Čtení na pokračování: Musím ke svým (8)

Přinášíme osmou ukázku z knižní novinky Františka Koloucha „Nejvyšší oběť“ (vydalo KNA), v níž líčí životní příběh lidického faráře a mučedníka P. Josefa Štemberky. Úryvek zachycuje jeho poslední den.

Přišel osudný den. Bylo úterý 9. června. Po třetí hodině odpoledne se k Lidicím z Kladna vydávají první jednotky Schupo a četnictva. V tu dobu Josefa Štemberku čekala odpoledne povinná zkouška z němčiny na kladenské radnici. Byla úřady nařízena z důvodu dvojjazyčných zápisů v matrikách. Když opouštěl vesnici a viděl blížící se kolony aut, měl chuť se vrátit, ale zkouška byla povinná, a navíc se ještě chtěl zastavit na úřadě a děkanství. Pln obav přijel na kladenskou radnici. Setkal se zde naposledy se všemi svými kolegy. P. František Tuček vzpomínal: „Zkouška se konala na kladenské radnici spolu s učiteli. Zkoušel nás tehdejší městský německý komisař Zucker za přísednictví dvou českých úředníků. Nezapomenu na rozpravu, kterou měl P. Štemberka před zkouškou s námi kněžími. Říkal asi toto: ‚U nás v Lidicích se děje něco hrozného. Ve vesnici je spousta německých vojáků. Nevíme, co se na nás chystá. Bojíme se, že se něco s námi stane. Až se vrátím z Kladna, nevím, co bude u nás…‘“

Po zkoušce, kterou zvládl bez problémů, se zastavil na okresním úřadě, kde urgoval své žádosti o nutné opravy kostela a fary. I zde si postěžoval, že viděl spoustu vojáků a má o Lidice obavy. Radili mu, aby se do nich nevracel. Ptal se jich proč, ale nechtěli mu nic bližšího říci. Josef jen pokrčil rameny, a jak byl zvyklý, stručně odpověděl: „Musím ke svým.“ Rozhodnutí krátké, bez váhání, pro něj samozřejmé. Mohl tušit, co vše ho čeká? Nový dům v Pecce a poklidný důchod? Na to již nemyslel. I děkan P. Josef Klouček mu radil se do Lidic nevracet. P. Štemberka opět odmítl. Jako kněz cítil odpovědnost za své farníky a povinnost být s nimi i v té nejhorší situaci.

Když se večer vracel do Lidic, byly na silnici zátarasy a pečlivé kontroly. Do vesnice mohl každý, kdo zde byl policejně hlášen, ven nesměl nikdo. Vojáci stáli i v polích. Na horní návsi před trafikou pana Pospíšila sousedé diskutovali. Nikdo netušil, co se chystá, a nikomu se nechtělo jít spát. Od kostela bylo vidět na buštěhradskou silnici, kde se sjížděla auta. Lidický farář i přesto, že sám byl pln obav, je uklidňoval a všichni se nakonec postupně rozešli do svých domovů. Nad Lidicemi se snesl soumrak.

Před půlnocí se Rostock a jeho lidé vydali k faře. V tu dobu se Josef Štemberka ukládal ke spaní. Pomodlil se svou večerní modlitbu, kterou věnoval lidem v Lidicích. Ať už se chystá cokoliv, Boží milost je s námi. Sotva ulehl, probudilo ho zezdola bouchání na dveře. Už je to zde, pomyslel si a znova se pomodlil. Slyšel Toničku, jak jde otevřít. Brzy nato slyšel dupání po schodech a do pokoje mu vtrhlo nejméně šest příslušníků Schupo. Oblékat, rychle! A klíče! Půjdeme do kostela, rychle, rychle! Dva vojáci odešli s Toničkou do kuchyně. Byla jen v noční košili, a tak jí dovolili si vzít plášť a šátek.

Stačila také udělat panu radovi malou svačinu a připravit balíček s náhradním prádlem. Mezitím se Josef již oblékl. Neustále na něj řvali a uráželi ho. Musel jim ukázat, kde jsou matriky, a odevzdat různé liturgické předměty, které měl uschované na faře. Vše odnášeli do připraveného auta. Otevírali skříně a šuplíky. Nakonec brali vše, co mělo nějakou hodnotu. Lidický farář s hospodyní se na to jen bezmocně dívali. Rabování fary pokračovalo. Pozornosti příslušníků SD neunikly ani obrazy na chodbě a v pokoji faráře.

Z fary se Josef i s Toničkou musel vydat, v doprovodu Rostocka a jeho lidí, do kostela, kde musel se slzami v očích otevřít svatostánek. To, co bylo pro něj nejcennější, bylo znesvěceno před jeho zraky a ukradeno. Začalo rabování kostela. Šokovaného Josefa i hospodyni odvedli ven. Lidický farář myslel, že se může vrátit na faru, ale Rostock ho surově chytil za rameno a nasměroval dolů z návsi. Vedli je do Horákova statku, kde již byla rodina Káclova a Doležalova. Bürger, který měl v Lidicích na starosti evakuaci dobytka a koní, později uvedl: „Když byl předváděn s prvými občany také tamní farář, viděl jsem, jak se farář zastavil u Rostocka a přednesl mu pravděpodobně nějakou prosbu. Byl však Rostockem chycen za ramena, násilně obrácen a kopnut do zadnice tak, že se svalil na silnici. Přitom, jak se pomalu zvedal, přiskočil k němu jiný člen SD, kdo to byl, si již nepamatuji, a započal faráře tlouci a kopati. Mohl to být pouze Schmolke, Huber, Vesely nebo Struber.“ To už bylo v obci zahájeno vyvádění všech ostatních obyvatel z domů a Horákův statek se zaplňoval. V každé skupině vojáků byl vždy jeden, který uměl česky. Většinou se jednalo o sudetské Němce. Všechny probudili, vyzvali obyvatele, aby si vzali s sebou veškeré doklady, peníze, šperky a vkladní knížky. Lidičtí měli být ještě před smrtí o vše okradeni. „Budete evakuováni, vemte si jídlo na dva dny, vrátíte se,“ uklidňovali všechny. Lidice se postupně rozsvěcovaly. Poznávací znamení. V domě, odkud již byli všichni odvedeni, se rozsvítilo. Venku rodiny rozdělovali. Muži šli do Horákova statku, ženy s dětmi do školy.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)