Čtyři příběhy, čtyři životy spjaté s mořem, čtvero nadějí

V přístavu Arguineguín se ve čtvrtek 11. června papež Lev setkal s organizacemi pečujícími o uprchlíky i s těmi, kdo jejich pomoc potřebovali. O svých zkušenostech promluvili kapitán záchranného plavidla, dobrovolnice z podpůrné organizace, žena z Nigérie, která se stala obětí obchodu s lidmi, a místní podnikatelka latinskoamerického původu.

Mohly by to být moje děti

Tito Villarmea je kapitán Námořní záchranné služby. Jeho plavidlo neustále kotví u mola, připraveno vyrazit na moře. Pochází z Galicie, z rodiny spjaté s mořem a plavbou – jeho pradědeček na moři zahynul. On sám má za sebou 18 let služby jako námořní záchranář; za tu dobu se svými kolegy zachránil více než 20 tisíc lidí. „Je nás 1600 a já jsem jen jeden z mnoha,“ sám říká.

Zvlášť silně kapitán Villarmea vzpomíná na matku, která připlula se svým čtrnáctiletým dítětem na člunu typu patera mezi zraněnými a mrtvými. „Když zjistila, že je v bezpečí, sundala svému synovi čepici a nasadila mu náušnice. Ukázalo se, že to není chlapec, ale děvče. Obě se rozplakaly a slzy tekly i mně. Mohla by to být moje dcera – sám mám děti v tomto věku.“

Evangelium ožívá, když si troufneme jednat s druhými jako s bratry a sestrami

Již šestnáct let se dobrovolnictví v diecézní charitě Kanárských ostrovů věnuje María Reyes Alemán Cruz. V době vrcholící migrační krize se diecézní charita věnovala průměrně 170 lidem denně, kterým poskytovala poradenství, jídlo, oblečení a provizorní přístřeší. Spolu se svými spolupracovníky zápasila s pocitem bezmoci: „Zdroje byly omezené, neznali jsme jejich jazyky a často jsme jim mohli nabídnout jen sušenky, mléko a trochu pomoci.“

Tato zkušenost pro ni i pro ostatní měla zásadní význam: „Naučili jsme se, že nejde o to, abychom vyřešili všechno, ale abychom byli nablízku. Naslouchat, udělat skromné gesto na znamení blízkosti nebo pomoci získat potřebné dokumenty – už to je způsob, jak druhého doprovodit.“ Klíčové bylo poznání, že „každá lidská bytost má nesmírnou hodnotu a být dobrovolníkem znamená dávat naději do všedních dnů, být nablízku, i když nemáme všechny odpovědi a všechny prostředky.“ Každý člověk, který dorazí na pobřeží Kanárských ostrovů, „není problém k řešení, ale příběh k přijetí“.

Bůh vám dej sílu pomáhat dalším ženám, jako jsem já

Z Nigérie pochází žena jménem Blessing. Ze své země se odhodlala odejít ve 22 letech, aby svým dětem zajistila lepší budoucnost. Mafie, která ji měla přepravit do Evropy, ji nechala čekat půl roku prakticky bez prostředků a téměř o hladu. Na moři viděla umírat uprchlíky, kteří odpluli těsně před ní. Byla postavena před těžkou volbu: „Žít v utrpení, nebo vyplout a riskovat všechno. Zemřít při pokusu, nebo zůstat a nemít nic. Rozhodla jsem se přeplout.“

Po příjezdu do Španělska jí obchodníci s lidmi vzali dítě a nutili ji k prostituci, aby splatila dluh mafii – 25 000 €. Trvalo 11 měsíců, než zasáhla policie, zatkla její věznitele a vrátila jí dítě. S pomocí církve a charitních organizací je její život „krůček po krůčku“ začal měnit k lepšímu. „Nebylo to snadné, a občas přišly dny, kdy se zdálo, že naděje docela zmizela. Ale naučila jsem se znovu věřit sama v sebe, v to, že to mohu zvládnout. Děkuji Bohu za tyto lidi, kteří tu dnes stojí, protože mi podali pomocnou ruku, když jsem to nejvíce potřebovala.“

Dokázala jsem to díky těm, kdo mi věřili

Na Kanárské ostrovy roku 1997 dorazila z Latinské Ameriky María Fernanda López Meza. Nejprve pracovala v bazaru, později v restauraci a nakonec v agentuře pro rekonstrukce. „Bylo to dvacet let neustálého učení se, pozorování, omylů a zlepšování se, získávání nových zkušeností,“ vzpomíná na svá pracovní léta. Zpočátku neměla ani kde spát; takto vzpomíná na první měsíce: „Musela jsem čelit zimě a strachu za nocí na ulici; to byl čas těžkých zkoušek pro mou vytrvalost, mou důstojnost a mou naději.“

Pak se jí podařilo postavit na vlastní nohy a založit vlastní firmu. „Díky lidem, kteří ve mě věřili, kteří mi poskytli svou podporu a první projekty, jsem mohla uskutečnit svůj sen, který v době, kdy jsem spala na ulici, vypadal jako naprosto nemožný.“ S velkým poděkováním městu Las Palmas de Gran Canaria, které ji přijalo, chce María Fernanda předat také naději „všem, kdo procházejí těžkými chvílemi, především těm, kteří museli opustit svou rodnou zemi a své rodiny“. Sama doufá, že i procedury pro nově příchozí mohou být „stále lidštější a hbitější“.