jasně ukazují, že tomu tak není. Ti, kdo mají zbraně, je nakonec použijí, protože jak poznamenal svatý Pavel VI., „člověk nemůže milovat s útočnými zbraněmi v rukou“. Dále, „když se podvolíme logice zbraní a vzdálíme se od praktikování dialogu, ke své škodě zapomeneme, že zbraně ještě předtím, než vytvoří oběti a zkázu, mohou vytvářet noční můry“. Dnes se tyto obavy staly ještě reálnějšími, vezmeme-li v úvahu dostupnost a použití autonomních zbraňových systémů, které mohou mít hrozné a nepředvídatelné důsledky a měly by být předmětem odpovědnosti mezinárodního společenství.

Mezi zbraněmi, které lidstvo vyrobilo, vzbuzují zvláštní obavy jaderné zbraně. Na konci prosince loňského roku byla kvůli pandemii opět odložena desátá hodnotící konference smluvních stran Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která se měla v těchto dnech sejít v New Yorku. Svět bez jaderných zbraní je možný a nezbytný. Vyjadřuji proto svou naději, že mezinárodní společenství bude tuto konferenci považovat za příležitost učinit významný krok tímto směrem. Svatý stolec nadále neochvějně tvrdí, že jaderné zbraně jsou ve 21. století nedostatečným a nevhodným prostředkem reakce na bezpečnostní hrozby a že jejich držení je nemorální. Jejich produkce odvádí zdroje od integrálního lidského rozvoje a jejich užívání má nejen katastrofální humanitární a ekologické důsledky, ale ohrožuje i samotnou existenci lidstva.

Svatý stolec rovněž považuje za důležité, aby obnovení jednání ve Vídni o jaderné dohodě s Íránem (Společný komplexní akční plán) dosáhlo pozitivních výsledků, aby byl zaručen bezpečnější a více bratrský svět.

Vážení velvyslanci!

Ve svém Poselství ke Světovému dni míru slavenému 1. ledna minulého roku jsem se snažil zdůraznit několik faktorů, které považuji za zásadní pro podporu kultury dialogu a bratrství.

Vzdělávání má zvláštní místo, protože školí mladou generaci, budoucnost a naději světa. Vzdělání je ve skutečnosti primárním prostředkem integrálního lidského rozvoje, protože činí jednotlivce svobodnými a zodpovědnými. Vzdělávací proces je pomalý a pracný a může občas vést k odrazení, ale nikdy ho nemůžeme opustit. Je to vynikající vyjádření dialogu, protože žádné skutečné vzdělání nemůže postrádat dialogickou strukturu. Vzdělání rovněž dává vzniknout kultuře a staví mosty setkávání mezi národy. Svatý stolec chtěl zdůraznit důležitost vzdělání také svou účastí na Expo 2021 v Dubaji s pavilonem inspirovaným tématem Expo: „Connecting Minds, Creating the Future“ („Propojování myslí, vytváření budoucnosti“).

Katolická církev vždy uznávala a cenila si roli výchovy v duchovním, mravním a sociálním růstu mládeže. Bolí mě tedy, když uznávám, že v různých vzdělávacích prostředích – ve farnostech a školách – docházelo ke zneužívání nezletilých, což mělo pro ty, kdo je zažili, vážné psychické a duchovní následky. Jsou to zločiny a vyžadují pevné odhodlání je plně vyšetřit, prošetřit každý případ, aby se zjistila odpovědnost a zajistila spravedlnost pro oběti a aby se v budoucnu zabránilo podobným krutostem.

Navzdory závažnosti takových činů se žádná společnost nikdy nemůže vzdát své odpovědnosti za vzdělání. Státní rozpočty však bohužel často vyčleňují málo prostředků na vzdělávání, které bývá vnímáno jako výdaj, namísto nejlepší možné investice do budoucnosti.

Pandemie zabránila mnoha mladým lidem chodit do školy na úkor jejich osobního a sociálního rozvoje. Moderní technologie umožnily mnoha mladým lidem najít útočiště ve virtuální realitě, která vytváří silné psychologické a emocionální vazby, ale izoluje je od ostatních a okolního světa a radikálně mění sociální vztahy. Tím nechci v žádném případě popírat užitečnost technologie a jejích produktů, které nám umožňují snadné a rychlé vzájemné spojení, ale naléhavě vyzývám, abychom byli opatrní, aby tyto nástroje nenahradily skutečné mezilidské vztahy na osobní, rodinné, sociální a mezinárodní úrovni. Pokud se naučíme izolovat se v raném věku, bude později obtížnější budovat mosty bratrství a míru. Ve světě, kde existuje jen „já“, je těžké udělat místo pro „nás“.

Druhá věc, kterou bych rád krátce zmínil, je práce, „nepostradatelný faktor při budování a udržování míru. Práce je vyjádřením nás samých a našich darů, ale také našeho odhodlání, sebeinvestice a spolupráce s ostatními, protože vždy pracujeme spolu s někým nebo pro někoho jiného. Z této jasně sociální perspektivy nám pracoviště umožňuje naučit se přispívat k obyvatelnějšímu a krásnějšímu světu“.

Viděli jsme, že pandemie těžce otestovala globální ekonomiku a měla vážné dopady na ty rodiny a pracovníky, kteří zažívali situace psychické tísně ještě před vypuknutím ekonomických potíží. To dále zdůraznilo přetrvávající nerovnosti v různých sociálních a ekonomických sektorech. Sem můžeme zahrnout přístup k čisté vodě, potravinám, vzdělání a lékařské péči. Výrazně se zvýšil počet osob spadajících do kategorie extrémní chudoby. Zdravotní krize navíc donutila mnoho pracovníků ke změně povolání a v některých případech je donutila proniknout do podzemní ekonomiky, což způsobilo, že přišli o sociální ochranu poskytovanou v mnoha zemích.

V této souvislosti vidíme ještě jasněji význam práce, protože bez ní nemůže existovat ekonomický rozvoj, a nelze si myslet, že by moderní technologie mohly nahradit nadhodnotu lidské práce. Lidská práce poskytuje příležitost pro objevení naší osobní důstojnosti, pro setkání s druhými a pro lidský růst; je to privilegovaný prostředek, kterým se každý člověk aktivně podílí na společném dobru a nabízí konkrétní příspěvek k míru. I zde je zapotřebí větší spolupráce mezi všemi aktéry na místní, národní, regionální a globální úrovni, zejména v krátkodobém horizontu, vzhledem k výzvám, které představuje žádoucí ekologická konverze. Nadcházející roky budou příležitostí pro rozvoj nových služeb a podniků, přizpůsobení těch stávajících, zvýšení přístupu k důstojné práci a vypracování nových prostředků pro zajištění respektu k lidským právům a odpovídající úrovně odměňování a sociální ochrany.

Vaše Excelence, dámy a pánové,

Prorok Jeremiáš nám říká, že Bůh má „plány pro [naše] blaho a ne pro zlo, aby [nám] dal budoucnost a naději“ (29:11). Neměli bychom se tedy bát vytvořit v našich životech prostor pro mír tím, že budeme mezi sebou pěstovat dialog a bratrství. Dar pokoje je „nakažlivý“; vyzařuje ze srdcí těch, kteří po něm touží a touží se o něj podělit, a šíří se do celého světa. Každému z vás, vašim rodinám a národům, které zastupujete, obnovuji své požehnání a ze srdce vám přeji rok klidu a míru.

Děkuji Vám!

Přeložila Terezie Kvapilíková

 

 

 

 

 

 

Autor článku:
TS ČBK

Související články

Další aktuality

Úmysl Apoštolátu modlitby na měsíc říjen 2022

Modleme se, aby církev, věrná evangeliu a odvážná při jeho ohlašování, byla místem solidarity, bratrství a otevřenosti a stále více žila v atmosféře synodality.
03.10.2022

Homilie arcibiskupa Jana Graubnera z poutní mše svaté ve Staré Boleslavi

Přinášíme homilii pražského arcibiskupa a předsedy ČBK Mons. Jana Graubnera, kterou pronesl 28. září při příležitosti svátku svatého Václava během poutní mše svaté ve Staré Boleslavi.
29.09.2022

Ve Staré Boleslavi si lidé připomněli poutní mší svatého Václava

Ve Staré Boleslavi na Mariánském náměstí si dnes lidé poutní mší, kterou vyvrcholila Národní svatováclavská pouť, připomněli odkaz českého patrona svatého Václava. Nedaleko kostela, kde byl před 1087 lety kníže zavražděn, se mše v silném vytrvalém dešti účastnily stovky lidí schovaných pod deštníky a v pláštěnkách. Bohoslužbu sloužil pražský arcibiskup Jan Graubner, koncelebrovali apoštolský nuncius arcibiskup Jude Thaddeus Okolo, čeští a moravští biskupové a řada kněží.
29.09.2022

Červená středa 2022 – postavme se za svou víru!

Budovy nasvícené na červeno, lidé se svíčkami v ulicích, všichni propojení modlitbou či jinou připomínkou za ty, kteří trpí ve světě pro svou víru. Více než 130 farností, sborů a synagog se v loňském roce zapojilo k mezinárodní iniciativě Červená středa, která se v České republice letos pořádá již pátým rokem, a to 23. listopadu 2022.
28.09.2022

Před 13 lety navštívil Českou republiku Benedikt XVI.

Ve dnech 26. - 28. září 2009 navštívil Českou republiku papež Benedikt XVI. při své 13. apoštolské cestě. Zavítal sem jako teprve druhý papež v historii.
27.09.2022