Rozhovor s papežem Františkem: O svědectví sv. Josefa a rodičovství v pandemické době

"Rodiče, ochotní čelit veškerým těžkostem pro své děti, jsou hrdinové" - pod tímto titulem vyšel ve čtvrtek 13. ledna 2022 na stránkách deníku L'Osservatore Romano exkluzívní rozhovor papeže Františka pro Vatikánská média. Přinášíme ho v plném znění.
Publikováno: 14. 1. 2022 10:30

Foto: Syrští uprchlíci na hranicích mezi Srbskem a Makedonií 

O svém zvláštním vztahu ke sv. Josefovi, o otcovství přirozeném i duchovním, ale také o hrdinství těch, které zkoušky dnešní doby nezlomily a nepřestávají hledat lepší budoucnost pro své děti, mluví papež František v rozhovoru, který s ním vedl ředitel L'Osservatore Romano Andrea Monda a jeho zástupce Alessandro Gisotti. Leitmotivem konverzace, vydané na stránkách vatikánského deníku, je zvláštní rok svatého Josefa, který skončil loni 8. prosince a na který navazuje také stále ještě pokračující cyklus katechezí při generálních audiencích. Rozhovor rovněž uzavírá rubriku, kterou vatikánský deník věnoval apoštolskému listu Patris Corde.

Svatý otče, vyhlásil jste zvláštní rok věnovaný svatému Josefovi, napsal jste list Patris Corde a stále ještě probíhá cyklus katechezí věnovaných jeho postavě. Co pro vás znamená svatý Josef?

Nikdy jsem neskrýval souznění, jaké cítím k postavě svatého Josefa. Myslím, že má původ již v mém dětství a formaci. Vždycky jsem choval zvláštní úctu ke svatému Josefu, protože si myslím, že jeho postava krásně a mimořádně ukazuje, co čím by měla být křesťanská víra pro každého z nás. Josef je ve skutečnosti obyčejný člověk a jeho svatost spočívá právě v tom, že se utvářela uprostřed dobrých i špatných okolností, které musel prožít a s nimiž se musel popasovat. Nemůžeme však ani zastírat, že svatého Josefa nacházíme v evangeliích, zejména v podání Matouše a Lukáše, jako důležitého protagonistu počátků dějin spásy. Události, za nichž se narodil Ježíš, byly ve skutečnosti těžké, plné překážek, problémů, pronásledování, temnoty, a Bůh, aby svému Synu, který přicházel na svět, postavil po boku Marii a Josefa. Jestliže Maria je ta, která dala světu Slovo, jež se stalo tělem, Josef je ten, kdo ho hájil, chránil, živil a vychovával ho. Dalo by se říci, že v něm nacházíme člověka do nepohody, konkrétního člověka, člověka, který umí převzít odpovědnost. V tomto smyslu se u svatého Josefa spojují dva důležité rysy. Na jedné straně je to jeho výrazná duchovnost, která se do evangelia promítá v příbězích příběhů o snech. Tyto příběhy totiž svědčí o Josefově schopnosti naslouchat Bohu, který promlouvá k jeho srdci. Pouze člověk, který se modlí, který vede intenzivní duchovní život, může mít také schopnost rozeznat Boží hlas mezi mnoha hlasy, které v nás přebývají. Vedle tohoto rysu tu máme ještě další: Josef je konkrétní člověk, to znamená člověk, který se staví k problémům veskrze prakticky, a když čelí obtížím a překážkám, nikdy nevnímá sám sebe v perspektivě oběti, nýbrž staví se vždy do perspektivy reakce, odpovědi, důvěry v Boha a tvůrčího hledání cesty.

Má tento nový důraz na svatého Josefa nějaký zvláštní význam také v souvislosti s velkou zkouškou, kterou procházíme? 

Doba, kterou prožíváme, je obtížným obdobím poznamenaným pandemií koronaviru. Mnoho lidí trpí, mnoho rodin má potíže, mnoho lidí sužuje úzkost ze smrti a nejisté budoucnosti. Myslel jsem si, že právě v tak těžké době potřebujeme někoho, kdo by nás povzbudil, pomohl nám, inspiroval nás, abychom pochopili,  co je správná cesta, abychom věděli, jak čelit okamžikům temnoty. Josef je zářivým svědkem v temných časech. Proto bylo správné dát mu v této době prostor, aby nám pomohl znovu najít cestu.

Zahájil jste svou petrínskou službu 19. března, na svátek svatého Josefa...

Vždycky jsem považoval za zvláštní vlídnost nebes, že jsem mohl zahájit svou petrínskou službu 19. března. Myslím, že mi tím svatý Josef chtěl, že mi bude i nadále pomáhat, že mi bude nablízku a že ho mohu i nadále považovat za přítele, na kterého se mohu obrátit, kterému se mohu svěřit, kterého mohu požádat o přímluvu a modlitbu. Ale určitě tento vztah, který je věcí společenství svatých, není jen pro mě, myslím, že může pomoci mnohým. Proto doufám, že rok věnovaný svatému Josefovi přiměl mnoho křesťanů, aby ve svých srdcích znovu objevili hlubokou hodnotu společenství svatých, které není abstraktním společenstvím, ale společenstvím konkrétním, které se projevuje v konkrétním vztahu a má konkrétní důsledky.

V rubrice Patris Corde, kterou náš deník vedl během zvláštního roku věnovaného svatému Josefovi, jsme spojovali život tohoto světce s životem dnešních otců, ale také dětí. Co mohou dnešní synové, budoucí otcové, získat z dialogu se svatým Josefem?

Nenarodili jsme se jako otcové, ale jako synové se rodíme všichni. To je první věc, kterou musíme vzít v úvahu, že totiž každý z nás, kromě toho, co mu život připravil, je především synem, byl někomu svěřen, vzešel z důležitého vztahu, který ho nechal vyrůst a který ho podmínil v dobrém i zlém. Prožívat tento vztah a uvědomit si jeho důležitost ve vlastním životě vede k pochopení, že jednou - až bude mít odpovědnost za něčí život, tedy až budeme muset vykonávat otcovství - odneseme si s sebou především zkušenost, kterou jsme osobně získali. Proto je důležité umět se nad touto osobní zkušeností zamyslet, abychom neopakovali stejné chyby a vážili si toho krásného, co jsme zažili. Jsem přesvědčen, že Josefův otcovský vztah k Ježíši ovlivnil jeho život natolik, že se posléze v Ježíšově kázání objeví mnoho obrazů a narážek převzatých z jeho myšlenkového světa. Ježíš například říká, že Bůh je Otec, a toto tvrzení nás nemůže nechat lhostejnými, zvláště když vezmeme v úvahu jeho osobní zkušenost s otcovstvím. To znamená, že Josef si jako otec počínal tak dobře, že Ježíš našel v lásce a otcovství tohoto muže ten nejkrásnější odkaz, který pak vztahuje k Bohu. Mohli bychom říci, že dnešní děti, které se stanou otci zítřka, by si měly položit otázku, jaké otce měly a jakými otci se chtějí stát. Neměly by připustit, aby jejich otcovská role byla plodem náhody nebo pouhým důsledkem minulé zkušenosti, ale měly by se vědomě rozhodnout, jak milovat druhého, jak za někoho převzít odpovědnost.

Poslední kapitola Patris Corde hovoří o Josefovi jako o otci ve stínu. Otec, který umí být přítomen, ale nechává svému synovi svobodu v růstu. Je to možné ve společnosti, která jako by upřednostňovala zaplňují prostor a jsou vidět?

Jednou z nejkrásnějších vlastností lásky, a nejen otcovské, je právě svoboda. Láska vždycky vytváří svobodu, láska se nikdy nesmí stát vězením, vlastnictvím. Josef nám ukazuje schopnost starat se o Ježíše, aniž by se ho zmocňoval, aniž by s ním chtěl manipulovat, aniž by ho chtěl odvádět od jeho poslání. Domnívám se, že je to velmi důležitá zkouška naší schopnosti milovat a také schopnosti umět ustoupit o krok stranou. Dobrým otcem je ten, kdo umí v pravý čas ukročit, aby se jeho syn mohl objevit ve své kráse, jedinečnosti, se svými volbami a svým povoláním. V každém dobrém vztahu je tedy v tomto smyslu nutné zříci se chuti vnucovat předem určitý obraz, očekávání či právě svého zviditelňování, naprostého a neustálého zaplňování scény nadměrnou pozorností k vlastní osobě. Typicky Josefovou vlastní je právě dovednost ustoupit stranou. Pokora, která je zároveň schopností ustoupit na druhou kolej, je možná nejvýraznějším aspektem lásky, kterou Josef projevuje Ježíšovi. V tomto smyslu je důležitou - a troufám si říci - zásadní postavou v Ježíšově životopisu, právě proto, že v určitém okamžiku umí zmizet ze scény, aby Ježíš mohl zazářit v celém svém povolání, v celém svém poslání. Po vzoru Josefa se musíme ptát sami sebe, zda jsme schopni ustoupit krok stranou, dovolit druhým, a především těm, kteří nám byli svěřeni, aby v nás nacházeli záchytný bod, nikdy však překážku.

Často jste pranýřoval skutečnost, že otcovství je dnes v krizi. Co lze udělat, co může církev udělat, aby se obnovila sílu vztahu otec-syn, který je pro společnost zásadní?

Když přemýšlíme o církvi, představujeme si zpravidla jako Matku, a to rozhodně není špatně. V posledních letech se také já snažím hodně zdůrazňovat tuto perspektivu, protože způsobem, jakým se uskutečňuje v církvi mateřství, je milosrdenství, to znamená láska, která je plodná a obnovuje život. Což není odpuštění, smíření tou cestou, která nás vždycky znovu staví na nohy? Není to cesta, skrze kterou znovu přijímáme život, protože dostáváme další šanci? Církev Ježíše Krista nemůže existovat jinak než skrze milosrdenství! Myslím si však, že bychom měli mít odvahu říci, že církev by měla být nejen mateřská, ale také otcovská. To znamená, že je povolána vykonávat otcovskou, nikoliv však paternalistickou službu. A když říkám, že církev musí obnovit tento otcovský aspekt, mám na mysli právě veskrze otcovskou schopnost uvést děti stavu, v němž dokáží převzít odpovědnost, uplatňovat svou svobodu a rozhodovat se. Jestliže nás na jedné straně milosrdenství uzdravuje, utěšuje, povzbuzuje, na druhé straně se Boží láska neomezuje jen na odpuštění a uzdravení. Boží láska nás vybízí k rozhodnutí, k tomu, abychom se vydali na hlubinu.

Někdy se zdá, že strach, a v této pandemické době ještě více, ochromuje toto odhodlání... 

Ano, toto historické období se vyznačuje neschopností přijímat ve vlastním životě závažná rozhodnutí. Naši mladí lidé se často bojí rozhodnout, vybrat si, nasadit se. Církev je církví nejen tehdy, když říká ano či ne, ale především tehdy, když povzbuzuje a umožňuje velká rozhodnutí. Každá volba má vždycky své důsledky a rizika, ale někdy ze strachu před důsledky a riziky zůstáváme ochromeni a nejsme schopni cokoli udělat nebo se rozhodnout. Pravý otec vám neříká, že ti všechno půjde vždycky hladce, ale že rovněž v situaci, kdy se ti dařit nebude, dokážeš těmto okamžikům čelit a důstojně prožívat i tyto okamžiky a nezdary. Zralého člověka nepoznáme v jeho vítězstvích, ale podle toho, jak umí prožít neúspěch. Právě ve zkušenosti selhání a slabosti poznáváme lidský charakter.

Vy sám kladete velký důraz na duchovní otcovství. Jakým způsobem mají být kněží otci?

Již dříve jsme řekli, že otcovství není samozřejmostí, otcem se člověk nerodí, nanejvýš se jím stává. Stejně tak se kněz nerodí jako otec, ale musí se tomu postupně učit, a to nejprve tak, že poznává sám sebe jako syna Božího, ale pak také jako syna církve. A církev není abstraktní pojem, je to vždy něčí tvář, konkrétní situace, něco, co můžeme přesně pojmenovat. Svou víru jsme vždy přijímali skrze vztah s někým. Křesťanská víra není něco, co bychom se mohli naučit jen z knih nebo k čemu jde dojít na základě úvah. Jde v ní vždycky o existenciální přerod, který prochází vztahy. Naše zkušenost víry se tedy vždycky zakládá na svědectví. Musíme se proto ptát sebe sama, jak prožíváme svou vděčnost k těmto lidem, a především, zda si zachováváme také kritickou schopnost rozlišit, co nedobrého nám také mohli předat. Duchovní život se neliší od lidského. Je-li v lidské rovině dobrým otcem ten, kdo pomáhá svému synovi, aby stal sám sebou, dopřává mu svobodu a povzbuzuje ho k velkým rozhodnutím, stejně tak nejsem dobrým duchovním otcem tehdy, když bych chtěl nahrazovat svědomí těch, kdo se mi svěřují, když bych odpovídal na otázky, které tito lidé nosí v srdci a chtěl ovládat život těch, kteří mi byli svěřeni, nýbrž tehdy, když diskrétním a zároveň pevným způsobem dokážu ukázat cestu, předložit různé pohledy na věc, pomoci v rozlišování.

Čeho je dnes nejnaléhavěji zapotřebí, aby se tento duchovní rozměr otcovství posílil?

Duchovní otcovství je velmi často darem, který se rodí především ze zkušenosti. Duchovní otec se nedělí ani tak o své teoretické znalosti, ale především o svou osobní zkušenost. Jen tak může být synu užitečný. V této historické chvíli je velmi naléhavá potřeba smysluplných vztahů, které bychom mohli definovat jako duchovní otcovství, ale - dovolte mi říci - také jako duchovní mateřství, protože tato role doprovázení není výsadou mužů nebo pouze kněží. Je mnoho dobrých řeholnic, mnoho zasvěcených žen, ale také mnoho laiků a žen, které mají bohaté zkušenosti, o něž se mohou podělit s ostatními lidmi. V tomto smyslu je duchovní vztah jedním z těch vztahů, které bychom měli v této historické chvíli znovu a silněji objevit, aniž bychom jej zaměňovali s jinými psychologickými nebo terapeutickými kontakty.

Mezi dramatické důsledky Covidu patří ztráta zaměstnání pro mnoho otců. Co byste chtěl říct těmto otcům, kteří se ocitli v nesnázích?

Drama těchto rodin, těchto otců a matek, kteří prožívají zvláštní těžkosti, zhoršené především pandemií, je mi velmi blízké. Vím, že není vyrovnat se s tímto utrpením, když člověk nemůže dát chléb svým dětem a cítí se zodpovědný za životy druhých. V tomto smyslu se modlím a jsem těmto lidem, těmto nejposlednějším, nablízku, rovněž s veškerou podporou ze strany církve. Myslím ale také na všechny otce, matky a rodiny, které prchají před válkou a jsou odmítány na hranicích Evropy i jinde, prožívají situace bolesti a nespravedlnosti, nikdo je nebere vážně anebo záměrně ignoruje. Rád bych těmto otcům, těmto matkám řekl, že pro mě jsou hrdinové, protože v nich nacházím odvahu těch, kdo riskují své životy z lásky ke svým dětem, z lásky ke své rodině. Maria a Josef také zažili toto vyhnanství, tuto zkoušku, museli utéct do cizí země kvůli Herodovu násilí a moci. Jejich utrpení je činí blízkými právě těmto bratřím a sestrám, kteří dnes trpí stejnými zkouškami. Ať se tito otcové s důvěrou obracejí na svatého Josefa, protože vědí, že on sám jako otec zažil stejnou zkušenost, stejnou nespravedlnost. A všem těmto lidem a jejich rodinám bych chtěl vzkázat, aby se necítili sami! Papež na ně stále pamatuje a nakolik to bude možné, chce být i nadále jejich hlasem a nezapomene na ně.

Přeložila Johana Bronková

Zdroj: Vatican News, česká sekce

Autor článku:
TS ČBK

Související články

Další aktuality

Apel pro Evropu k situaci na Ukrajině

Předsednictvo Rady evropských biskupských konferencí (CCEE), oslovuje biskupy evropského kontinentu v tomto dramatickém okamžiku napětí kolem Ukrajiny, chce vyjádřit svou blízkost církvím na Ukrajině a všem jejím lidem. Vyzývá mezinárodní společenství, aby zemi nabídlo svou podporu v souvislosti s nebezpečím ruské vojenské ofenzívy.
22.01.2022

Nový zpravodajský web pod hlavičkou Cirkev.cz

ČBK spustila 21. ledna 2022 zkušební verzi nového zpravodajského webu zpravy.cirkev.cz, který nabídne více zpráv a článků z církevního prostředí, a to nejen z oficiálních zdrojů ČBK a diecézí, ale i z dalších církevních médií a zdrojů doma a ve světě. Zpravodajství o dění v církvi se dnešním dnem z webu cirkev.cz nově přesouvá jen na tento web.
21.01.2022

Únorové číslo časopisu IN! - dívčí svět

Únor je čas, kdy našim čtenářkám začínají jarní prázdniny. A co by to bylo za prázdniny bez zajímavých, poučných a vtipných článků v IN!?
21.01.2022

130. plenární zasedání se uskuteční v Praze

Ve dnech 25. - 26. ledna 2022 se v prostorách Arcibiskupství pražského uskuteční 130. plenární zasedání ČBK. V pondělí odpoledne bude samotnému jednání předcházet pracovní setkání členů ČBK s vyššími řeholními představenými a ekumenická bohoslužba, které bude od 18.00 hodin v kostele sv. Vojtěcha v Praze - Dejvicích předsedat arcibiskup Jan Graubner, předseda ČBK.
20.01.2022

Další krok k prohlášení sv. Ireneje z Lyonu učitelem církve

Kardinál Marcello Semeraro, prefekt Kongregace pro svatořečení, přednesl papeži návrh na započtení sv. Ireneje z Lyonu mezi učitele církve. Během téže audience František rovněž schválil vydání tří dekretů o heroických ctnostech.
20.01.2022